Podporou Istanbulské úmluvy prezident Pavel přepisuje debatu o násilí na ženách

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu

Novinářská práce mě mnohokrát zavála na sever Evropy, jen v Norsku jsem byla třikrát. Jednou mě do Osla přivedl mistr nordic noir Jo Nesbo a rozhovor, který jsem s ním pořídila do (již zaniklého) měsíčníku Bel Mondo, před sedmi lety to pak bylo téma, s jehož následky se Nesbův hrdina Harry Hole často v románech potýká a které řešíme i mimo romány - násilí na ženách.

Právě druhá cesta dost dramaticky proměnila můj pohled na to, jak lze o komplikovaném tématu debatovat i jak ho na systémové úrovni řešit. Dozvěděla jsem se, že v rámci jedné osloské pohotovosti funguje zvláštní oddělení pro oběti podobných činů, kde nejprve ošetří jejich psychiku (pokud samozřejmě nejsou v ohrožení života nebo velmi vážně zraněné) a při fyzickém vyšetření jsou jednak mimořádně ohleduplní, ale také se řídí expertním manuálem, který rozlišuje mezi modřinou na krku způsobenou krátkým zmáčknutím a pohmožděninou, která vznikne dlouhým škrcením. „Vyrovnat se s psychickým zraněním je mnohem obtížnější. Proto se mu věnujeme přednostně,” vysvětlovala Helle Nesvold, lékařka s více než třiceti lety zkušeností.

V Norsku také jako v první zemi vznikl systém terapeutické práce s pachateli, kteří mají často sami traumatické zkušenosti, protože byli například zneužívaní a týraní jako děti. Nebo je tu pravidlo ptát se na podobné zkušenosti při diagnostice nemocí a zdravotních obtíží - či zvyk vyčíslovat náklady, které tyto patologické jevy znamenají pro společnost. Jsou totiž obrovské a přidávají další argument, proč je nutné tento problém brát vážně; kromě toho, že přináší spoustu utrpení a bolesti, dělá pořádnou díru do státní kasy.

Rozhovor

Velikonoce se rušit nebudou

Ze severu jsem si tehdy přivezla ještě jedno podstatné zjištění - nic se nezmění, dokud to nezačnou poučeně a důkladně řešit vrcholní politici. V Norsku to udělal Knut Storberget, který mezi lety 2005 a 2011 vedl norské ministerstvo spravedlnosti, a kromě toho, že tématu věnoval zvláštní pozornost, otevřeně mluvil o vlastní zkušenosti z rodiny, které vládl pevnou rukou jeho otec, násilnický alkoholik.

„Všechny politické strany bez rozdílu to považují za závažné téma. To je naprosto zásadní,“ zdůrazňovala aktivistka a politička Tove Smaadahl, která v osmdesátých letech zakládala jeden z prvních azylových domů v Norsku a dodnes vede organizaci, která sdružuje desítky krizových center po celé zemi.

A tím se z Norska přesouváme zpět do Česka. Domácí a sexuální násilí totiž tu nikdy nebylo politickými stranami chápáno jako zvlášť hodné pozornosti, až na výjimky v podobě konkrétních politiků nebo stran (v poslední době třeba Piráti). Ministři spravedlnosti obvykle v Česku nedeklarují s rázností, že je nutné se zaměřit na tento specifický problém. U aktuálního šéfa resortu Pavla Blažka (ODS) jsme se spíš dočkali vlažného prohlášení, že se “nic nestane”, když ještě odložíme ratifikaci tzv. Istanbulské úmluvy, která by měla český stát k reálnému a komplexnímu řešení konečně postrčit. Třeba tím, že se v ní zavazujeme navýšit chronicky podhodnocené počty míst v azylových domech.

V tomto kontextu je tedy přelomové, jak se k Istanbulské úmluvě staví nový prezident Petr Pavel. Nejenže vládu vyzval k tomu, aby ji po sedmi letech od podpisu konečně poslala do ratifikačního procesu, protože podle něj není “jediný skutečný důvod”, proč by se měl dál odkládat. Oznámil také, že bude po premiéru Fialovi chtít vysvětlit, kde to vázne. K dokončení ratifikace je nutný podpis hlavy státu, Pavel do toho tedy má co mluvit.

Tím, že téma prezident otevírá, vysílá důležitý signál i směrem k veřejnosti, která je podobně jako politici k tomuto problému dlouhodobě vcelku lhostejná; část lidí si podle průzkumů dokonce myslí, že ani nemáme co řešit. Přímo zvolený prezident by to mohl změnit.

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter