Čtete jeden z našich pravidelných newsletterů. Přihlaste se k jejich odběru a budou vám chodit do e-mailové schránky. Píšou je pro vás Tomáš Brolík, Pavel Turek, Magdaléna Fajtová, František Trojan, Ondřej Kundra, Jiří Sobota, Silvie Lauder a Andrea Procházková.
Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu
Ne zas tak často se stává, že zamítací rozsudek vzbudí velkou pozornost veřejnosti a médií. Jednou z výjimek je květnové rozhodnutí Ústavního soudu. Soudci řešili případ dvou Romů – muže a jeho vnuka, kteří byli mezi lety 1998-2018 nájemci dvou městských bytů v Olomouci. Přestěhování z prvního bytu do druhého v roce 2013 bylo podle nich motivováno falešnou nabídkou na uzavření smlouvy k většímu bytu, ale nakonec se podle jejich popisu ukázalo, že se opět jedná o menší byt, který se rovněž nachází ve velmi špatném technickém a hygienickém stavu. U nižších soudů se domáhali určení, že bytová politika Olomouce jen posiluje sociální vyloučení a segregaci občanů romského původu. Krajský soud ani Nejvyšší správní soud jim nedali za pravdu, a tak se obrátili až na Ústavní soud.
Argumentace nižších soudů byla vcelku jasná: nemůžeme vám dát za pravdu, protože v českém ústavním pořádku neexistuje veřejné subjektivní právo bydlet. Ani Ústavní soud stěžovatelům nakonec nevyhověl. Mimo jiné proto, že ačkoliv v mezinárodních dokumentech, ke kterým Česká republika přistoupila, právo na přiměřenou životní úroveň zahrnující si právo bydlet v důstojných podmínkách naopak existuje, nepropisuje se do tzv. horizontálních vztahů občan/nájemce-obec v rámci spravování jejich záležitostí (dnes je podle zákona na jejich uvážení, jak bude s bytovým fondem zacházet a jak se to promítá do přístupnosti a kvality obecního bydlení, stát jim do toho nemůže mluvit).
To samé platí u české Listiny základních práv a svobod: ta právo bydlet výslovně nezahrnuje, je však možné jej dovodit jako spadající pod čl. 30 odst. 2 Listiny, dle kterého každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Právo bydlet či právo na přiměřené (sociální) bydlení nicméně opět nemůže být před soudy uplatněno přímo. Sociálních práv se lze domáhat pouze v mezích zákonů. Při přezkumu sociálních práv tak musí Ústavní soud respektovat, že jde více než kde jinde o pole, jehož limity nastavuje zákonodárce.
Přesto se jedná o důležitý rozsudek – Ústavní soud poukázal na kritické nedostatky českého zákonodárství v oblasti bydlení a jejich vyřešení spojil s otázkou víry ve funkčnost demokratického právního státu. Soud apeluje na zákonodárce, aby provedli aktivní kroky k přijetí zákona o sociálním bydlení, uvedl soudce zpravodaj David Uhlíř. „Jinak hrozí vyostření krize v oblasti sociálního bydlení. Je přitom dlouhodobě zjevné, že se tyto obtíže budou v budoucnu dotýkat nejen osob ohrožených chudobou, ale s ohledem na inflaci a narůstající ceny energií i střední třídy, seniorů, samoživitelek, studentstva a mladých osob,“ stojí v rozhodnutí. Česku podle soudu chybí zákon o sociálním bydlení a jedná se o dlouhodobě neudržitelný stav odporující mezinárodním závazkům státu.
Sociální dávky nejsou podle Ústavního soudu řešením za situace, kdy chybí faktický a efektivní přístup k důstojnému bydlení. Soud upozornil i na obchod s chudobou, kdy dávky čerpají lidé, kteří ve skutečnosti žijí v naprosto nevyhovujícím a nedůstojném bydlení. Příspěvek na bydlení nakonec končí v rukách pronajímatelů, jejichž skutečným záměrem není poskytovat přiměřené bydlení, ale čerpat státní příspěvek v jeho maximální možné výši.
„Tento jev představuje dle ÚS nemravné zneužívání lidské tísně a překračování mezí slušnosti, lze si přitom bezpochyby představit účelnější směřování veřejného majetku do realizace práva obyvatel na bydlení,“ píše se v nálezu s tím, že bohatá společnost jako ta česká nemůže tolerovat situaci, kdy lidé žijí na ulici nebo v každodenním strachu, že přijdou o střechu nad hlavou.
Zajímavé je ale také odlišné stanovisko Ludvíka Davida, který se postavil proti většinovému názoru: navrhoval stížnosti mužů vyhovět, a vrátit tak věc k nižším soudům k novému posouzení. Soudy podle něj totiž chybovaly, když nevěnovaly dostatečnou pozornost možné diskriminaci romských nájemníků. „Považuji za nepřijatelné, že se obecné soudy otázkou možné diskriminace vůbec nezabývaly,“ uvedl David.
Pokud byste měli jakékoliv připomínky, dotazy nebo nápady o čem psát, dejte mi vědět na [email protected]. Budu se těšit opět za tři týdny.
Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
