Sbormistr ukazuje, jak rychle a jednoduše se dá zničit život

České publikum film sleduje se znalostí kauzy Kulínský a s očekáváním, „kdy se to stane“. Provazník to ví a napsal scénář tak, že se zdánlivě neděje nic. Přitom se film pozvolna mění v horor, či přesněji vzpomínku na něj. Značný podíl na atmosféře má kamera Lukáše Miloty, který ukazuje, proč patří k největším talentům svého oboru. Provazník skvěle pracuje s náznaky a rozechvělou nejistotou. Hranice mezi přijatelným a nepřijatelným se stírají. Je výzva k tykání jen milé gesto, které má pomoci stmelit soubor, je pochvala a nemilosrdná kritika před ostatními motivace, je pozvání do sauny dobře míněná zdravotní rada, nebo…

Autor nechává prostor nejistotě i v otázce viny. Dělá tak něco hodně riskantního. Nevypráví s vědomím jednoznačného verdiktu. Pracuje s dynamikou soutěživého kolektivu dívek, které dokážou být kruté vůči konkurenci a zároveň jim nedochází, že některé věci nejsou hra. Probouzející se sexuální energie je tu součástí reality a odráží argument, že staršího muže prostě svedly lolitky. Vina je však nakonec jasná, stejně jako spoluvina jiných dospělých.

I když měl Sbormistr premiéru na festivalu v Karlových Varech, není to do sebe zahleděný art, ale přístupný – myšleno bez urážky – film pro mládež. Což je obrovsky těžký a za minulého režimu zdiskreditovaný žánr, který Provazník zvládl s přehledem. Byť zasazený do minulosti, je aktuální, co se týče tématu sexuálního násilí a české debaty o něm. Dalo by se diskutovat o jisté doslovnosti finále. Ale snaha emočně dovést diváka, neuvyklého v českém filmu na takovou křehkost, dílem plným náznaků do konkrétního cíle dává smysl. Do konce roku sice ještě zbývá pět měsíců a zhruba třicet premiér českých filmů. Sbormistr si nicméně dost výrazně řekl o pozici toho letos nejlepšího.