Řekni, kde ti ortodoxní jsou

Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg v dnešním Právu reaguje na prohlášení premiéra, že by se v Česku mělo konat referendum o přijetí eura, a důvod Nečasova vyjádření vidí následovně: „Asi se snaží dělat ramena. Nejhorší je, že neví, co udělal. On pouze ví, že to bude mít ohlas v ortodoxním křídle ODS, že tomu zatleskají všichni Zahradilové a národní banka a že z Hradu zazní pochvalné mručení.“

Ministrova slova připomněla, nad čím autorka těchto řádků už několikrát přemýšlela a co, jak doznává, považuje za svůj novinářský dluh. Bude splacen, nicméně do začátku by ráda znala názory čtenářů. Takže k věci.

Schwarzenberg mimo jiné řekl, že Nečasova slova budou mít ohlas v „ortodoxním křídle ODS.” Kdo jen trochu sleduje domácí politickou scénu, cítí, že je to pravda. Jenže v tomhle je právě to tajemství – a zmíněný novinářský dluh. Zatímco Česká národní banka a Hrad, tedy prezident, jsou jasně ohraničenými a srozumitelnými členy euroskeptického klubu, ortodoxní křídlo ODS jím není. Kdo to totiž je? Jsou početně silní? Mají vliv? Jak se projevuje jejich ortodoxnost?

Když budeme postupovat schématicky a začneme ministrovou citací, tak do ortodoxního křídla patří Jan Zahradil. Dlouhodobě kritizuje jakékoli evropské sbližování, píše a sděluje, jak by to mělo po euroskepticku být a v unijních vodách se orientuje. Je otázkou, do jaké míry lze Zahradila považovat za skutečně ortodoxního – nenavrhuje například vystoupení Česka z Unie –, ale budiž, dejme ho sem.

To máme jednoho. Kdo další? Jeho kolegové europoslanci Ivo Strejček či Hynek Fajmon? Stojí názorově jasně na skeptickém poli, na rozdíl od Zahradila se k unijnímu provozu veřejně tak často nevyjadřují, nicméně oba sní svůj švýcarský sen – že by Česko mělo vystoupit z EU a být takovým druhým Švýcarskem. Takže je sem přidejme. Máme tudíž tři členy.

Zabrousíme-li do Senátu, několik ortodoxních tu je – byli to ostatně senátoři ODS, kteří málem zablokovali Lisabonskou smlouvu v Česku a tím i v celé Unii. Jiří Oberfalzer, Jiří Pospíšil, Petr Pakosta, Tomáš Jirsa, Jaroslav Kubera, například. Pod blokaci Lisabonu se tehdy podepsalo celkem sedmnáct senátorů ODS, mnozí se ale jen vezli s celkem. Nicméně dejme je tam pro zjednodušení všechny. Ortodoxní křídlo tím dosahuje dvaceti členů, víceméně viditelných, slyšitelných. Bezpochyby k nim bude patřit víc lidí, nejsou ale ani vidět ani slyšet. Pracujme tedy s dvacítkou.

Může se stranou, která má na třicet tisíc členů, zahýbat dvacet z nich? Může. Pokud jsou vlivní. Jenže to je právě to – drtivá většina z téhle dvacítky stranicky vlivná není. Neurčují rytmus kongresů, nesvrhávají vedení, nejsou to penězovody do ODS, k nim si nemusí předseda chodit pro posvěcení svých záměrů. Na rozdíl od lidí typu Petra Bendla, regionálních lídrů jakým je brněnský Pavel Blažek, případně všelijakých bossů, počínaje pražským Rudolfem Blažkem a konče Alešem Řebíčkem či českobudějovickým kmotrem Pavlem Dlouhým.

A navíc, řada ortodoxních skeptiků je hodně instantních. Jejich názory stojí na vodě, přesněji řečeno na tom, co tvrdí jejich vzor nebo aktuální hlasatel ideově konvenující teze. Ukázalo se to nedávno v Senátu: když před legislativce předstoupil Petr Mach, šéf ministrany Svobodných, a sdělil, že případná podpora záchranného fondu eurozóny bude Česko stát 250 miliard korun, senátoři ODS si šmahem schválili, že jako klub budou fond blokovat. Šlo přitom o nesmyslné číslo, a dokonce i euroskepticky špatně – v nejzažším případě bychom do společného fondu přispěli dokonce 340 miliardami.

Když to shrneme, je tu skupina zhruba dvaceti ortodoxních euroskeptiků, v ODS nijak vlivných, většinou bez vlastních znalostí, věrně následují názorového vůdce a Petr Nečas dělá euroskeptická “ramena,” aby se jim zalíbil. Z toho logicky plyne, že musí mít někde jinou skálu, o kterou se opírají.

Takže už jen zkratkou: co zbyde z euroskeptismu ODS, až prezident Václav Klaus odejde z čela státu, bude se věnovat jiné politické straně a svoji původní ovlivňovat jen druhotně? Kdo převezme ten euroskeptický prapor? Zůstanou vůbec v ODS nějací ortodoxní? Možná by měl Petr Nečas dělat méně ramena a víc se věnovat tomu, aby stranická skepse byla méně instantní. Prospělo by to jemu, ODS – v emancipaci na prezidentovi – a i zdejší politické debatě. To zcela bez ironie.