"Rány hadicí bolely nejvíc"

"Rozumíte, naše rodiny by nás sem už nikdy nepustily a tahle budova by se musela zavřít!“ Dívčí základní škola nad údolím Choši, provincie Lógar, jihovýchodní Afghánistán. Hrstka učitelek natlačených ve dveřích do ředitelny mluví jedna přes druhou a jak divoce gestikulují, sesouvají se jim šátky z hlavy. Nejmladší kantorce, Anise, je sedmnáct. Rozdíl mezi ní a dívkami z poslední třídy je jeden rok věku, gramotnost a čtyřměsíční kurz, jak učit. Má nejpronikavější hlas. "Kdyby na tuhle půdu vstoupil muž a nad to ne-muslim, bylo by to znesvěcení školy,“ říká Anisa. "Někteří blázni by se pak třeba mohli pokusit školu zapálit nebo by vyhrožovali rodičům, kteří by sem dál posílali svoje dcery; v každém případě by naše práce nebyla možná. Tak se nezlobte.“

Anisino vysvětlení přichází poté, co se před branou školy odehrála tato scénka: konvoj Čechů zastavuje a klepe na železná vrata instituce, která před rokem povstala z peněz české rozvojové pomoci. Škvírou ve vratech vykoukne ženský obličej, pak se stáhne a… nic. Následné klepání a volání po nějakém sluchu mizí ve větru nad údolím. Osvobození nastane až po mnoha desítkách minut s kolíbavým příchodem ředitele školy, který byl do té doby pryč. Je jediný muž mezi 310 Afghánkami od osmi let věku, který smí za bránu. Bezpečnostní nařízení z Prahy, že Čechy musí všude doprovázet vojáci, ředitel s lehkostí ignoruje. Dovnitř pouští jediné dvě ženy z české osádky - opět proti pravidlům armády bez helem, neprůstřelných vest, zato s pokrývkou hlavy - a ještě afghánského překladatele. Alespoň je to totiž muslim. Když pak uvnitř školy Anisa překotně mluví, ředitel Muhammad Anwar pokyvuje hlavou. "Že dívky zase mohou chodit do školy, je skoro zázrak. Jejich učitelky a matky je o něj nechtějí připravit,“ dodává pak.

Je to tak. Tmářská vláda Tálibánu zapovězela dívkám vzdělání a Západem vedená demolice režimu v Afghánistánu proto právě ženám dala křídla. Jestliže efektivita rozvojové pomoci zemi a pravděpodobnost vojenského vítězství aliančních sil v Afghánistánu jsou sporné, prokopnutí dveří k větší svobodě pro tamní ženy je nesporný efekt invaze.

Afghánky si prostor stráží a pomalu ho začínají objevovat. Usedají do školních lavic, hlásí se o slovo v médiích, začínají podnikat. Nejde to lehce: afghánské novinářky například vysílají svoje reportáže do rádia jen z budovy určené pro ženy - například pobočky ženských odborů - a nikoli samotné redakce. Chodit do práce - bez doprovodu manžela nebo mužského člena rodiny sama po ulici a do prostředí, kde dominují muži - je v tradičních provinciích pořád považováno za pohanu dobrého jména rodiny. Nicméně i za tohle, za možnost stát se novinářkou, chodit do školy, namalovat si rty, jsou ženy v Afghánistánu vděčné.

Jako Mahdžan. Čtyřicetiletá etnická Hazárka a matka tří dětí. Na bazaru na vojenské základně NATO v Kábulu si před šesti lety otevřela stánek s hedvábnými látkami a říká, že je šťastná. „Vždycky jsem chtěla mít svůj krámek. Prodávat zboží, mluvit s lidmi. Říkala jsem si, že by mě to bavilo,“ vypráví. Tuhle možnost jí dala až změna režimu. Po nástupu Tálibánu v 90. letech rodina utekla do Pákistánu. „Vydrželi jsme to v Kábulu jen několik měsíců. Poprvé v životě jsem musela nosit burku. Po ulicích jezdila mravnostní policie Tálibánu a kontrolovali nás, jestli nemáme namalované nehty, jestli máme i v parném létu na nohou punčochy… Za každý takovýhle prohřešek bylo 50 ran bičem. Nebo gumovou hadicí, to bolelo víc,“ říká Mahdžan. Když na její záda a chodidla poprvé dopadly rány hadicí, řekla manželovi, že chce pryč. Zpátky do Afghánistánu se vrátili rok po invazi. Místo svého domu našli ruinu z cihel a museli začít nanovo. Mahdžan, teď úhledně namalovaná a bez punčoch, ale nelituje. „Říkám si, že nás Alláh ochrání. Vždycky to tak zatím bylo. Mám práci, manžel taky, děti chodí do školy a jsou zdravé,“ přemýšlí nahlas a dodá. „Ale občas mě přepadne strach, co bude, až Američané odejdou. Vrátí se Tálibán? A co pak, když se vrátí?“

Následující snímky zobrazují afghánské dívky a ženy, jak je během cesty po Lógaru zachytil fotograf Respektu Matěj Stránský. Více fotografií najdete na www.respekt.cz