O trilogii Stiega Larssona Milénium už toho bylo napsáno hodně, pravda, když ale do debaty přispěje svým kouskem respektovaný hlas, stojí to přesto za pozornost. Tímhle hlasem je esej americké spisovatelky a novinářky Joan Acocellaové v týdeníku New Yorker z minulého týdne. Acocellaová dostala za svoje literární díla několik ocenění a New Yorker je už instituce, což obojí míchá přitažlivý koktejl.
Acocellaová si pokládá stejnou otázku, jakou si položili mnozí recenzenti před ní a dost možná i čtenáři: Proč se Milénium stalo takovým bestsellerem? Larssonovy knížky jsou nakonec docela obyčejný kriminální román, který není nijak průlomový ani zápletkou ani literárním stylem. Naopak má řadu slabin, kterých si všimne sám čtenář, natož pak zkušený kritik – několikastránkovými popisy detailů zcela irelevantních pro děj počínaje a konče logickými lapsy ve vykreslování hlavních postav.
S nastíněnou kritikou Larssonova díla se Američanka vypořádává v první části eseje a ve druhé se věnuje už zmíněné otázce po popularitě knih. Tady jsou hlavní závěry, k nimž Joan Acocellaová dochází:
1 Přestože Larsson často moří nudnou faktografií, je, paradoxně, dobrý vypravěč. Některé scény z Milénia se zaryjí do paměti a nutí čtenáře se k nim vracet, jako se to stává těm nejlepším kusům světové literatury (Acocellaová zmiňuje scénu, kdy je Lisbeth pohřbena za živa, podaří se jí ale vyhrabat ze země a jde vyhledat útočníky).
2 Leitmotivem všech tří dílů je odplata, pomsta, což je všeobecně jeden z nejvděčnějších žánrů. V tomto případě jde navíc o odplatu ženy. Nikoli zhrzené matky, kterou opustil manžel, ale svobodné mladé ženy-válečnice. Lisbeth ztělesňuje dobro bojující na vlastní pěst se zlem, aniž by řešila pravidla společnosti okolo sebe. Stojí mimo zákon, ale ne mimo morálku. Je to holka, která dokáže mužským násilníkům pořádně nakopat p… Od dob Brutální Nikity a Lary Croft, píše americká novinářka, a spolu s emancipací žen v reálném světě, je tohle stále oblíbenější námět, respektive hrdinka.
3 Knížky mají sexuální podtext, který se vždycky dobře prodává. Sexualitu tu zosobňuje znásilnění, které se v textu několikrát opakuje a Larsson mu připisuje výsadní místo mezi odpornými zločiny. Znásilnění, jak říkají různé studie, je ovšem také častá mužská sexuální fantazie – knížka proto funguje na muže –, které je tu zároveň tvrdě a bez sebemenšího zaváhání potrestáno samotnou obětí, což zase funguje na ženy.
4 Děj přitahuje svojí aktuálností. Nejen tím, že je zasazen do současnosti, přelomu tisíciletí, ale především tím, jak důležitou roli mají v trilogii moderní technologie. Lisbeth je hackerka, vlastní reálný model počítače od reálné firmy – Joan Acocellaová píše, že zdánlivě zbytečná specifikace Lisbethina stroje „Apple PowerBook G4/1.0 GHz…“ děj stahuje z říše fantazie do světa, v němž všichni žijeme –, v bytě má nainstalované bezpečnostní kamery propojené s jejím mobilem atd., což všechno navozuje pocit, že se příběh odehrává teď.
5 Konečně, knížky ukazují Švédsko v jiném světle, než jaká je jeho mediální legenda. Smírný sociální stát na severu Evropy, kde jsou všichni hodní a mají se rádi, je najednou odhalován jako země, kde dochází k tomu nejbrutálnějšímu násilí, existuje korupce, daří se miliardovým finančním podvodům, kde se nepohodlná mládež přivazuje k postelím ve špitále, je bez jakýchkoli práv odkázána na libovůli státní moci, jeho krajina není jenom krásná, ale také šedivá a nudná, s prodejnami McDonald's na každé větší ulici Stockholmu… Zkrátka je to země „jako kterákoli jiná,“ kde se jedna punkerka rozhodla vypořádat s nadílkou osudu podle svého. Čtenář proto nabyde dojmu, že Lisbeth může potkat zítra před barákem, a Milénium je tak výpovědí i o jeho době a jeho městě. Nic víc, nic míň.
Argumenty o ženské válečnici, pro kterou nejsou zbraní její křivky, ale prostě zbraně, stejně jako fakt, že Larssonovi se podařilo několik strhujících scén, sedí. Nejsou ovšem překvapivé. Originálnější je postřeh Acocellaové o roli moderních technologiích a jiném obrazu Švédska. Autorka těchto řádků se přiznává, že popis Lisbethina Applu i hra s kamerovým softwarem na ní fungovala. Odhalení Švédska už méně. Vlastně vůbec. Bez ohledu na mediální zkratku, i jen trochu poučený čtenář novin v Evropě ví, že Švédsko není rájem na zemi a že například tamní neonacistická scéna patří spolu s britskou, německou a vlámskou k těm nejaktivnějším. Švédské kulisy by se v knize daly vyměnit za britské nebo německé a zápletku by to nezměnilo.
Zaujetí Joan Acocellaové zřejmě souvisí s tím, že je Američanka, má tudíž ke Švédsku, obrazně i konkrétně řečeno, dál než Evropan a snáze si proto zafixuje tuhle severskou zemi jen jako klidný bod na mapě. Knížka navíc přišla ve chvíli, kdy Amerika prožívá vystřízlivění z vlastní bezpečnosti, přibylo široce medializovaných stříleček ve školách nebo supermarketech, znásilnění pořád patří přední příčky v americkém žebříčku násilných trestných činů, a tak je možné, že vykreslení Švédska v temných konturách je pro Američana svým způsobem úlevný objev, že jinde to není jiné. Ale to už možná moc psychologizujeme.
Co si o tom myslíte?
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
