Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Nad pěnou

Kdo je prezident a obrovské (nic)

Člověk by neřekl, kolik reakcí – a nových předplatitelů, jupí – může přinést jedno vystoupení prezidentova poradce v televizi, který se navážel, kromě jiných, do tohoto týdeníku a českých médií obecně. Jeden čtenář, skrytý pod jménem Tomáš Tomáš, se vrátil ke slovům Petra Hájka, že moderátor ČT Václav Moravec „ani neví, kdo je prezidentem“, protože říká „Klaus“ – namísto prezident Václav Klaus, pan prezident, atp. „Není to neslušné, říkat jenom Klaus, když jde o nejvyššího ústavního činitele?“ ptá se Tomáš Tomáš.

Nuže, Tomáši Tomáši, neslušné to není. Uvádět u politiků, a nejen jich, po prvotním představení jejich celého jména a funkce dál už jenom příjmení, je český mediální úzus. Nemá žádnou negativní konotaci, není znakem neslušnosti. Je to prostě úzus.

Za sebe přiznávám, že mi to občas nejde přes pusu, respektive přes prsty na klávesnici. O to víc, má-li člověk zkušenost s pobytem v kraji s jinými pravidly a zvykne si na ně. Anglosaská média například nepíší jenom „…řekl Brown“, ale vždycky přidávají zkratku pan (Mr). Frankofonní taktéž (M Sarkozy, Mme Bardot atd.). Příjemně se v tom pohybuje. Člověk má pocit, že bez ohledu na to, zda má před sebou právě sžíravou kritiku dotyčného, nachází se víceméně v přátelské zóně, kde odpadá agresivita a on nemusí vytahovat zbraně, když si čte „pan Brown neříká pravdu“ (vs. „Brown neříká pravdu“).

Je otázka, jak zdejší úzus používat jenom příjmení vznikl. Nebylo to zákonem, výnosem nějaké autority, nenajdete to jako pravidlo v učebnicích žurnalistiky. Otevírá se tu pole spíš pro historicko-sociologické bádání, do jaké míry dnešní slovník ve veřejném prostoru odráží padesátileté dědictví komunistické dikce („podívej se, soudružko Bláhová“, „Zagorová a jiní“) anebo jde o odraz charakteru českého národa, který se celá staletí, sám nebo s přispěním jiných, zbavoval svých autorit/elit, a má k tudíž k autoritám/elitám lehce plebejský vztah. Anglické Mr/Mrs, stejně jako francouzské M/Mme, je totiž odrazem automatické úcty k elitám (Francie) a společenské korektnosti či upjatosti, chcete-li (Británie).

V našem případě, těžká věc. Do doby, než se někdo pustí do zmíněného bádání, nebo než se úzus změní, je ale třeba počítat s tím, že „…Klaus říká“, stejně jako „…Nováková říká“, aniž by to bylo znakem neúcty vůči jednomu či druhému.

. . .

Když už jsme u jazyka, bylo zábavné poslouchat Petra Hájka, jak při výkladu vršil přívlastky. Pořád bylo něco „obrovského“, „strašlivého“ a „nesmírného.“ Jasně, jde o Hradní úzus. Hromadění vypjatých přívlastků vnesl do českého veřejného diskurzu Klaus (ooops, prezident Václav Klaus) a jeho nejbližší spolupracovníci a souputníci jej přebírají (Petr Hájek, Ladislav Jakl, Jiří Weigl, Pavel Bém…zkuste někdy zavřít oči a jen poslouchat).

Tady ale víme: s přívlastky se má jak v novinařině, tak v politické řeči, šetřit. Žurnalistická pravidla říkají, že silné přívlastky jsou znakem nedostatku faktů a věcných argumentů – a novinařina má být především na věcnosti založený popis.

Pravidla politického marketingu pak říkají nepoužívej nadarmo extrémní přívlastky, protože se tím připravuješ o možnost použít je ve chvíli, kdy budou skutečně na místě (aneb příběh o plavci, který desetkrát z legrace volá na břeh, že se topí, a pak když…).

Teď je jen otázka, jestli se Petr Hájek, publicista, projevil jako špatný novinář, nebo neexistuje, očima poradce, vypjatější situace než vysvětlování pozvánek na Hrad a/nebo prezidentovy návštěvy v redakci Blesku.  

:)

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].