Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Nad pěnou

Charlemagne odchází – konec jedné éry

Nebývá zvykem psát o přestupech kolegů-novinářů na jiných fórech než mediálních, ale Angličan David Rennie si zaslouží, aby byla v jeho případě učiněna výjimka. Poslední bezmála čtyři roky dělal zpravodaje týdeníku The Economist v Bruselu a byl to on, kdo psal pravidelné sloupky o Evropě pod názvem Charlemagne.

David teď napsal svůj poslední kus. Zůstává sice v Economistu, ale po mnoha letech informování o světě okolo se vrací do Londýna. Napříště bude jeho jméno skryto pod postřehy z domácí britské politiky – z Charlemagne bude Bagehot.

S Davidovým odchodem z Bruselu končí jedna ojedinělá éra psaní o Evropě. Nejen proto, že to byl neobyčejně bystrý člověk – a velký sympaťák! –, který unii uměl popisovat s nadhledem a vtipem, což je samo o sobě hodnota. Byl hlavně jeden z mála, pokud ne jediný bruselský zpravodaj, který se vymykal tamní novinářské škatulce.

Po chvilce pobývání mezi reportéry ze všech koutů Evropy na několika set metrech čtverečních v bruselské euročtvrti si totiž člověk uvědomí, jak je nejen pro zdejší politiky, úředníky a diplomaty, ale i samotné pro novináře určující, odkud jsou. Tedy, je daleko méně podstatné, jestli zrovna píšete pro levicové nebo pravicové noviny. Rozhodující je, zda jste Francouz, Brit, Španěl, a tak dále. Národnost formuje, jakým způsobem budete prodávat evropskou realitu svému publiku.

Což samozřejmě není žádný objev a je to přirozené. Jenže na rozdíl od politiků, úředníků a diplomatů má být novinář tím, kdo je schopen ze své národnosti vystoupit a třeba i změnit názor, pokud má být jeho popis v souladu s fakty. Mnozí bruselští zpravodajové ale toho – což zjistíte, s překvapením – schopni nejsou. I po mnoha letech v Bruselu a ač svědci různých zvratů, drží se myšlenkového tunelu své země a mnohdy i v rozporu s fakty berou za „pravdu“ vidění světa a interpretace událostí vlastní politikům a vůbec elitě svého státu.

Odtud – například – přesvědčení francouzských novinářů z prava zleva, že unii mají řídit velké země a pokud ty menší mají jiný názor, podávají to, v lepším případě, jako důkaz nevyzrálosti a v horším případě jako eurofobii. Odtud přesvědčení německých novinářů, že jakýkoli posun unie směrem k federaci musí být vždycky dobrý a tím pádem žádoucí, a odtud i plošné britské zkazky, že zlo unie jsou nevolení evropští úředníci.

David byl v tomhle jiný. Byť Brit, několikrát ve svých článcích vyvracel mýtus o euroúřednících coby zakuklených diktátorech, kteří usilují o porobu evropských národů, ze shora a bez krve. A byť Brit, kriticky popisoval jako nejméně funkční a z pohledu daňového poplatníka-občana unie nejméně obhajitelnou instituci Evropský parlament, ačkoli je to jediné těleso s legitimitou přímo od lidí. Posílení jeho role považoval za jednu z hlavních slabin Lisabonské smlouvy a naopak, nebritsky, kladl na stranu plusů této smlouvy těsnější spolupráci členských států v oblasti migrace, trestního práva a vůbec v ochraně vnitřního prostoru sedmadvacítky.

A pak, Charlemagne měl cit pro detail. Pamatuju si, jak jsme jednou v hloučku s ostatními novináři stáli na chodbě Rady ministrů a s jedním diplomatem probírali reakci ostatních států na ruský výpad proti Estonsku za to, že Estonci z náměstí v Tallinu odstranili sochu rudoarmějce. Debatě tehdy předsedající německý velvyslanec na úvod řekl, jak nám bylo svěřeno, že „nechápe“, proč Estoncům tolik vadí jeden rudoarmějec; že Němci mají taky v Berlíně sochu rudoarmějce a „nemají s tím problém.“ Mezi námi z Východu to tehdy zašumělo. Ze západoevropských kolegů byl David Rennie jediný, který udiveně zvedl oči, začal si dělat poznámky a pak zážitek použil jako příklad toho, jak unijním státům chybí vzájemná empatie.

Za sebe přiznávám, že mi bude Davidův Charlemagne chybět. A těším se na jeho Bagehot!

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].