Moaz je Egypťan. Je mu 27, vystudoval farmacii, je jedním z těch, kdo na jaře neúnavně demonstrovali za odchod Husního Mubaraka a kromě toho je to velký sympaťák. Na stránkách Respektu o něm ještě bude řeč, teď ale budiž jednorázově zavedena rubrika Co se do zpravodajství nevešlo, lépe řečeno nevejde, a pár řádek k tomu.

Seděli jsme s Moazem jednoho nedělního večera v kavárně na břehu Nilu a protože jsme měli politiky už všichni plné zuby, jen tak jsme brebentili. Najednou si Moaz povzdychl a trochu mimoděk prohodil: “Musíme změnit pravidla našich svateb, stojí to strašně peněz. Pokud člověk nežije na ulici, rodičům nevěsty musíš dát patnáct uncí zlata, nevěstě dům a musíš mít stálou práci. Spousta mých spolužáků zůstává svobodných, protože nemají na to se vzít, zrovna dneska mi jeden volal a stěžoval si na to.” Vypadalo to, že exkurz do egyptských svatebních tradic tím končí, ale pak se Moaz zeptal, jak je to u nás. Následoval rozhovor, který vypadal zhruba takto.

Moaz: “Jak je to vlastně u vás?”
My (autorka těchto řádků a kolega fotograf Matěj Stránský): “Žádná podobná pravidla nejsou. Rodičům nemusíš nic dávat, nemusíš kupovat nevěstě dům. Samotná svatba může být drahá, ale nemusí, to je na tobě. Hodně našich vrstevníků ale spolu žije, aniž by se vzali.”
Moaz: “Cože?! Proč?”
My: “Žijí spolu jako manželé, ale nejsou sezdaní, protože si řekli, že ten obřad nepotřebují, že to pro ně není důležité.”
Moaz: “A to je legální?”
My: “Je, nesezdané partnerství máme v zákonu, je to oficiální statut.”
Moaz: “Ale… co na to říkají jejich rodiče, nebo okolí?”
My: “Drtivá většina Čechů, až na konzervativní rodiny, to akceptuje, berou to jako normální věc.”
Moaz: “Fakt? … (první odmlka) “A – můžou mít spolu ti vaši vrstevníci děti?”
My: “Jasně, můžou a mají.”
Moaz: “No ale – jak se ty děti jmenují?”
My: “Většinou po otci, ale mohou mít i jméno matky. I tohle je věc volby.”
Moaz: “Hmmm…  A ve škole berou ty děti normálně, jako by se narodily v manželství?”
My: “Berou, žádný rozdíl se v tom nedělá, není důvod.”
Moaz: “Hmmm… A s babičkama a dědečkama se normálně vídají?”
My: “Vídají, úplně stejně, jako kdyby se jejich vnučky a vnuci narodili manželům. Svatba na to nemá vliv.”
Moaz: (druhá odmlka) “Takže vy tvrdíte, že u vás je možný, aby spolu dva mladí lidé, když chtějí, žili, aniž by se vzali, mají spolu děti a ty děti a je samotné společnost bere, jako by šlo o sezdané lidi a jejich děti. Je to tak?”
My: “Ano.”
Moaz: (třetí, nejdelší odmlka) “Myslím, že máte dobrý život.”

Moaz není žádný hlupák. Má přehled, co se děje za hranicemi Egypta, po anglických serverech se pohybuje s lehkostí a kamkoli jde, má s sebou svůj tablet, aby stihnul zprávy. Nikdy ale nežil mimo svůj civilizační okruh. S výjimkou krátkého pobytu v Římě, kde mluvil o egyptské revoluci a po celou dobu neopustil sál konference, Moaz nevyjel na Západ. Cestování do Evropy nebo Ameriky a studium tam je pro Egypťany náročná meta, vyžaduje zvací dopisy z ciziny, screening stavu účtu dotyčného a nekonečné měsíce čekání. Moaz proto neměl tu pro Evropany nebo Američany přirozenou příležitost střetávat se se svými vrstevníky v cizině a mimoděk se dozvědět, jak funguje jejich společnost.

Na jeho údivu si člověk znovu uvědomil jednu věc: že otevřené brány zahraničních univerzit a možnost rozletět se do světa svojí sociální silou daleko přesahují pouhý fakt dostat se někam bez zbytečného papírování. Facebook, smartphony a tablety tohle evidentně nenahradily a je otázkou, jestli někdy nahradí.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte