Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Zemřel Vojtěch Jasný. Režisér, který určil, jak si pamatujeme kolektivizaci

Autorovi snímku Všichni dobří rodáci bylo nedožitých 94 let

jasny_vojtech
Režisér Vojtěch Jasný • Autor: Milan Jaroš

Ve věku nedožitých 94 let zemřel režisér Vojtěch Jasný, autor ikonického filmu šedesátých let Všichni dobří rodáci. Do Ameriky emigroval v 80. letech přes Rakousko, kam odešel v roce 1969. Jasný je po právu oceňovaný za vesnickou poému, kterou natočil paralelně s generací československé nové vlny a v podmínkách tvůrčího a ideologického uvolnění na Barrandově. Zároveň začínal jako pravověrný komunista režijní kariéru v 50. letech v tandemu s Karlem Kachyňou propagandistickými dokumenty. Po revoluci byl nicméně jedním z mála režisérů, který byl ochotný uvažovat o roli umělce v totalitě a reflektovat to, jak a zda obstál.

Jasný, ročník 1925, patřil spolu se zmíněným Kachyňou k prvním absolventům nově založené pražské filmové školy FAMU. Oba rodáci z Moravy – odkud Jasný později čerpal lyrickou poetiku Všech dobrých rodáků – vytvořili v začátcích kariéry na přelomu 40. a 50. let řadu dokumentů propagujících myšlenky a cíle komunismu, většinou pod hlavičkou Armádního filmu. Snímky Za život radostný, Neobyčejná léta – inscenovaný dokument vykreslující úspěšnou kolektivizaci v jihočeské vesnici Vyhnanice a karikující místní sedláky – nebo Lidé jednoho srdce vedly k hranému debutu, špionážnímu dramatu Dnes večer všechno skončí z roku 1954. Typické agitce, jejímž cílem bylo diskreditovat domnělé západní špiony i škůdce mladé socialistické republiky a oslavit československou armádu.

Reklama
Reklama

Jasný byl po válce nadšený komunista. Věřil, že svými filmy přispívá k budování lepší a spravedlivější socialistické společnosti. To platilo i o jásavých Neobyčejných letech, která ukazovala získávání rolníků do jednotných zemědělských družstev jako idylu, které nepřejí jen zlí kulaci. Dokument vynechával násilné zakládání JZD a nucení zemědělců ke vstupu. Jasného přijetí komunistického dogmatismu nejspíš urychlilo i to, že jeho otec zahynul v koncentračním táboře v Osvětimi. Z „poblouznění“ jej podle jeho pamětí vyléčila cesta přes Sibiř do Číny. Počínající skepsi vůči režimu ale Jasný ventiloval ve svých filmech jen v souladu s pragmatickým rozhodnutím pokračovat v kariéře u Státního filmu. „Hrát dvojí roli bylo i pro mě tehdy nutné, jinak by sekli,“ poznamenal ve svých pamětech Život a film z roku 1999.

https://www.youtube.com/watch?v=sMwKz2HR_yI

Tehdy za sebou měl zkušenost z konference v Bánské Bystrici v roce 1959, kde komunistická moc důrazně klepla přes prsty československé tvůrce, kteří se v padesátých letech začali příliš vzdalovat socialistickému realismu v důsledku kritiky Stalinova kultu osobnosti. Kontroverzní Zářijové noci (1957) s kritickým pohledem na lidově-demokratickou armádu a možná Jasného nejosobnější film Touha tak střídá po Bystrici o poznání opatrnější Procesí k panence. Liberalizace v Československu ale posléze od první poloviny šesté dekády přináší i nové filmové trendy a novou tvůrčí generaci. Jejich nástup Jasný zachycuje filmem Až přijde kocour, přímočaře kritizujícím byrokratizaci a direktivní řízení socialistické společnosti.

Tady se dostává do popředí Jasného téma morálky a slušnosti, která stojí nad ideologií - které se pak vrací i v postavě sedláka Františka v Jasného opusu Všichni dobří rodáci, kde osud sedmi kamarádů z moravské vesnice ovlivní nejdřív německá okupace a později nástup komunistů k moci. Přestože Rodáci nejsou zdaleka jediným československým filmem o kolektivizaci, kterými se tvůrci kriticky ohlíželi za násilím stalinských a gottwaldovských padesátých let a jejich brutálním dopadem na osudy jednotlivců i devastaci české vesnice, zůstávají nejvíc v kolektivní paměti. Částečně díky idealizovanému portrétu tradiční vsi a lyrickým obrazům přírody a existence člověka v ní a s ní – i po pětadvaceti letech pronásleduje autorku textu obraz místního „kradáka“ Pyřka se zafačovanou nohou politou kyselinou kácejícího se na dvoře zavátém peřím. A částečně díky větší smířlivosti ve vykreslení zločinů komunismu a jejich místě v dějinách národa.

https://www.youtube.com/watch?v=ejjOSm5_p4Y

Kde například Smuteční slavnost palčivě tne, tam Jasný poeticky krouží. U Jasného je nakonec všechno osudové a nevyhnutelné. Vše je výsledkem jakéhosi fatálního přírodního cyklu, v němž nikdo – kromě zmíněného Františka – nakonec nemá vůli se vzepřít a je vlečen silou, která jej přesahuje. Což platí i pro komunismus. „Co jsme si upekli, to si také snězme. Ale, co jsme si vlastně upekli? Co jsme mohli a co jsme nemohli?“ vyprovází hlas vypravěče na samém konci Rodáků navrátivšího se varhaníka, kterého vesničané kdysi vypudili.

Sám Jasný je obrazně vypuzen ze socialistického kolektivu v roce 1969, kdy emigroval do Rakouska. Rodáci, kteří získali v roce 1969 v Cannes cenu za režii, byli na začátku normalizace identifikování jako jeden ze závadných filmů a staženi z distribuce. Stihl jej nicméně vidět téměř milion diváků. V Rakousku Jasný natáčel hlavně dokumenty pro rakouskou a německou televizi – například intimní snímek Maják (1972) o člověku obsluhujícím maják místo letitého trestu nebo titul Kulterer (1973) o životě za mřížemi a směřování zpět na svobodu. Nicméně Jasného zahraniční kariéra není kariérou autorskou. Točil filmy dle zadání a podle cizích scénářů. Výraznější je až Jasného snímek Proč Havel? z roku 1991, jenž vznikl v zahraniční koprodukci při návštěvě Václava Havla v USA. Jasný ve Spojených státech hlavně přednášel a jeden z vůbec prvních Havlových portrétů v prezidentské funkci je jedním z mála filmů, které v severní Americe natočil. Dokument byl určen hlavně pro zahraničí, kde Havla zpopularizoval.

https://www.youtube.com/watch?v=TXsN2hp9Lu4

Jasný se po roce 1989 pokusil vrátit jako tvůrce do Čech. Deset let po revoluci zkusil navázat na své nejslavnější dílo snímkem Návrat ztraceného ráje, ale jeho osobní návrat se nepovedl. Přesto to zkusil ještě jednou – v devětasedmdesáti vyrazil se štábem dokumentu Návrat do neobyčejných let do jihočeských Vyhnanic, kde v padesátých letech natáčel s Kachyňou zmíněnou kolektivizační lež. Dokument zkouší ukázat současný život místních v kontrastu s rozjuchanou propagandou radostné vesnice. V širším plánu je ale objektem Jasný sám. Režisér se pokouší o jakousi reflexi vlastní tvorby, názorů a podílu na systému. I když nedává vždy uspokojivé odpovědi a podobně jako ve Všech dobrých rodácích svůj možný podíl viny relativizuje, neboť tak to prostě chodilo, je i taková sebereflexe vzhledem k téměř neexitující debatě o roli umělce v socialistické společnosti cenná.

Když se v roce 1988 začaly přehodnocovat trezorové nebo zakázané československé filmy s cílem určit, zda už pominula doba, kdy nebylo žádoucí, aby je českoslovenští občané viděli, na Všech dobrých rodácích panovala mezi hodnotiteli k kulturní obce jednohlasná shoda jako na filmu, který výpovědí ani uměleckým pojetím nezestárl a je relevantní dnes stejně jako před dvaceti lety. Dostal napříč všemi kategoriemi ty nejvyšší známky a filmový kritik Jiří Cieslar ve slovním hodnocení napsal, že síla filmu spočívá v poselství, že „člověk by měl vždy hledat cestu, jak se z dějin nezbláznit“. Dalo by se říct, že přesně o to Vojtěch Jasný po celou svoji kariéru usiloval.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jindřiška Bláhová

redaktorka, kultura

blahova
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 399
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte