60_cesky film_foto Česká televize
Zátopek

Jednu věc ví o Emilu Zátopkovi v podstatě každý. Že získal na Olympiádě v Helsinkách v roce 1952 bezprecedentní tři zlaté medaile – v běhu na 5 a 10 kilometrů a v maratonu. Hattrick, který se žádnému dalšímu atletovi nepodařilo zopakovat. Finové, kteří jej milovali, ho přezdili na Saku Peku. Fonetický přepis jména Zátopek znamenal „pohádkový Péťa“. Jako svého druhu pohádku vypráví jeho příběh – respektive jeho část vymezenou čtyřicátými lety a rokem 1968 – životopisný snímek Zátopek Davida Ondříčka, který včera zahájil festival v Karlových Varech. I když se snaží ukázat Zátopka jako člověka a jde v tom podstatně dál a úspěšněji než většina tuzemských filmů o osobnostech československých dějin, velkoryse pojatý a profesionálně zvládnutý životopis zůstává hlavně na rovině běžecké legendy. Možná nejzajímavější na něm je, že jej tvůrci pojímají jako komedii, kde je Zátopek hlavní bavič. Je vykreslený jako jakýsi Forrest Gump z Moravy, lidový svéráz, který díky svému talentu a píli proběhl bez větší újmy dramatickými československými dějinami.

Jedno oko na ven

Reklama
Reklama

Během uplynulého roku se kolem Zátopka vytvořila aura jednoho z nejvíce očekávaných tuzemských filmů. Původně měl zahajovat karlovarský festival už v roce 2020, ale kvůli pandemii byla zrušený jak festival tak premiéra. Očekávání ještě zvýšilo načasování do olympijského roku, které slibovalo přitáhnout k projektu diváckou pozornost. To v roce posunuté olympiády stále platí. Snímek vstupuje do českých kin příští týden a má zaděláno na divácký úspěch. I proto, že slibuje, že budou mít Češi po jeho zhlédnutí dobrý pocit, že jsou Češi.

S filmy z žánru životopisů o osobnostech československých dějin se po úspěchu Hořícího keře v roce 2013 v Česku roztrhl pytel. Bylo jen otázkou času, kdy se dostane i na Zátopka. Běžeckou legendu v dramatické době. Jejíž rostoucí výkonnost a sláva šla paralelně s nástupem komunistické strany v Československu. Zátopek první olympijskou medaili vyhrál v roce 1948, v tom samém, kdy KSČ přebírala moc ve státě.

Zátopek mezi českými filmy o výrazných osobnostech tuzemských předlistopadových dějin v lecčems vyniká. A to je samo o sobě velké plus. Třeba tím, čemu se říká produkční hodnota. Kamera Štěpána Kučery je dynamická i meditativní – střídá módy hlavně podle tempa a rytmu závodů – od pětikilometrové tratě po maraton, vtahuje nebo napíná. Střih Jarosława Kamińského film vybavuje hladkostí. Hudba není návodná, ale klene se mezi intimním a epicky oslavným. Kostýmy a design ukazují péči, která byla filmu věnovaná, a nepůsobí jen jako dekorace hrající si na minulost. Film zdařile evokuje dobu – čtyřicátá i šedesátá léta. Bufet, kde se dává k vepřové se zelím šest knedlíků, „hraje“ dobu stejně dobře, jako kraslice na misce v domácnosti Zátopkových připomínajících, odkud oba pocházejí. Režijně má David Ondříček většinu času vše pod kontrolou.

Nabízí se srovnání se samotným Zátopkem, jemuž soupeři přezdívali „lokomotiva“. Film o něm je taky taková kinematografická, dobře promazaná lokomotiva pádící důrazně kupředu, kterou pohání hlavně herecké výkony – vysportovaného Václava Neužila – který v českých poměrech předvádí vysloveně hollywoodskou proměnu v postavu – a Marthy Issové coby pragmatické dívky Dany z Uherského Hradiště, jež jediná se ze šampiona neposadí na zadek, ale později si jej s velkou parádou vezme. A musí se učit žít v jeho stínu. Někdy to je ale spíš samotná rychlost a krása naleštěné lokomotivy, která přitahuje. Nikoliv to, koho přesně veze a co ubíhá za okny.

Vypravěčsky film pracuje s oblíbeným prvkem životopisných snímků – retrospektivou. V srpnu 1968 za Zátopkem do Prahy přijíždí australský vytrvalostní běžec Ron Clarke, který doufá, že mu jeho běžecký idol a přítel pomůže v atletické krizi, jíž zažívá. Na velkých závodech mu vždycky vypne hlava. To se Zátopkovi nikdy nestalo. Zátopek ho vítá ve svém bytě, kde nepřítomnost ženy Dany ukazuje na manželskou krizi. Clarkův pobyt slouží jako hybatel ohlédnutí do minulosti. Od běžeckých začátků ve Zlíně, přes kariéru v Armádě a olympijská vítězství. Film střídá sport a soukromí Zátopkových. Což jej dělá na jednu stranu atraktivním, ale zároveň mu chybí jedno hlavní, nosné téma. Velkou pozornost věnuje běžeckým pasážím – i díky nim film roste přes dvě hodiny. Vedle těch závodních hlavně tréninkovým, kde postupně poodhaluje Zátopkovu unikátní a na svou dobu revoluční tréninkovou metodu i styl. „Běhá jako chobotnice,“ komentuje jeden z trenérů rozmáchlý styl mladého běžce. Zátopkův expresivní běh, jehož součástí byly často grimasy plné bolesti, byl po celou jeho kariéru terčem kritických poznámek. I když pohled na něj se změnil, když začal vyhrávat.

Clarkova přítomnost je ale spíš než povedeným dramaturgickým krokem – působí mechanicky – snahou udělat film srozumitelnější pro zahraniční publikum. Pomoct má i to, že je nemalá část snímku v angličtině, což ale vůbec nepůsobí rušivě. Jednomu oku upřenému do zahraničí odpovídá i posun Clarkovy návštěvy o dva roky, na zlomové datum 1968, které je okamžitě srozumitelné i mimo Česko. Zahraniční divák si tak dokáže Zátopka zasadit do notoricky známých historických událostí i vyprávění o poražených reformách, zničených kariérách a bezpáteřních komunistech (kterých je ve filmu ukázkových také pár).

Přemýšlet v údolí

Době, politice a dilematům, jež s sebou nesly, se přitom film spíše vyhýbá. Nebo je pojímá povrchně. StB nutí Zátopka špehovat v Londýně (jeho ženě se to nelíbí). Zátopek podepisuje rezoluci odsuzující Miladu Horákovu a skupinu kolem ní. Funkcionáři kádrují sportovce po zisku zlaté medaile v Helsinkách před nastoupenou reprezentací. V jeden moment v roce 1968 jej neznámý muž obviní z kolaborace s komunisty.  Odcloňování politiky ladí s tím, že film Zátopka vykresluje jako jakéhosi českého Forresta Gumpa říznutého švejkovstvím. Podobně jako Gump zfiktivňuje dějinné události kolem sebe. Dělník a voják kráčí za úspěchem s nevinným, jakoby neustále lehce naivním úsměvem na tváři. Jako bodrý chlapík, který si zakládá na kamarádství a fair play, ale zároveň kličkuje, jak může. Někdy působí až lehce přihlouple. Řeči o jeho intelektu ale fackou rychle v jeden moment utne jeho žena Dana. Jeho politické kličkování nejvýmluvněji vykreslí scéna ze soukromí. „Už nevím, co bych ti k tomu víc řekl“, zakončí manželskou vyostřenou debatu na běžkách, kdy nechce narovinu říct, že nechce děti. Atletická kariéra je všechno.

Je přitom zřejmé, že byl Zátopek rozporuplná a komplexní osobnost, jejíž rozhodování a nitro by si zasloužilo větší ponor a interpretaci. Třeba dobové záběry momentů za cílovými rovinkami ukazují člověka disciplinovaného, sebestředného, uvnitř vlastního světa, který má pod kontrolou – což se tluče s bodrým dělníkem/vojákem. Že to bylo se Zátopkem složitější, naznačuje i scénář. „Ty, který nevidíš lidi,“ vmete mu v jednu chvíli do tváře při další manželské hádce Dana, když ji připraví o radost ze zlaté medaile z hodu oštěpem.

Zátopek byl oddaný komunista. Podobně jako miliony dalších, kteří procházeli z chudých poměrů a kteří po zkušenosti druhé světové války uvěřili utopické vizi komunistické budoucnosti, kde se všichni budou mít lépe. Pro něj to platilo. Režim sportovci poskytl vše, co potřeboval. Zároveň za to od světové atletické hvězdy něco chtěl – třeba podpis po rezoluci odsuzující skupinu „vlastizrádců“ kolem Milady Horákové. Nebo text souhlasící s jejich popravou, který vyšel v Rudém právu. Dobové záznamy jej zachycují, jak zapáleně tepal angloamerické podněcovatele nové světové války. Vše je ale pragmaticky vysvětleno, aniž by film zkoušel jít hlouběji. Dobro v něm ukazuje, když se v roce 1952 postavil za kádrově nepohodlného kolegu z reprezentace Stanislava Jungwirtha. Pokud nepojede na Olympiádu, nepojede ani on. Po invazi vojsk varšavské smlouvy v roce 1968 ji na Václavském náměstí odsoudil. Následovalo  vyloučení z KSČ, propuštění z armády a komunisté jej poslali na čas k lopatě. Film ale Zátopkův dramatický život po roce 1968 příznačně opouští a doříkává jen stručně v pár obligátních větách v závěru.

Jako filmový ekvivalent jeho projevu na Václaváku je možné vnímat řeč před atletickou mládeží, v níž se politika prolíná se sportem. Mluví o vrcholech a údolích, v nichž se ocitá sportovec a v nichž se ukazuje, kdo je co vlastně zač. V podobném údolí se podle něj ocitlo po invazi i Československo. Samotný film ale spočívá hlavně na vrcholech s nepochybnou běžeckou legendou a míň v údolích, kde by bylo jasnější, kdo vlastně byl Emil Zátopek.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jindřiška Bláhová

redaktorka, kultura

blahova

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte