otvor
Autor: Jan H. Vitvar

Za chvíli to bude pět let, co jsem psal v Respektu o výstavě Bedřicha Dlouhého Ať žije král! v Museu Montanelli. Text končil slovy, že se vyplatí čekat na další návrat tohoto krále české iluzivní malby, který nepřestává tvořit ani po osmdesátce. Teď je Dlouhému sedmaosmdesát a čekání je od listopadu u konce: v Městské knihovně GHMP probíhá jeho shrnující retrospektiva Moje gusto. Kurátorský výběr Mahuleny Nešlehové měl být původně k vidění jen do příštího víkendu, ale galerie výstavu aktuálně prodloužila až do konce března, což je výborná zpráva. V momentální hojné sklizni expozic věnovaných českým malířům totiž patří na vrchol – doufám, že nejen mého - žebříčku toho, co je u nás v malbě k vidění.

1
Autor: Jan H. Vitvar

Reklama
Reklama

Co se za těch pět let u Bedřicha Dlouhého změnilo? V tom nejdůležitějším nic. Na vernisáži na něm sice bylo vidět, že ubíhající roky člověk nezastaví, nicméně stále platí, co už mi tehdy říkal v Museu Montanelli: „Zakazuju si, aby na mých obrazech bylo vidět, jak mně doopravdy je. Když se v ateliéru postavím ke stojanu, dokážu si od sebe udržovat odstup a cítím, jak alespoň v tvorbě nestárnu. To beru jako zázrak.“ A já to tak beru taky. Čili pojďme k nejnovějšímu počinu Bedřicha Dlouhého.


2
Autor: Jan H. Vitvar

Plátno se jmenuje Akademický malíř B.D. vzpomíná a autor ho s pomocí svého asistenta dokončil tak těsně před začátkem výstavy, že už se nevešlo do katalogu. Dílo patří mezi jeho proslulé autoportréty, ve kterých už od devadesátých let s ironií sobě vlastní osahává vlastní minulost, přítomnost i budoucnost. Minulost tentokrát na obraze zastupují nejen osobní historické dokumenty (dýmka nesmí chybět), ale i pro něj klíčová vlastní tvorba, jejíž reprodukce namaloval na zeď před svůj fotografický portrét, který na obraz přilepil coby zástupce stávajícího času. Obálku Esejů Henriho Millera ležící u nohou autoportrétovaného pak lze číst jako Dlouhého předčasný epitaf: jako by i on chtěl po vzoru literáta účtujícího v knize se svým odkazem vstoupit do věčného života, kdy bude svým dílem dál ovlivňovat životy jiných, kteří si k němu budou hledat v budoucnu cestu.


A teď k tomu, co se změnilo. V roce 2015 mi Bedřich Dlouhý říkal, že jeho Krajkář mu „nikdy nesmí jít z baráku“. Mínil tím svou nejslavnější malbu. Vytvořil ji v roce 1986 jako svéráznou poctu Krajkářce Jana Vermeera, jejíž postavu nahradil kačerem Donaldem. Dílo se o dva roky později stalo nepřehlédnutelnou součástí české (pop)kultury, když si ho Hapka s Horáčkem vybrali na obal své první desky V penziónu svět, jíž se prodalo 150 tisíc kusů. Na retrospektivě Krajkář nemůže chybět, ale po jejím konci se už do Dlouhého „baráku“ nevrátí.

3
Autor: Jan H. Vitvar

V roce 2017 si ho od něj koupilo Museum Kampa, s financováním mu pomohlo ministerstvo kultury v rámci svého akvizičního fondu, ze kterého na něj uvolnilo dotaci 420 tisíc korun. Krajkář si mimochodem v roce 1990 zahrál ve Smoljakově filmu Tvrdý chleba o malíři sužovaném komunistickým bezčasím. A jestli si dobře pamatuju (vzhledem k názvu filmu by to dávalo logiku), ve Svěrákově ateliéru viselo i další Dlouhého opus magnum: rovněž Vermeerem inspirovaná Dívka s perlou z roku 1988, před kterou autor umístil na soklu obří okoralý chleba. Jeho současnou instalaci v Městské knihovně reprodukujeme v úvodu této Pražské kavárny.


Změnil se podle mě každopádně nejen vztah k finanční hodnotě díla Bedřicha Dlouhého, ale i k otázce, na kolik je jeho desítky let se rozrůstající tvorba aktuální. Soudím, že dnešním dvacátníkům až čtyřicátníkům zabývajícím se malbou má Dlouhý mnohem víc co říct než v předchozích dekádách. Vždyť současná malba jde v jeho pevně vyšlapaných stopách, a když se člověk podíval třeba na loňskou vynikající výstavu Daniela Pitína v Galerii Rudolfinum, vůbec se nezdálo, že by je v přístupu k závěsnému obrazu dělilo v datu narození pětačtyřicet let.

4
Autor: Jan H. Vitvar

Byl to právě Dlouhý, kdo dokázal v malbě už v šedesátých letech spojit tak protichůdné pojmy jako krása a divnost. Kdo posléze začal přecházet z plochy obrazu do prostoru galerie, a spojoval tak svůj vnitřní imaginativní svět s naším reálným. Kdo si dal zdánlivě nesmyslnou práci se zachycováním tak směšných detailů, jakým je krabička tvrdých Spart na obraze s úplně jiným než směšným významem. Kdo nepopiratelné malířské mistrovství neustále srážel na zem záměrným „poškozováním“ jinak dokonalých iluzivních scén. Tím vším už kdysi dávno předznamenal, co si dnes naše malba znovu a po svém ohledává.


5
Autor: Jan H. Vitvar

Čím by ale mohl (a měl) být Bedřich Dlouhý nejvíc inspirativní, pak již naznačeným smyslem pro sebeironii. Už od dob Šmidrů, kteří se v roce 1954 zformovali na jím organizovaném večírku s výmluvným názvem Večer na hovno, u nás Dlouhý představuje výjimečný a bohužel velmi tenký proud autorů, kteří sami sebe a svou tvorbu neberou příliš vážně, ačkoli by na to zrovna oni měli nárok. Šmidrové si ze všeho dělali legraci, nejvíc z umění. Ne snad při jeho vytváření, ale při jeho reflexi. Důstojnost si schovávali pro okázalé autoportréty nebo styl oblékání ve stylu bankovních úředníků.

6
Autor: Jan H. Vitvar

Nikoli ale pro debaty o umění. Dnes je Praha plná autorů a autorek, kteří jakékoli zpochybňování svého přínosu pro společnost a kulturu berou jako útok na svou existenci. Pro Dlouhého a jeho přátele (Nepraš, Demartini, Pištěk, Koblasa) bylo největší potěchou o umění buď mlčet, nebo si z něj vzájemně střílet; a pak ho s rozkoší někomu prodat za částky, ze kterých by se oněm bankovním úředníkům protočily panenky. Dlouhý si dobře uvědomoval, že tahle výsada ostatní dráždí. A taky uměl nepřející reakce zachytit: jako v Kompozici z roku 1984, na níž otiskl dobové kritické výkřiky, jejichž cílem se stal i on: hned vedle poznámky o domnělé prázdnotě svých velkých formátů namaloval mezinárodně nesrozumitelný symbol, který je ovšem Čechům tak srozumitelný, že je jeho výskyt v naší malbě méně než sporadický. V současném českém umění je opravdu jen pár lidí, kteří se v přístupu sami k sobě aspoň blíží nadhledu Bedřicha Dlouhého.

7
Autor: Jan H. Vitvar


Jeho retrospektiva je ale úchvatná i bez aktualizačního psychologizování. Chtěl bych upozornit ještě na dva exponáty. Autoportrét III. z roku 2008 a nepojmenované plátno z roku 1972. Oba obrazy pro mě symbolizují to, co mám na Bedřichovi Dlouhém nejraději. První pokoru k tradiční malbě, jíž zároveň autor sráží kompozicí tak přísnou k sobě samému, až divák právě v té nesmlouvavé pravdivosti rozpozná vůbec tu největší úctu, kterou člověk sám sobě může prokázat, když si nelže do vlastní kapsy.

8
Autor: Jan H. Vitvar

Druhý obraz mě pak láká díky schopnosti nabídnout divákovi možnost ztratit se v jeho iluzivním prostoru tak jako opuštěný závodní vůz zaparkovaný v jeho dolní části. Jestli vás bude při návštěvě výstavy náhodou trápit nějaký vnitřní problém, vyzkoušel jsem za vás, že při pohledu na tento obraz na něj velmi rychle zapomenete; a když si pak na něj zase vzpomenete, budete ho nahlížet z jiné perspektivy. Z onoho nadhledu, díky kterému bude Bedřich Dlouhý vždycky moje gusto. A pevně věřím, že i vaše…

 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1653

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte