otvor

Život na pražské Akademii výtvarných umění se do běžných kolejí vrátil až začátkem letošního roku. Do školy se po dvouleté covidové pauze mohlo začít zase normálně chodit, už tedy nikoli pod vedením rektora Tomáše Vaňka, kterému skončilo služební období, ale pod vedením nové šéfky akademie Marii Topolčanské. Emeritní rektor Vaněk tak měl aspoň čas na letošní diplomantky a diplomanty, kterým pomáhal s tradiční výstavou závěrečných prací, již připravil ve spolupráci s doktorandkou Annou Remešovou. Určitě za to může právě dlouhé karanténní období, že je tahle výstava plná prací, ve kterých čerstvé absolventky a čerství absolventi vytvářejí či popisují jakási intimní útočiště. Bezpečná místa, kam se člověk může schovat před čímkoli. Přehlídka závěrečných prací je přímo na akademii k vidění do neděle 26. června a já jsem z ní pro vás vybral několik umělkyň a umělců, o kterých určitě ještě uslyšíme.


Reklama
Reklama

Na první jméno bylo hodně lidí zvědavých už dlouho před diplomkami a na čtvrteční vernisáži výstavy byl tenhle zájem znát. Laura Limbourg se už během studia projevila jako mimořádný talent, kterému například letos v lednu udělala samostatnou výstavu holešovická Trafo Gallery, jež se orientuje na to nejlepší ze současné české malby. Tehdejší výstava se jmenovala Hump in Honey, což je výzva, kterou používají sexuální turisté na prostitutky v Thajsku, Kambodži, Vietnamu či na Filipínách.

1

Limbourg tahle všechna místa projela a rozhodla se, že bude na svých obrazech zachycovat právě všudypřítomnou prostituci v jihovýchodní Asii. Školu ukončovala v malířském ateliéru Josefa Bolfa a Jakuba Hoška a nebylo by divu, kdyby se velmi rychle přiřadila právě k těmto jménům naší aktuální malby. Pro diplomku svůj projev oproti předchozím výstupům poněkud barevně utlumila. Což se k tíživému tématu obrazů výborně hodí. Absolventskou práci pojala jako velmi silné a nepřehlédnutelné gesto: tvoří ji tři pětimetrové obrazy a tři třímetrové vázy. Právě amfory jsou právě oněmi intimními útočišti, která Limbourg nabízí jako úkryt pro své už tradiční stylizované figury dívek oblečených do lechtivého prádla. Vázy zprvu pouze malovala, teď je i odlévá z betonu. Vůbec bych se nedivil, kdyby celá tahle diplomová práce celá rovnou skončila v nějaké soukromé sbírce.


2

Totéž platí pro druhé jméno letošní absolventské přehlídky, které s Limbourg na dálku svádělo nevyhlášený souboj o nejlepší diplomku roku. Karolína Netolická letos získala Cenu kritiky za mladou malbu (Limbourg stejné ocenění dostala před dvěma lety) a když jsem nedávno viděl kousek rozpracované diplomky v jejím vršovickém ateliéru, hned jsem si říkal, že takhle sebevědomý malířský projev jsem v takhle nízkém věku (Netolické je osmadvacet) dlouho neviděl. A taky jsem na AVU dlouho neviděl, aby se Jiří Petrbok tak spokojeně usmíval vedoucí ateliéru kresby, v němž Netolická absolvovala. „Lidské bytosti zobrazuji jako permanentně tápající slepce, nomádsky se stěhující z místa na místo, věčně hledající, avšak nikdy nenacházející,“ uvádí autorka ke svým figurám zásadně vystupujícím ze tmy do ostrého světla.

3

Jako by před reflektor auta z lesa vyskočil démon, jak to před víc než sty lety nezapomenutelně namaloval Beneš Knüpfer. Netolická ovšem nemaluje poměrně sympatické lesní fauny. Její bytosti jsou možná raněné a určitě zmatené, každopádně nepůsobí dojmem, že by s nimi člověk mohl vést úplně příjemný dialog. Bílé masky na tvářích mají proto, že podle Netolické má současný tekutý svět silně plastickou povahu. V rámci této plasticity také probíhá nerovný souboj člověka s přírodou, která to s ním v podání Netolické prohrává na plné i přerušované čáře.


O Anně Ruth psala loni kolegyně Hana Řičicová ve svém seriálu Jak se máte? Tehdy se malířka a další Petrbokova studentka zrovna přestěhovala do enormně hlučného bytu, respektive do bytu nad enormně hlučnou ulicí. Právě snaha najít si i v tomhle prostředí klidné místo k práci a odpočinku ji dovedla až k aktuální diplomce. Autorka říká, že vzhledem k omezeným finančním možnostem se její malé byty vždy skládaly víceméně hlavně z postele. Ta se stala i středobodem její diplomky.

4

Autorka lůžko pojala coby jakousi dřevěnou klec pokrytou moskytiérou připomínající indiánské lapače snů, v katalogu výstavy ji sama vtipně přirovnává k „elfské ikee“. Kolem postele rozmístila své enigmatické obrazy vytvářené přírodními barvami. Hodně přírodně ostatně na vernisáži působila i Anna Ruth, která po celou dobu seděla na své posteli s mikrofonem v ruce a táhlým hlasem rozšiřovala svou instalaci o další zásadní položku, totiž o zpěv. Spojit hudbu s obrazem se pokouší kdekdo a několik takových pokusů je letos vidět i na AVU. Autorce se tento těžký úkol daří zvládat s lehkostí a přirozeností, kterou jí ostatní mohou pouze závidět.


5

Velkým překvapením je pro mě Radek Mužík z ateliéru figurální sochy a medaile Vojtěcha Míči. Valašský rodák se v rámci tesařské inspirace během rekonstruování dřevěnice svých rodičů chtěl původně pustit do hraničníků, speciálních sochařských značek, které by v krajině vymezovaly terén a prostor. Nakonec se ale pustil do něčeho fantastického. Našel monumentální, skoro rozpadlý kmen, který se rozhodl zachránit. Respektive se rozhodl zachránit jeho podobu. Pětimetrový kmen celý vydlabal a následně ho fixoval do betonu. Strom ve výsledku přechází do betonu, aby z něj zase o kousek dál vystupoval, rozdíl je občas tak nepatrný, že si divák ani neuvědomuje, jestli se ještě dívá na původní kmen, nebo už na jeho odlitek.


6

Také Sára Skoczková ze sochařského ateliéru Tomáše Hlaviny se nebojí velkých měřítek. A jsme znovu u amfor. Skoczková vytvořila diplomku z několika až tři metry vysokých objektů, které lze opět vnímat jako ony ochranné schránky; v případě této autorky se vedle amfory objevuje i lastura. Skoczková rovněž pracuje s přírodními materiály, kdy například dřevo pokrývá včelím voskem. Na AVU už pár let pozoruji, jak se do hry s velkou parádou znovu vracejí beton či sádra zpracovávané v monumentálních rozměrech. Skoczková se do tohoto proudu zapojuje, zároveň ho obohacuje o podmanivou křehkost, která dává vzpomenout třeba na legendární díla Evy Kmentové.


7

Poslední autorka z vybrané letošní akademické žně se narodila v Japonsku. Také Moemi Yamamoto školu dokončila v ateliéru Josefa Bolfa a Jakuba Hoška a její diplomka z celé výstavy jasně vyčnívá. Ne snad rozměrem nebo použitým materiálem, ale formou. Série jejích obrazů pojmenovaná Obrazy jako prostředky pro meditaci má možná blízko k naivnímu umění, jak ho známe z podání našich, zejména vesnických amatérů. Ale jinak v nich lze jen těžko hledat nějaké pojítko k tomu, co a jak je v našem prostoru obvykle na obrazech zpracovávané. Jako jediný profesionál, který by s Yamamoto okamžitě našel společnou řeč, mě napadá ostravská umělkyně Hana Puchová, záměrně pracující právě s výtvarnou naivitou.

8

„Je to pocit, když se duchem nepřítomně dívám na proud řeky. Nebo když se na něco díváte a náhle to vypadá, jako by se ztrácely veškeré původní významy a věc se jevila tak, jak je,“ popisuje Yamamoto svůj dojem z okolního světa, který jí dlouho připadal příšerně fádní. Než se ho rozhodla malovat tak, „aby vypadal sympatičtěji“. Autorku ovlivnil surrealismus a magický realismus, ale v cyklu konkrétně vychází z gotické evropské malby a japonského stylu ukiyo-e, jehož podivnou perspektivu známe třeba z populárních dřevorytů z 19. století. Pro české výtvarné umění by bylo vynikající zprávou, kdyby se tu Moemi Yamamoto trvale usadila a dál obohacovala jeho kánon takhle originálním přístupem.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte