otvor

Stává se to pilotům ve vysokých výškách nebo naopak potápěčům v hlubokých hloubkách. Erice Bornové (57) se to stalo v jejím ateliéru na pražské Pankráci: v oku jí praskla žilka, zalila ho krví a na řadu týdnů jí způsobila dočasnou částečnou ztrátu zraku. „Svět vidíš přes krevní sraženinu, barvy jsou úplně jiné, najednou neexistují pravé úhly, zmizí ti periferní vidění. Chvilku jsem z toho propadla zoufalství,“ vzpomíná Bornová na tři roky starou událost, která zásadně změnila její tvorbu. Jak, to je aktuálně vidět na její výstavě Šílenství je stráž noci v Colloredo-Mansfeldském paláci Galerie hl. města Prahy. Autorka proslulá svými sochami vyřezávanými do polystyrenu se na ní představuje spíš jako malířka.

1

Reklama
Reklama

Její ztráta zraku byla vlastně pracovním úrazem. Stal se jí během vyřezávání sousoší Almy Mahler a jejích čtyř osudových mužů: Gustava Mahlera, Oskara Kokoschky, Franze Werfela a Waltera Gropia. Bornová ústřední sochu fatální, tajemné a od pohledu impozantní ženy obklopené skupinou poněkud legračních uměleckých trpaslíků řezala v ostrém slunci. A zřejmě právě kontrast slunečních paprsků na bílém polystyrenu v oku vyvolal takový tlak, že to nevydrželo. „Půl roku jsem věci spíš tušila, než že bych je viděla.“ Bornová se sice během rekonvalescence zkoušela k sochaření vracet, ale kvůli omezenému vidění se neustále omylem bolestně řezala do rukou. „Načala jsem proto novou kapitolu svého života a poděkovat za ni můžu právě Almě Mahler.“

Když tedy nemohla Bornová řezat, začala malovat. Každý den při pohledu do zrcadla zaznamenávala svou tvář s poraněným levým okem. Malbu v osmdesátých letech vystudovala na AVU, posledních zhruba pětadvacet let se jí nicméně věnovala zcela okrajově. Možná právě tím, že to nebyl návrat dobrovolný, ale vynucený, působí její deníkové pocitové záznamy tak energicky, jako by nešlo o zkušenou výtvarnou (v nejlepším slova smyslu) rutinérku, ale začínající experimentátorku. 100 autoportrétů (na výstavě jich prezentuje 60) zachycuje nejen její proměňující se tvář, ale také (nebo možná hlavně) její proměňující se vidění: z prvotních gejzírů podivných barev se postupně vynořuje svět tak, jak jsme ho obvykle zvyklí vnímat.

2

Erika Bornová zdůrazňuje, že „takhle jsem se opravdu viděla“. Následně se ale pustila do cyklu, do kterého už naplno zapojila svou imaginaci. „Ateliér mám v činžáku a hrozně jsem toužila dostat se do přírody, k jiným barvám a jiným tématům.“ Když se jí zrak vrátil už skoro do původní kondice, vzala si černý papír, který jí na rozdíl od bílé plochy nedráždil oči, a namalovala na něj cyklus Rostliny. Na první pohled připomíná mediumní kresby, na nichž na počátku minulého století spiritisté zaznamenávali své vidiny rostlin z cizích světů, obvykle dle jejich přesvědčení rostoucích na bližších či vzdálenějších planetách. Bornová výlety za naši atmosféru nepotřebovala, vystačila si se svou fantazií. Některé části rostlin jsou inspirované jejich existujícími předobrazy, zbytek vznikal technikou olejových pastelů na papíře čistě z hlavy. „Cítila jsem se u toho naprosto šťastná, najednou jsem viděla barvy reálně a měla z nich velkou radost,“ vysvětluje autorka, která se následně od flóry přesunula k fauně.

3

Pandemická doba také Eriku Bornovou přikovala na řadu měsíců před obrazovku počítače. A tak jako řada lidí i ona, uzavřená mezi čtyři stěny, se pravidelně vydávala do vzdálených krajin alespoň virtuálně prostřednictvím dokumentárních filmů o přírodě. Zhlédla všechny Davidy Attenboroughy, kteří byli k sehnání, a nejvíc ji zaujal tajemný svět podvodních živočichů. „Propadla jsem lásce k žahavcům, polypům, medúzovcům, celému tomuhle neuvěřitelnému světu, který kvůli nám pomalu mizí.“ Také cyklus Vodní bytosti vznikal na papíře, k olejovému pastelu Bornová přidala i akryl. I tady se realita mísí s fikcí, ale skutečný svět je tu oproti rostlinným výjevům přítomen mnohem víc. I když to tak někdy nevypadá. Na jedné z kreseb je například zachycen tvor, který si pod hladinou plave nehledě na fakt, že jeho hlava plave nezávisle na těle o kus dál. Jenže takový živočich opravdu existuje: jde o zvláštní druh japonského mořského slimáka, který si oddělí hlavu v reakci na nebezpečí, a pak čeká, až mu k ní znovu naroste nové tělo.

4

Zbývá odpovědět na otázku, proč se vlastně výstava Šílenství je stráž noci jmenuje tak poeticky. Jde o citaci Rainera Marii Rilkeho z jeho sbírky Kniha hodinek. Bornovou odjakživa přitahovaly velké postavy historie světové kultury a před pěti lety jim na výstavě v Galerii Václava Špály Posedlost věnovala několik „osobních pomníků“. Z polystyrénu tehdy vyřezala sošky Georgie O´Keefe, Toyen či Fridy Kahlo. „Pak jsem si řekla, že by si pomník zasloužil i Rilke a jeho ženy. Fascinoval mě jeho osud, jako dítě ho rodiče oblékali do šatů po jeho zemřelé sestře, pak ho dal otec na vojenské učiliště a tenhle mix se podle mě odrazil do jeho díla.“ V Colloredo-Mansfeldském paláci je nyní Rilkeho pomník prezentován úplně na konci výstavy. Na staré víko z bedny z knihtiskařských závodů Erika Bornová připevnila básníkovu tvář, která se ze zdi dívá na portréty jeho sedmi osudových žen zavěšených na kartonech od stropu na tenkých vlascích. Nejblíž se dívá do namalovaných očí Sidonie Nádherné, dále ho obklopují tváře Baladine Klossowské, Claire Goll, Lou Andreas-Salomé, Marie von Thurn und Taxis a Clary Westhoff. Právě po dokončení díla Rilke a jeho ženy se Erika Bornová pustila do sousoší Alma a její muži.

6

Společenské rubriky obvykle zdůrazňují, že na Erice Bornové je pozoruhodné, že jde o dceru ilustrátora Adolfa Borna a manželku malíře Tomáše Císařovského. My ovšem zdůrazňujeme, že jde o jednu z mála českých výtvarných umělkyň, potažmo vůbec výtvarných umělců, jejichž výraznou tvorbu si nelze s ničím jiným splést. Její aktuální výstava nabízí velmi intenzivní zážitek a rozhodně nepůsobí, že vznikla víceméně ze zdravotní nouze. V malbě pro sebe autorka skrze vnější okolnosti znovu objevila způsob, jak vyjadřovat to nejniternější ze sebe samé, na co by jí slova ani polystyrén nestačily.

7

 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1742

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte