Norbert Schmidt vede Centrum teologie a umění při Katolické teologické fakultě UK a zároveň pracuje jako architekt v AP ateliéru Josefa Pleskota. O jeho aktuálním velkém počinu se dočtete v pondělí v novém Respektu, kde píšu o nové (a výborné) stálé expozici NGP Staří mistři. Tady bych ale chtěl upozornit na Schmidtův méně viditelný počin. Milovníkům umění bude znám jako kurátor každoročních intervencí do kostela Nejsvětějšího Salvátora, kde se stará o postní program Popelec umělců. K němu nedávno přibyla další kurátorská aktivita: v klášteře dominikánů u Sv. Jiljí vzniklo kulturní centrum Dominikánská 8, v němž se Schmidt stará o projekt NIKA 7a. Ten vzniknul ve foyer barokního refektáře, k němuž AP ateliér přistavěl velkolepou, přesto přirozeně působící fortnu. A v těchto moderních prostorech se od tohoto týdne představuje Martin Skalický.
Pro mě je to velká čest. Schmidt si totiž Skalického vybral na základě četby mé lednové Pražské kavárny, v níž jsem o něm nadšeně psal jako o objevu, nad jehož dílem by „zaplesal i nejeden návštěvník chrámu nikoli uměleckého, nýbrž duchovního. Zatímco v galerii člověk cítí pokoru ke Skalického řemeslné zručnosti kombinované s mimořádnou nápaditostí, v kostele by cítil pokoru k biblickým postavám, jejichž příběhy díky zpracování rezonují životností, jaká se v tomto kraji (a vlastně i v jiných krajích) jen tak nevidí“. V chrámu sice ještě Skalického díla nevisí, ale jejich prezentace v klášterním prostoru jasně dokazuje, že na to mají. Odlitky historických plastik, které autor převádí do opět trojrozměrné podoby, tentokrát vytvořené z prostěradel a oděvních textilií ztužených pryskyřicí, v kontemplativním prostoru působí mimořádně přirozeně. Včele s beránkem Božím položeným na recepční stůl hned ve vstupu do kláštera.
Skalického výstava se jmenuje Shining a v Dominikánské 8 bude k vidění až do konce příštího roku. Rád bych z ní vypíchnul jeden artefakt, který je vtlačený do díry v betonových nosnících zmíněné fortny. Skalický pro tuto sochu použil můj oblíbený Gnadenstuhl: v českých zemích ne příliš frekventovaný typ zobrazení Nejsvětější Trojice v podobě Trůnu milosti, na němž Bůh Otec s papežskou tiárou na hlavě věřícím vyčítavě ukazuje svého ukřižovaného syna, pod jehož nohama letí holubice coby Duch svatý. Skalický pro plastiku použil prostěradlo se žlutým pruhem, jaké známe z nemocničních lůžek. Což celé smutné scéně přidává současný rozměr, kdy se sice možná trošku pousmějeme, ale jen kvůli tomu, aby nám ze zhlédnutého nebylo tolik smutno.
Když už jsme u nemocnic: František Šťastný na ně měl takové štěstí, že v nich byl během své kariéry motocyklového závodníka jako doma. Svá zranění dával při vzpomínání na závody rád k dobrému; ono když v rychlosti 180 kilometrů v hodině spadnete z motorky a způsobíte si šestinásobnou tříštivou zlomeninu holenní kosti, jako se mu to povedlo v roce 1964 na Velké ceně SRN, tak vám ani nic jiného nezbude. A to bylo jen jedno z mnoha jeho vážných zranění, ze kterých měl prošoupanou kombinézu až na maso. Jedna z těchto kombinéz od úterka visí v Národním technickém muzeu na výstavě Fenomén Jawa.
Věnovaná je hlavně závodním strojům. Čili tu nemůže chybět nejrychlejší motorka v dějinách Jawy, legendární čtyřválcová třistapadesátka typ 673, se kterou si Šťastný užil své a na které se před padesáti lety zabil mistr světa Bill Ivy, jak jsem letos psal. Takhle na stojánku vypadá ta bestie s maximální rychlostí 260 kilometrů v hodině vlastně docela nevinně. A dnes si dovolím druhé malé osobní tetelení: ve velké vitríně tu muzeum vystavuje část z několika stovek cen, které v letech 1926 až 1955 vyhrál můj děda Antonín Vitvar a jež z jeho pozůstalosti momentálně přecházejí právě na Národní technické muzeum.
Rok poté, co děda se závoděním na brněnské Velké ceně skončil, začala si psát Věra Jirousová (tehdy ještě Vařilová) deník. Po její smrti ho objevil její syn Tobiáš a sestavil z něj knížku Tweety 1956–1963. Taky už jsem o ní psal a přijde mi tak skvělá, že jsem ji aktuálně nominoval na Knihu roku v anketě Lidových novin (ano, pořád si myslím, že má nehledě na majitele novin smysl na tuto tradiční anketu odpovídat). Nevedly mě k tomu jen texty budoucí kunsthistoričky, ale také obrazový doprovod. Jirous totiž nechal knihu doprovodit linoryty Matěje Lipavského, který je vytvořil na základě konkrétních deníkových zápisů a fotek z rodinného archivu. Do knihy přitom linoryty nepřevedl v klasické podobě tisků, ale naskenoval přímo jejich matrice. Ty jsou nyní k vidění v žižkovské Nau Gallery na Lipavského výstavě Rodina mi říká krotitelka tygrů.
Najdeme tu malou Věru na lyžařském výcviku, slavné vítězství československých hokejistů nad sovětskou sbornou, pohřeb Antonína Zápotockého, zasněženou Prahu nebo jízdu na voru, která si ve své prosté čistotě nezadá s čapkovským nejskromnějším uměním, v jehož zdánlivé jednoduchosti se skrývá veškerá složitost tohoto světa. V reálu předlohy působí ještě něžněji než v knižním zpracování. A logicky jsou na nich zobrazení i dva první osudoví muži života Věry Jirousové: Alexej Kusák, který ji coby výrazně starší osoba uvedl do dospělého života a jemuž je na výstavě vzhledem k nešťastnému průběhu jejich vztahu vyhrazeno místo na hanbě úplně dole v koutě; a pak Ivan Martin Jirous, kterého si následně vzala a kterému přes všechny peripetie jejich manželství patří v expozici čestné místo nahoře uprostřed.
Matěj Lipavský je ročník 1985, AVU absolvoval v roce 2010 v malířském ateliéru Jiřího Sopka. O dva roky později školu dokončil i jeho vrstevník Pavel Příkaský. Ten na AVU studoval v grafickém ateliéru Vladimíra Kokolii a na jeho díle je to znát. Momentálně se o tom lze přesvědčit na výstavě Performers v Galerii Havelka u Národní třídy. Kurátor Radek Wohlmuth na ni vybral jen tři plátna a úplně to – v dobrém slova smyslu – stačí. Příkaský není autorem, který by potřeboval diváka zahlcovat opulentní vizuální podívanou, ale naopak ho chce přimět soustředit se v klidu na jemné detaily, které by ve větším množství zanikly. Wohlmuth v katalogu správně píše, že „Příkaského optika balancuje občas až na hranici viditelnosti“, čímž míní, že se jeho výjevy na ploše plátna objevují tak nenuceně, jako by se do něj měly zase zabořit zpátky, když se chvíli nebudeme dívat.
Oněmi performery z názvu výstavy je skupina postav oddávající se sexu, pochopitelně tedy skupinovému. Příkaský dokáže i tohle téma zbavit prvoplánového aha efektu, kdy člověku náhle dojde, že na scénu zírá jen kvůli svému vnitřnímu zvířeti, které se zrovna rozhodlo, že chce ven ze své morální klece. Je to éterická kompozice, která z animální orgie dělá cosi křehkého, kde jedno s druhým splývá nejen pro fyzické, ale očividně i duševní potěšení. Ale aby nebyla mýlka, co se tu vystavuje - hned vedle visí právě ono zvíře v nás, byť zachycené v již mrtvé, fosilní podobě. Trojici obrazů pak uzavírá lidský portrét s poněkud nelidskou grimasou. Je to další výstava dokládající, že se program Galerie Havelka přes její miniaturní rozměr připomínající větší koupelnu – nebo naopak právě pro něj – vyplatí sledovat.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
