Polanski není Dreyfus. Ale jeho film o známé aféře je pozoruhodný
 
Žaluji!
Autor: Pilot Film

Nejnovější snímek Romana Polanského Žaluji! provází od premiéry aplaus i kontroverze. Dramatizace známé Dreyfusovy aféry mu vynesla Velkou cenu poroty na loňském festivalu v Benátkách, uspěl na Evropských cenách i Césarech, kde dostal cenu za režii. Právě z předávání francouzských trofejí však na protest odešla například herečka Adèle Haenel, kterou podle jejích slov zneužil jako mladou dívku jiný režisér a považovala za nepřijatelné, aby Polanski, jehož americké úřady stíhají od roku 1978 za znásilnění tehdy třináctileté Samanthy Geimer, dostával ceny a byl přijímán filmařskou komunitou. A to navzdory dalším obviněním ze sexuálního násilí, která se nově vynořila jako součást hnutí #MeToo a jež Polanski odmítá. Již předtím navíc proti uvedení filmu v kinech protestovaly francouzské feministky.

Aktuálně Žaluji! vstupuje do české distribuce a jeho režisér nijak neskrýval, že ho natáčel i sám o sobě a zmíněných nespravedlnostech, jež se mu z jeho pohledu děly a dějí. Paralely mezi nevinným důstojníkem Dreyfusem poslaným do vyhnanství a vinným Polanským, který utekl před zákonem do Evropy, kde dál úspěšně žil a tvořil, jsou jistě absurdní. Ale znamená to, že Žaluji! je špatný film a je třeba se mu vyhnout?

Reklama
Reklama

Pomalí špioni

Žaluji! je dalším z Polanského návratů do historie. Snímek je adaptací sedm let starého románu Roberta Harrise, který se spolu s režisérem podílel na scénáři. Polanski, jenž má slabost pro dlouhou stopáž a cit pro historické fresky, pečlivě rekonstruuje detail po detailu případ židovského důstojníka Alfreda Dreyfuse, který byl v roce 1894 obviněn svými nadřízenými ve francouzské armádě z donášení informací nepřátelskému Německu a za zradu poslán na doživotí do vyhnanství.

Případ byl přitom vykonstruovaným výsledkem rozsáhlé konspirace a šířícího se antisemitismu ve společnosti. Aféra, která je zásadní kapitolou francouzských dějin, se táhla dvanáct let a stala se symbolem protižidovských nálad, které probublaly o několik dekád později na povrch v brutální podobě. Do případu zapojily i přední osobnosti francouzského kulturního a společenského života jako spisovatel Emile Zola, z jehož slavného otevřeného dopisu prezidentovi republiky přebírá Polanského film název.

https://www.youtube.com/watch?v=0ty_M9muolk

Dreyfus je rychle odsouzen a poslaný na Ďáblův ostrov; film se k němu vrací jen v prostřizích ukazujících nemilosrdné podmínky a strádání. Hlavní postavou se stává někdo jiný – plukovník Georges Picquart, který má jako nově jmenovaný šéf rozvědky na starosti chytání špionů hlavně z nepřátelského Německa. Dreyfuse sice pomáhal odsoudit ve vojenském tribunálu, ale později začal odkrývat zmíněné spiknutí a odhalovat zmanipulovaný případ. Picquart se ve stoickém a doslova vzpřímeném podání Jeana Dujardina vydává proti armádnímu stroji, kultuře popírání a „držení huby a kroku“. A zosobňuje tak touhu po spravedlnosti i cenu, která se za tuto integritu platí.

Polanski staví celý film jako pomalou variaci na trendy žánr vyšetřovacích špionážních dramat. Jen ho zasadil do doby, kdy fotografie byl největším výstřelkem technického pokroku. Sbírání důkazů se v ničem nepodobá současné práci tajných agentů - slepování roztrhané zadrženého dopisu je největší akcí i nejžhavější stopou. Celý případ se schová do jedné útlounké složky s několika papíry. A její chudokrevnost jasně odkazuje nejen na jiné metody, ale i na to, jak málo „důkazů“ armáda měla v ruce a jak velký případ se jí z nich podařilo vykonstruovat dodržováním rozkazů a nadřazováním vlastní pověsti.

Polanski scénu po scéně vykresluje tento svět vojáků s pečlivě střiženými kníry. Mužů ve vypulírovaných uniformách zahalených kouřem z doutníků nebo se naklánějících nad lejstry, kteří s vážnými či intenzivně rozzlobenými pohledy udržují v běhu tichou mašinérii důstojné moci. Mašinerii zvyklou na to, že se jí neodporuje; že je nedotknutelná, protože na jejích ramenou stojí francouzská republika. Vyhrocený nacionalismus tu hraje stejně silnou roli jako antisemitismus.

Lynčování feministek

Stejně jako Polanského starší film Pianista, také Žaluji! skvěle evokuje dobu. Ale Polanského talent se nejsilněji projevuje ještě jinde – drží napětí, a tím pádem zájem publika přes známý konec celé kauzy. Daří se mu to nejen skrze kostru vyšetřování, která je přes svoji archaičnost napínavá, ale právě i díky pomalému tempu, které jakoby odráželo neotřesitelnou morální pevnost ústřední postavy. Podstatné je i to, že ve druhém plánu Žaluji!  pojednává nikoliv o konkrétní kauze, ale o otázkách spravedlnosti a morálky a jejich nadřazení nad osobní pohodlí, kariéru či prospěch. Dělat to, co je správné, představuje stejný test a výzvu dnes jako na konci devatenáctého století. Žaluji! navíc nabízí nečekanou tečku-rozčarování, kdy se zničený život a dosažení spravedlnosti nemusí nutně vylučovat.

Žaluji!
Žaluji! • Autor: Pilot Film

Ústřední motiv bezpráví a spravedlnosti se Polanski pokusil strhnout během propagační kampaně na svoji stranu a naznačit, že i on zažil a zažívá obrovskou nespravedlnost. „Vidím stejné odhodlání popírat fakta a odsuzovat mě za věci, které jsem neudělal,“ stálo v tiskových materiálech k benátské premiéře. Podobně mluvil i v dalších rozhovorech. Sám sebe vnímá jako oběť jisté formy perzekuce trvající dekády a chce, aby jej tak vidělo i publikum.

Jako člověka, který i jako šestaosmdesátiletý muž čelí hrozbě vydání do USA (Polanski přistoupil na přiznání viny za podmínky, že se případ klasifikuje jako nezákonný sexuální styk). Který je vystaven „lynčování feministek“ a jehož stará kauza je neustále špatně vykládána – i když, když už mu odpustila i jeho oběť a nevidí v něm ani pedofila, ani násilníka, jak řekla v australském pořadu 60 minut.

„Polanski se prezentuje jako oběť jako Dreyfus a využívá film na svoji obranu. Pro ženy, které našly odvahu promluvit o násilí, které na nich bylo spácháno, je bolestivé vidět, jak je tento muž oceňován. Chceme po ženách, aby přestaly mlčet. Ale vidí pouze to, že jejich výpověď nemá následky pro agresory, kteří jsou navíc oceňováni,“ komentovala udělení Césara Polanskému Ursula Le Menn, aktivistka z hnutí Osez le Féminisme.

Americká filmová akademie udělující Oscara – Polanski dostal sošku za režii Pianisty v roce 2002 – sice zbavila režiséra pod tlakem hnutí #MeToo členství. Řada privilegií mu ale zůstala, stejně jako přízeň byznysu. Nemá problém sehnat peníze na své filmy, dostává za ně ceny, má šanci ovlivňovat veřejné mínění tím, co točí. A snažit se evokovat paralely mezi sebou a Dreyfusem je cynický krok. Zároveň má ale dost profesní důstojnosti, rozumu a vkusu, že ve  filmu velké styčné plochy mezi oběma osudy nejsou. Právě proto, že to jednoduše nejde. Spíš je možné ho vztáhnout k současné situaci v některých evropských státech, kde se schyluje k jiným historickým nespravedlnostem – třeba k Polanskému rodnému Polsku.

Žaluji!
Autor: Pilot Film

Sám režisér se ve filmu mihne v roli důstojníka v pozadí na jednom soirée. Jak to číst? Jako čistě hitchcockovský ego-moment přítomnosti režiséra k potěše fanoušků? Jako přiznání, že je součástí přihlížejícího systému umožňujícího křivdy a nejde soudit jen jeho? Lze i spekulovat, že Žaluji! funguje jako napínavé, řemeslně bytelné a nadčasové drama právě proto, že Polanski podobné pocity autenticky zažívá - byť z pohledu mnohých neprávem.

Tím, že sám aktivně omotal vlastní příběh úžeji kolem filmu, jde nad ním snímkem znovu uvažovat o tom, jestli si režisér ceny a privilegia zaslouží. Proč má společnost tendenci měřit dvojím metrem v uměleckém světě a odpouštět, co by jinde neprošlo. Jestli jde oddělit (zlo)činy autora od jeho díla - a zda takové dělení je smysluplné, zbytečné, nebo vlastně nemožné. Každopádně lze říci, že pozoruhodnému filmu, který patří k tomu nejlepšímu, co aktuálně hrají česká kina, neškodí feministky, které poukazují na problém, jenž se s režisérem pojí, ale nejvíc Roman Polanski sám.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jindřiška Bláhová

redaktorka, kultura

blahova

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte