Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

O kolečka jsme psali skejťákům do Ameriky

S Luďkem Vášou o filmu a King Skate a počátcích skateboardingu v Československu

King Skate
Autor: ČT

Do českých kin přichází dokumentární film Šimona Šafránka King Skate, který mapuje počátky skateboardingu v komunistickém Československu. Jednou z hlavních postav je Luděk Váša - jeden z prvních českých skejťáků, který za minulého režimu dokonce soutěžil na mistrovství světa.

Na rozhovor jste přišel bez skateboardu. Proč?

Protože už jsem toho dávno nechal a žádné relikvie si neuchovávám. Skateboardová éra pro mě skončila s revolucí v roce 1989, když mi mladí skejťáci začali vykat.

V 70. letech jste stál u zrodu skateboardingu v Československu. Kdo sem prkýnko na kolečkách vlastně přinesl? Byli to bratři Formanové, kterým ho v USA koupil jejich otec, jak naznačuje dokument King Skate?

To dodnes není jisté. Bráchové Formani, kteří ho sem přivezli z Ameriky, byli určitě jedni z prvních. Ale ve stejnou dobu se začalo objevovat i jinde, měli ho i jiní kluci.

Kdy jste se na skateboard poprvé postavil vy?

Kamarádil jsem se od dětství s Ivanem Pelikánem alias Zobákem, moji i jeho rodiče byli velcí sportovci. I my dva jsme dělali atletiku a chodili jsme ji provozovat na různé stadiony. Jednou jsme takhle byli cvičit na stadionu na Julisce v Praze v Dejvicích, a tam jsme na parkovišti viděli, jak nějací kluci jezdí na prknech dolů z prudkého kopce. Půjčili jsme si ho - a zkoušeli si je pak taky doma vyrobit z kolečkových bruslí a tak podobně. To nám bylo asi třináct nebo čtrnáct, takže mohl být zhruba rok 1976. Ale nikdy jsem si nepsal deníček, takže to nemůžu říct přesně.

https://www.youtube.com/watch?v=MT8hqCbkdts

Jak se sháněly skateboardy v komunistickém Československu?

První skateboardy byly strašné, skoro nejely, proto se začínalo na prudkém kopci na Julisce, tam se to fakt rozjede. Ale když už se to ale rozjelo, tak to pak nešlo ovládat ani zastavit. V partě se pohybovali různí lidi, kteří měli různé možnosti. Bráchové Formani měli originální výrobek z USA. Pak tam byli synové různých prominentů, kteří taky měli skateboardy za Západu. No a pak byl zbytek, kam jsme patřili i my, kteří jsme si to snažili vyrobit. Deska byla snadná, to se dalo z něčeho vyříznout. Kovový podvozek se taky dal vyrobit, někdo na to udělal formu z písku. Ale kolečka, to byl problém, protože polyuretan byl za socialismu nedostupný materiál. Hodně se žebralo. Psali jsme dopisy skejťákům do Ameriky, ať nám pošlou kolečka. A oni nám je někdy poslali, i já jsem dostal balíček.

Co bylo ve vaší partě za lidi?

Směs všech typů. Normální lidi z chudých rodin, prominenti i veksláci.

Byl skateboarding sport, nebo spíš zábava a frajeřina? Nebo komunita, která se vymezovala proti režimu?

Ani frajeřina, ani vymezení, sport taky úplně ne. Nevím, kam to zařadit. Byl to každopádně pohyb. Když člověk jel, cítil adrenalin, občas spadl a odřel se, učil se a postupně se zlepšoval. Bylo to něco nového a jiného; to nás na tom všechny přitahovalo asi nejvíc. Vždycky k partě přišel někdo nový, kdo na nás koukal, jak se chováme bezprostředně, děláme si, co chceme - a přidal se. Skejťáckých part bylo v Praze víc, mimo Prahu pak byly další. Začínalo se na těch prudkých kopcích. Když pak byly lepší kolečka, už kopec nebyl potřeba. Tehdy jsme se přesunuli na plácek mezi strahovskými stadiony, kde jsme nikomu nevadili.

Reklama
Reklama

King Skate
Autor: ČT

Jak jste věděli, co s prkny vlastně dělat?

Okoukávali jsme z časopisů některé disciplíny, co se tenkrát jezdily: slalom, skok do dálky a taky do výšky. Později jsme začali stavět různé rampy a protisvahy. Člověk se rozjel z rampy dolů, najel do protikopce, tam se zas otočil a jel zpátky. Pak vznikly první u-rampy. Postupně se to vyvíjelo. V Karlových Varech byla požární nádrž s betonovým povrchem, která měla skoro parametry kalifornského bazénu, a šlo v ní jezdit. To byla krása, tam jsme vyráželi, kdykoli bylo volno.

Vy jste vynikal ve skoku do výšky: člověk se rozjede směrem k laťce, před ní se od prkna odrazí a přeskočí, pak zas dopadne na jedoucí skateboard. Z dnešního pohledu vypadá ta disciplína docela bizarně i archaicky.

Tenkrát se to dělalo. Taky existovala dálka, kdy se člověk rozjede, dojede k zarážce, tam se od prkna odrazí, plachtí vzduchem přes dlouhou překážku, na druhé straně pak dopadne na nachystaný skate a musí na něm odjet aspoň pět metrů. To byl docela masakr. Taky jsme jezdili slalom mezi kužely, ten se jezdí dodnes. Sport se postupně vyvíjel. V USA se od počátku závodilo ve skocích na rampě a jízdě v bazénu. Pak přišel freestyle, triky na rovině. Pak se vše změnilo, když přišel streetstyle, jízda přes malé rampičky, skoky a zábradlí. Tím se skate posunul úplně jiným směrem a naše disciplíny jako skok do výšky umřely.

Skateboarding byla ryze americká zábava. Jaký vztah k němu měli policisté?

Když jsme jezdili po městě, tak to policajtům vadilo, jednou že jsme na chodníku, pak zas, že jsme na silnici. Když jsme se stáhli na svůj plácek, tak nás nechali být. Ale policajti prudí i dneska, když někdo jede po chodníku.

Petr Váša
Luděk Váša • Autor: Petr Horký

King Skate
Autor: ČT

A co komunistická moc, té jste nevadili?

Postupně jsme začali pořádat závody po různých městech všude po republice a na to bylo potřeba povolení od národního výboru, což bylo někdy složité získat. Abychom mohli pořádat závody, museli jsme se zaregistrovat u nějaké oficiální organizace. Takže jsme se schovali do Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou – pozn. red.). Nikdo z nás žádný svazák nebyl, ale potřebovali jsme to razítko.

Jak lidé reagovali třeba na menších městech, když viděli skateboard?

Místní většinou znali těch pár lokálních skejťáků, kteří na prkně jezdili u nich ve městě. Pak ale najednou do města přijeli podobní lidé z celé země, tak to už se všichni divili. Ale chodili se koukat a líbilo se jim to. Hlavně holkám. Byli jsme jiní.

Čím jste se tehdy živil?

Nejdřív jsem chodil do školy. Pak jsem dělal údržbáře, potom pokládal koberce a tak různě.

King Skate
Autor: ČT

V roce 1986 jste ve Vancouveru vyhrál mistrovství světa v disciplíně skok do výšky. Jak k tomu došlo, že kluk zpoza železné opony vyhrál závody na americkém skateboardu?

Byla to docela složitá akce. Vymysleli jsme jí s Petrem Kissem, skejťákem z Bratislavy, který uměl dobře anglicky. Petr s kanadskými pořadateli závodů vykomunikoval, že bychom tam mohli jet. K tomu jsme ale tady v Československu potřebovali sehnat výjezdní doložku, aby nás tam někdo pustil, zaručil se za nás -  bez toho člověk za komunistů nesměl vycestovat na Západ. Závody se konaly v rámci světové výstavy Expo 86, kam vysílalo svoji delegaci i Československo. Oslovili jsme tedy lidi, kteří měli organizaci české výpravy na starost. Ti nám řekli, že nás do výpravy nevezmou, ale když si seženeme pozvání a letenky, zařídí nám povolení. Nevěřili asi, že to dokážeme.

A dokázali…

Petr nejdříve sehnal pozvání od kanadských pořadatelů. Ti byli rádi, že tam bude někdo z východního bloku, tak nám to napsali. Pak jsme obcházeli letecké společnosti a nakonec sehnali letenky zadarmo od Swissairu od nějakého pana Černého, který se nad námi smiloval. Když jsme přišli za státními úředníky, že tedy máme vše potřebné, zděsili se. Vysvětlovali nám, že je na to pozdě, že nestíhají, že to nejde. Byli jsme naštvaní. Šel jsem na SSM (Svaz socialistické mládeže – pozn. red.) a natrefil na pana Kořána, který tam měl na starost sport. Ten se zasadil o to, že jsme dostali bílé karty a mohli jet. Na cestu jsme měli asi dvacet dolarů…

Kolik vás jelo?

Jen já a Petr Kiss.

Co se dělo po příletu do Kanady?

My měli letenky jen do Toronta, ale závody byly ve Vancouveru, což je na druhé straně Kanady. Bylo domluvené, že na nás má někdo čekat na letišti, ale samozřejmě nikdo nečekal. V Torontu se nás ujali nějací místní lidé, vyšel článek v kanadských novinách, že přijeli kluci z Východu závodit na skateboardu. Byli jsme pro ně senzační exoti. Organizátoři závodů nám pak zaplatili letenku do Vancouveru a ubytovali nás v rodině s dalšími skejťáky, Švýcarem a Němcem. Neměli jsme ale žádné peníze. Tak jsme se tam potkávali s českými emigranty, kteří nám kupovali jídlo. Tak jsme tam žili tři týdny. Pak byly závody a mně se naštěstí podařilo vyhrát.

Čekal jste to?

Chtěl jsem to a věděl, že na to mám.

King Skate
Autor: ČT

Jak jste mohl vědět, jak skáče konkurence, když neexistoval internet?

Než jsem tam přijel, tak jsem vůbec nevěděl, do čeho jdu. Ale pak na místě jsem viděl, jak skáčou.

Zažili jste kulturní šok z příjezdu na Západ?

Šok to byl. Člověk přijel ze zabetonovaného socialismu a nevěděl vůbec nic. Oni nám to dávali samozřejmě sežrat. Chtěli nás překvapit, abychom všude udělali wow. My jsme věděli, že se na nás domluvili, tak jsme se snažili tvářit, že je to všechno normální a nic se neděje. Brali nás do strip barů nebo na CN Tower, my na to čuměli, ale tvářili se, jako že nic.

Co se dělo po závodech?

V závodech jsem skákal za profíky, takže jsem měl dostat 500 kanadských dolarů prize money. Oni mi je ale nedali s vysvětlením, že nám přece platili letenku z Toronta. Prosili jsme, ať nám dají aspoň na autobus, s čímž tedy souhlasili. Když jsme se pak vrátili do Toronta, kde jsme předtím byli středem pozornosti, už jsme najednou nikoho nezajímali.

Přemýšleli jste, že v Kanadě zůstanete?

Jasně že jo. Měli jsme nabídku, že můžeme hned začít pracovat ve skateboardové továrně. Petr chtěl zůstat, já ne. Říkal jsem mu, že když tam zůstaneme, žádný skejťák už se nedostane ven. Tak jsme se vrátili. Petr pak dva měsíce na to stejně utekl, využil toho, že jsme měli ještě víza, a taky těch kontaktů - šel pracovat do továrny na skateboardy v Kalifornii. Spal tam na gauči, ráno do něho majitelka fabriky kopla, aby vstal a šel do práce. Takže úplně ideální začátek. Ve firmě zůstal dlouho, dnes je z něj Američan.

Vy v dokumentu říkáte, že jste ani nechtěl emigrovat, protože se vám v Československu žilo dobře.

Já jsem si tady dělal všechno, co jsem chtěl, a nikdo mi v tom nikdy nebránil. Závody ve Vancouveru byly v srpnu 1986, kdy jsem pomalu přecházel na snowboard. V roce 1987 bylo snowboardové mistrovství světa ve Svatém Mořici a všichni jsme tam chtěli jet. Jediný, komu dali výjezdní doložku, jsem byl já. Asi díky tomu, že jsem měl předtím úspěch a že jsem se vrátil. Od té doby jsem mohl kdykoli jet kamkoli, nikdo mě neprudil, komouši ode mě nic nechtěli. Jen mi gratulovali a říkali mi, že musím všude říkat, že to bylo díky SSM. Tak jsem to občas někde řekl. Oni by si to stejně napsali.

Takže jste byli svazáci?

Formálně byli, ale nás to vůbec nezajímalo. Jediné, co ode mě jednou chtěli, bylo, abych šel na nějaké zasedání nebo sjezd SSM. Vydržel jsem to do první přestávky. Někdo si toho všiml a vynadali mi. Hlavním organizátorem mezi námi byl Martin Kopecký, který vytvořil systém skateboardových soutěží. Spolu s ním jsme dokonce pod hlavičkou SSM uspořádali evropské závody Euroskate. Přišlo se podívat deset tisíc lidí, Československá televize z toho dělala přímý přenos. I zápaďáci říkali, že takové závody nikdy nezažili.

Co pro skateboarding znamenal rok 1989?

Skončily ty naše disciplíny jako výška a dálka - a začal se jezdit streetstyle. Přijeli lidi ze Západu, a my jsme neuměli ani ollie, což je základní skateový trik, kdy vyskočíte z místa do výšky. My se ho taky naučili, ale mě už to nebavilo. Nastoupila nová generace. My ještě nějakou dobu chodili na Strahov na rampy, ale mladí už jezdili na Letné na Stalinu. Už se to zkrátka dělo jinde, dělali to jiní lidé a jinak. Lidi z naší party se taky rozběhli do různých směrů, kdekdo začal podnikat. Byla to překotná doba. Shodli jsme se s klukama na tom, že z doby před revolucí máme spoustu fotek, ale z počátku 90. let nemá nikdo nic. Byl to takový fofr, že nikdo nestihl nic zaznamenat.

Vy jste si založil firmu na výrobu snowboardů.

Začínal jsem je vyřezávat a lepit už za socialismu. Nejdřív pro sebe, pak pro kamarády a postupně se to rozrůstalo. Po revoluci jsem se tím začal živit a vyráběl jsem prkna značky Vasa. V roce 1996 mě položila konkurence, která začala vyrábět ve velkém.

Co jste dělal potom?

Dvacet let jsem pro kamaráda vyráběl snowboardové vázání. Měl fabriku v Německu, pak ji přesunul na Slovensko, různě jsem mu pomáhal. Před dvěma lety se to přesunulo do Číny, ale tam já už nechci.

Co tedy děláte?

Pořád trochu pomáhám distribuovat vázání. Taky se snažím prodávat kamery a příslušenství na mobilní telefony.

Vídáte se s lidmi ze staré party?

Stará parta se pořád potkává, třeba o Vánocích nebo občas na nějakých legračních závodech. Asi jak jsme spolu vyrůstali, zůstala vazba pevné dodneška. V mládí to člověku dávalo všechno; skateboard tahal s sebou všude a všude jezdil. Vždycky je nejhezčí, když něco začíná.

Čtěte také: Skejtem proti Husákovi

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Horký

redaktor, fokus

horky
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte