Nejlepší českým filmem vyhlásil jihlavský festival dokument o vězeňství

Téma spravedlnosti nejvíc oslovilo porotu soutěže českých dokumentů na letošním festivalu dokumentárního filmu v Jihlavě v čele s dokumentaristkou Apolenou Rychlíkovou. Hlavní cenu pro nejlepší tuzemský dokument udělila Uzamčenému světu, který vznikl sestříháním dílů stejnojmenného cyklu České televize a sleduje život několika zaměstnanců a několika odsouzených v různých fázích výkonu trestu ve vazební věznici v Teplicích. Zvláštní cenu poroty dostal dokument Central Bus Station, jeden z řady letošních snímků v soutěži, v nichž se začínající dokumentaristé pustili s jasnou vizí za hranice Česka a vrátili se s dokumentem, který vypadá světově.

Uzamčený svět pojal Režisér Karel Žalud jako docusoap: na příbězích několika postav ukazuje fungování nápravného systému v České republice, kde stoupá počet recidivistů, lidí páchajících zločin opakovaně a opakovaně se vracejících do věznic. Kromě toho ale snímek přesahuje k otázkám viny, možnosti nebo nemožnosti nápravy uvnitř systému i ke vztahu společnosti vůči těm, kteří z věznic vycházejí. Stejně jako loni, kdy v Jihlavě uspěl snímek Hranice práce Apoleny Rychlíkové, bodovalo opět téma sociální a úzce napojené na českou současnost. Jihlavský vítěz potvrzuje silnou pozici angažovaného dokumentu v Česku. Možná i to rozhodlo, že hlavní cena neputovala filmu Central Bus Station.

I jeho tématem je svět sám pro sebe. Režisér Tomáš Elšík se vypravil do Tel Avivu, dovnitř betonového monstra, které stojí uprostřed města a slouží jako hlavní autobusové nádraží. Přebujelý a předimenzovaný prostor, který nejde zbourat, byl s velkou pompou uveden do provozu v roce 1993. Sedmipatrová budova s nekonečnými koridory, spletitými prostory, nelogickými slepými rameny a tunami betonu formovaného do chytlavě modernistických tvarů - kde na tabulích chybí páté patro - měla původně nejen zastřešovat dopravu, ale fungovat i jako vibrující obchodní centrum, kam budou lidé chodit utrácet.

Obchodníci se však nehrnuli, protože půdorys budovy bizarně popíral logiku obchodního domu. Pravidla vnějšího světa tak pozvolna vyšuměla a moloch se proměnil v mikrokosmos uprostřed složité reality současného Izraele. Zatímco v jednom patře čekají na autobus vojačky se samopalem přes rameno a mobilem v ruce, do dálky ubíhající labyrint obývají často lidé na okraji, imigranti a bezdomovci – ale i belgický žid, který vede největší knihovnu jidiš literatury a pořádá karnevalové performance.

A mezi nimi se toulají turisté. V Chicagu narozený syn izraelských emigrantů, jenž se cítí v domově svých rodičů jako cizinec, je tu provází napůl magickým a napůl rozpadajícím se prostorem, v němž je možné narazit na kolonii netopýrů stejně jako na velící místnost izraelské armády. Elšík se ve vysoce formálním snímku spojujícím pozorování s poetickými obrazy či abstraktními kompozicemi někdy nechává až příliš unést onou magií prostoru. Přesto zachycuje – slovy jednoho z obyvatel nádraží – život v propasti mezi světem, jaký by měl být a jaký je. Central Bus Station nevypadá česky, má světové parametry a je jedním z nejlepších letošních dokumentů.

Nohama v české realitě naopak pevně zůstala Tereza Bernátková v dokumentu Sólo pro poslance a senátory, který získal druhé zvláštní uznání poroty. Stojí na jednoduchém nápadu, kdy studentka čtvrtého ročníku FAMU zaslala 280 politikům otázku, jak vidí budoucnost Česka. Mohli odpovědět jakoukoliv formou, v jakékoliv délce, nic se nestříhalo, jejich odpovědi zůstaly zachovány tak, jak přišly.

Bernátková řadí jednu za druhou bez uvedení jmen výpovědi mužů a žen, kteří vedou Česko - a s každou další odpovědí roste pocit, že nemají tušení, jak to dělat. Jeden vykresluje utopickou vizi světa, kde se na elektrokolech prohánějí městy zdraví lidé a zavedení elektronických občanských průkazů skončí fronty. Technologie se ostatně skloňují opakovaně, ale dojde i na zlaté české ručičky, které se zmíněných technologií chopí a udělají z Česka ekonomického tygra Evropy.

Ony ručičky by měly patřit hlavně dětem, které by národ měl produkovat přirozeným tempem. Obecnosti střídají obecnosti pojaté jako agitační volební spot, kdy se odškrtávají hlavní body programu: životní prostředí, (ne)přijetí eura, stárnutí populace. Jak zní verdikt poroty, film zanechává divačky a diváky ve stavu tragikomické opuštěnosti. Bolestivý nedostatek politických vizí tak může být drsným protikladem k doznívajícímu nedělnímu kladení věnců.