Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Na festival do Banátu aneb Cesta zpátky

U českých krajanů v Rumunsku se posedmé konala kulturně hudební přehlídka

34 zuby nehty
Autor: Blanka Nezbeda Rosecká

Zpočátku to znělo jako vtip – profesionální florbalista, házenkář a rumunský myslivec si řekli, že v Banátu uspořádají festival. Teď ho Štěpán Slaný, Jan Duben a Tiberiu Pospíšil pořádají posedmé. Vlak, který 14. srpna vyrazil z Prahy do Eibenthalu, má 18 vagonů a měří skoro půl kilometru. Přisedáme v Brně. Z otevřených oken vytrčené stovky hlav a mávajících paží. Mechanický členovec se za skřípání a úpění brzd zavrtává do stínu nádražního vestibulu.

„Praha vítá Brno!“

Reklama
Reklama

„Žít Banát!“

Do tváře nás udeří odér rozlitého piva, hurónského smíchu, zvuk ukulele, kytar, bonga. Kolují lahve rumu a pálenky. Vládne tu rozjívená, vulgární dobrosrdečnost.

„Jedeme v tom všichni spolu!“

Přesouváme se do klidnějšího vagonu, kde jsou další rodiče s dětmi. Naši kluci si sklopili lehátko a jako dva sýčci nadšeně zírají do tmy – za okny maďarská pusta.

 

6rano
Autor: Blanka Nezbeda Rosecká

Chodbičky vagónů jsou generátory sociálních interakcí. Totální narušení intimního prostoru. Někdy se prodíráme i tři vedle sebe. Břicho na břicho, pánev na pánev, od úst k ústům pár centimetrů. Pach piva, dusno, pot, poslední prchající molekuly deodorantu, tabák. Lososi prodírající se proti proudu.

„Počkej, nechoď pryč, musíš si s námi připít.“

Proud těl odnáší hnědé oči pryč, dál do hlubin vagonu.

„Ne, vážně, počkej, teď nemůžeš odejít… ,“ vytahuje ji z proudu zpátky k sobě. „Tak na Banát!“

„Banát, pičo!“ skanduje kupé.

Vydávám se dál na průzkum karavanou. Končím ve třináctém vagonu. Uličku zablokoval špunt desítek těl tisknoucích se k láhvi rumu Republica. Boty se lepí ke stále lepkavější podlaze. Jakmile vlak zastaví, obemkne tělo nesnesitelné dusno. "Tohle je Mordor, kámo.“

Na hranicích s Rumunskem odvádějí červený a modrý batoh. První ztratil doklady, druhý má propadlou občanku i pas. „Zkontrolujte si doklady, jinak z Banátu uvidíte leda kukuřici na maďarských hranicích,“ připomínám si větu z festivalových propozic. Z rozjetého mejdanu rovnou do ospalé maďarské vesnice. Po zádech mi přejede vlna úzkosti. Namísto rytmického houpání vlaku, smíchu, vulgarit a ožraleckých vtípků hypnotický cvrkot sarančat a kobylek. Být exkomunikován. Díky bohu za Schengen!

Ztracené doklady prvního trosečníka se našly, ale vlak už se hlučně zakusuje dál do ubíjející maďarské nížiny. Pole, louky, rozházené vesnice, krajina bez lesů, bez řek, bez rybníků. Skoro tu chybí horizont - rozpouští se v prašném kouřmu.

 

10dunaj
Autor: Blanka Nezbeda Rosecká

Vlak nás na druhý den vydechne do široké zátoky Dunaje. Oršava je přímořské letovisko z časů normalizace. Beton, šedivo, paneláky, rozbitá okna navigační věže. Když přejdeme hlavní silnici ke břehu, zíráme do průzračné modrozelené vody. Žasnu, jak se po tolika kilometrech, po tolika městech, přítocích kanalizace, blátivých řek a potoků z maďarských, slovenských a rumunských nížin, tahle obrovská řeka dokáže všeho toho svinstva zbavit. Naši kluci se svlékají a skáčou ze schodů přístavního mola. Jejich rozpálená těla zasyčí pod hladinou jako sirky. Další hodinu čekáme ve stínu na příjezd lodi. A pak už bílé vápencové stěny soutěsky Malého a Velkého Kazanu - svírají dunajského obra do úžiny široké pár stovek metrů. Užasle zakláním hlavu k vysokému hřbetu Velkého Štrpce (později zjistím, že je vidět i z kopce nad eibenthalským kostelem. Trčí z oblých kopců jako poslední zub z dásně). Co teprve hloubka pode mnou…

 

Celá galerie z festivalu v Banátu

Cesta do Banátu je cesta prostorem i časem. Skrze maďarskou pustu a roviny kolem Temešváru, na český venkov opožděný… o kolik let vlastně? Takhle pamatuju náš statek a ves až do revoluce, než všechno muselo ustoupit tátově firmě. Zetorům, kombajnům, sudům s olejem. Ve chlévě býci a kozy, kadibudka bzučela těly masařek a komárů - babička se vždycky bála, že spadneme dolů do senkrovny a zakazovala nám zavřít za sebou dveře. Odpad svedený do obecního trativodu, pach prasečí močůvky, psi uvázaní většinu života u boudy. „Když si mě sem váš táta přived´, jedlo se tu jen lžící,“ vyprávěla nám máma.

Vzpomínám, když jsme byli v Banátu poprvé. Tehdy nás na chalupě v Rovensku probudily bučící krávy vyháněné na obecní pastvu. Majestátně a spořádaně procházely ulicí. Snídali jsme zdejší sýr a med vonící mateřídouškou, která tu na začátku prázdnin zbarví stráně do nachova. Když jsme šli v neděli do kostela, babičky se nakláněly k našemu půlročnímu synovi a z tváří si utíraly slzy. „Naše vnoučata vidíme dvakrát do roka, když sem přijedou na dovolenou.“

 

39 Bambi
Autor: Blanka Nezbeda Rosecká

Na první pohled se zdá, že Eibenthal není Rovensko, z jehož hřebene přehlédneš daleko do Srbska a kde se nic jiného než hospodařit nedá. Není to Gerník s lány polí, s humny, kde louky propadlé do krasových trhlin připomínají zarostlá golfová hřiště. Zdejší ves mi připomíná spíš dělnickou kolonii. Poslední desítky let se tu fáralo v nedalekých uhelných dolech, než se v roce 2006 zhroutila šachta a hlavní „lift“. Na hospodaření nejspíš nezbývalo tolik času jako jinde v Banátu, a teď už zase nemá kdo.

Šňůra baráků sevřená v údolí. Klasické české chalupy střídají ty rumunské, čtvercové, s velkými okny, kachličkami a plechovými vraty do dvora. Nahoru k lesům úzké pruhy zahrad. Na prudkých svazích vroubky pěšin vyšlapaných kravskými kopyty. Veronika Barbulescu, u které jsme si složili batohy, vypráví, jak se vždycky bála, že se krávy skutálejí dolů ke kostelu. Vzadu na zahradě se ozývá zvonec té jejich, jméno jí nedali. „Nemůžu vám nejčko dát mlíko do kafe, je otelená. Možná z večerního něco zbude.“

Máma zemřela na rakovinu, když jí byly čtyři roky. Pak ji vychovávala babička s dědou, ale když se o ni otec po letech přihlásil, museli mu ji přivézt. „Skoro jsem ho neznala,“ vypráví u ranní cigarety. Na dvorku pobíhá Bambi, srneček, který u nich zdomácněl poté, co ho opustila matka vylekaná při senoseči. Možná kdyby ho tam tenkrát nechali… Spal s nimi i v posteli, dokud se jednou nevymočil do matrace. Teď přespává nahoře v kopcích a vrací se brzy ráno nebo v podvečer – pro laskominy, přitlačit Veronice hlavu do dlaně, drknout ji vlhkým čumákem do tváře.

Babička s dědou prý tenkrát přijeli k jejímu otci na návštěvu. Vrátili se už bez ní. Podruhé otřesená samotou. „Macecha nebyla hodná. Jí nic nebylo dobrý. Já si připadala skoro jak Popelka.“

Třikrát v životě jí prý bylo tak hrozně. Podruhé když lékaři v Oršavě nepoznali, že jejímu mladšímu synovi prasklo slepé střevo. Infekce se rozšířila do břišní dutiny, chybělo jen pár hodin a nebyl by. A tady v Eibenthalu je každé děcko poslední dědic. Dřív bylo harantů ve škole sto, pak padesát, teď sotva dvacet.

„Bylo to den po Vánocích, doktorům se asi nechtělo, otravovali jsme je.“

Museli až do Craiove, kde jejich mladšímu zachránil život „lékař, co učil na univerzitě“. Po telefonu určil diagnózu a povolal všechny na sál, než rychle přijel z domova autem. Veronika tehdy nespala osmý den. V nemocnici se nedalo ani kde sednout. Střídali se s manželem po hodině u synovy postele. „Točí se ti hlava, seš jako opilej. To víš, tolik dní beze spánku…“

Vystudovala jen základní školu, ale po dvaceti letech si řekla, že si udělá maturitu a dojížděla jednou týdně do Oršové. Dnes je jí něco přes čtyřicet. Nejradši má romantické knihy Sandry Brownové nebo Daniele Steelové, klid u kafe a cigaretu. Mezi obstaráním dobytka a hostů na festivalu si vyšetří vždycky aspoň hodinu denně pro sebe. Anebo večer spolu s manželem sledují tureckou detektivní telenovelu. On je Rumun, ale česky rozumí a domluví se. „Dřív jsme měli spolu boje,“ říká Veronika, „teď se ale máme dobře, je to dobrej muž.“ Posílá mu po nás cigarety - smaží U Medvěda maso a pak večer slouží u grilu v Ujbanyíje. Začal festival, dnes už se domů nedostane.

 

29 medved
Autor: Blanka Nezbeda Rosecká

Všechno je tu nablízko. Tření, srážení, popíjení, pocení, hygiena - ve vlaku, v kempu, na koncertu. Jako molekuly dodržující pravidla Brownova pohybu: odrážet se chaoticky od jednoho k druhému. Kapely tu žijí společně s hosty festivalu. Místní ve dvorcích otevřeli krámky s višňovkou, medem, vdolky smaženými na sádle, šípkovou marmeládou, se sýrem ztvrdlým, jak odpočívá i půl roku naložený v kamenné soli. A zvou kolemjdoucí do své „pop up“ restaurace. Zasedá se k rumunské polévce ciorbă, leču, guláši.  Už se tu naučili říct si o pražské ceny. Jen ve festivalových stanech protivně obligátní langoše, hot dogy, hranolky. U medvěda se zpívá ještě dlouho po svítání. V příkopech první chrapouni, v narkóze, uspaní zrádnou višňovkou.

 

37 ranni vybeh na kopec
Autor: Blanka Nezbeda Rosecká

Festivalový roj se dopoledne probouzí právě v hospodě U medvěda, večerní jamování se volně přelévá do prvního koncertu. Na dětském hřišti se hraje divadlo pro děti, v kulturním domě v deset začínají přednášky a soutěže ve slam poetry. Na prudký kopec Kovárna vybíhají k rumunské, české a evropské vlajce první běžci, kteří chtějí překonat rekord z loňského roku – asi dvě stě metrů dlouhou stráň, vysokou na sto metrů loni někdo vyběhl za 1:20. V podvečer se pak roj přesouvá ke čtyři kilometry vzdálené vile v dolech Ujbányja, kde se otevírá hlavní pódium. Dnes hrají Nylon Jail, Terne Čhave a Vložte kočku. Míjejí nás stovky lidí, unavení sluncem máčejí si hlavy a spálená ramena ve zdejším potoce. Zavírám oči a představuju si, že všechny ty kroky a hlasy patří chlapům, co tudy ještě před pár lety procházeli na další šichtu.

 

31 vlozte kocku
Autor: Blanka Nezbeda Rosecká

Nemůžu se zbavit pocitu nájezdníka. Z ulice na návsi promenáda polonahých Hunů. Většina místních si ale evidentně zvykla a přijala festival jako zpestření a možnost výdělku. Štěpán na jedné z přednášek, které probíhají ve zdejším kulturním domě, vypočítává, že krajané si za čtyřdenní festival vydělají prodejem višňovky, pálenky, marmelády, koblih a ubytováním i několik měsíčních platů. (Ten průměrný je v Rumunsku šest tisíc, přitom ceny potravin se od českých příliš neliší).

„Nechceme nijak zastírat, že i my se chceme Banátem živit,“ vypráví zaplněnému sálu. „Na víc než 1500 návštěvníků ale kapacitu festivalu zvyšovat nebudeme, víme, že Eibenthal by víc neunesl.“

Co až ale festival skončí? Kolik z těch festivalových Hunů se sem přes rok vrátí? A za čím? Štěpán s Honzou a Tibim tu pořádají zážitkové kurzy pro školy a skauty, chtějí rozvíjet agroturistiku. Na to „agro“ tu ale někdo musí chovat dobytek, ovce, kozy.

Ve větším tu přitom hospodaří jen Jan Pospíšil, který se před třemi lety vrátil z Čech. Pronajal si od dalších sousedů pole, teď má na dvacet krav, pomáhají mu dotace. Ale je ve vsi jediný. A skot stejně chová jen na maso, na živou váhu, protože kdo odsud bude po úzké asfaltce, na kterou se nevejdou dvě auta vedle sebe, odvážet mléko a máslo do daleké Oršavy? Cesta tam trvá hodinu a půl. Kde vzít peníze na jatka, sýrárnu, aby splnily hygienické normy? Nestačí se tu narodit, na to musí být povaha. Na to nepomůže ani internet a všechny sociální sítě světa. Většina mladých stejně utíká do Oršavy, Craiove, do Čech. U piva si nepovídají, zírají do displejů stejně jako hipsteři na pražské Letné.

 

21 Stefi Kocman
Autor: Blanka Nezbeda Rosecká

„Řehtat tu letos vyjde sotva deset děcek, příští rok už nejspíš nevyjdou vůbec,“ vypráví u piva místní harmonikář Štefi Kocman. V očích smutek po starých časech, kdy na svatbě hrál dvě noci v kuse a v hospodě U krajánka se sešlo i tři sta lidí. Smutek po jistotách, práci v dolech, po diktátoru Ceaușescovi, kterého si Štefi váží za to, že v srpnu 1969 odsoudil invazi do Československa. Sloužil tehdy jako voják povinnou službu. Spali v kasárnách oblečení, s puškou vedle postele, připravení, kdyby se i na rumunských hranicích objevily sovětské tanky.

 

30na kopci
Autor: Blanka Nezbeda Rosecká

Po čtyřech dnech jsem rád, že na rozdíl od jiných festivalů je tady kam se utéct. Nahoru do prudkých strání, ze kterých jsou vidět oblé vršky banátských hor porostlé bukovými lesy. Bílé útesy na srbské straně oddělené tyrkysovou vodou Dunaje. Stejně jako doma, i tady je úmorné sucho, země je vyprahlá sluncem a louky ještě před pár týdny znachovělé mateřídouškou zrezly uschlými květy. Veronika zahání krávu do stínu. V tomhle vedru by jí bzikavky obsypaly břicho a štípance se zanítily v mokvající boláky. Ve stráních jsou ještě patrné kdysi udržované terasy, cesty k polím zarůstají travou. Louky, kdysi těžce vydobyté z krajiny, znovu polykají nálety borovic, akátů a bučin.

„Cesta na festival do Banátu je sítem na debily,“ vyprávěl mi Štěpán ve vlaku. Když stojím ve frontě na pljeskavicu před domem zdejší srbské rodiny a poslouchám kecy o „rumunských cikánech“, říkám si, že pár námelů propadne do mouky i tady.

Festival končí průvodem z Eibenthalu do Ujbányje. Vepředu Jan Pospíšil s povozem taženým koňmi. Hrají se lidovky, místní v krojích s červenými suknicemi, chlapi ve sváteční košili a s kloboukem, který sundávají z hlavy jen před usnutím. Než začnou poslední koncerty, děcka z Eibenthalu a Gerníku zatancují a zazpívají, co s nimi nacvičili zdejší učitelé češtiny. Sklízejí aplaus, ale nemůžu si pomoct, je mi z té přesily diváků smutno. Představuju si, jak se tu dřív tancovalo a zpívalo s živou hudbou. Když se slavilo a setkávalo, připíjelo na uzavřené pachty a sňatky, vyprávělo se, co v ostatních banátských vesnicích, hádalo a pralo a potajmu se za ruce vykrádalo do tmy.

 

47vlak
Autor: Blanka Nezbeda Rosecká

Po tolika dlouhých dnech, znavení sluncem, znovu plníme kupé i lehátka a prodíráme se proudem těl v uličce vagonu. Znovu obdivuju, jak se té sympatické trojici podařilo všechno skvěle zorganizovat. I u křížku nad Eibenthalem, odkud nás do Oršavy svážely autobusy, výpravu před sluncem chránily ještě v noci postavené slunečníky.

Po půl hodině vjíždíme do bouřky. Ve vzduchu vůně zmoklého sena, hlíny. Nasáváme tu směsici do nosu jako parfém. A pak už konečně první kapky. Z oken vagonu nastavené dlaně, obličeje. Smýt ze sebe ulepenou malátnost posledních dní. Nad námi banátské hory, oblé, s bílými vápencovými skalami. Obnažené kostry. Na loukách kužely sena napíchnuté po rumunském způsobu na jednoduchý klacek. Ospalá, rozbitá nádraží. Všude kukuřice. V kopcích krávy a ovce. Čerstvý vzduch chladí hlavy rozbolavělé kocovinou. Dospává se, otevírá kdo ví už kolikátá lahvička s višňovkou, podlaha už se zase začíná lepit pivem. Hraje se na kytary, ukulele, pozoun. Jak se stmívá, vlak vagon po vagonu utichá. Maďarskou pustou se sežene vlak duchů. Usínáme se slibem, že tu nejsme naposledy. Kam se ale budeme vracet?

Autor je redaktorem nakladatelství Paseka

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte