Na čom makáš? Strasti privilegovaného studenta umění 

Ve svých textech se prezentuje jako sebevědomá superstar, která nepotřebuje nick. Hraje na kytaru, protože skládat beaty na počítači je pro něho moc složité. Chce být zpěvák, ale zpívat moc neumí, a proto rapuje. Peter Kolárčik nahrál jednu z nejupřímnějších slovenských desek minulého roku: přes veškerou nadsázku se mu na ní totiž podařilo být zkrátka sám sebou. Ve světě avatarů, postpravdy i falešných identit na sociálních sítích jde o úkaz čím dál tím vzácnější. Navíc Kolárčik dokazuje, že i v hudebním terénu, který poslední roky opanují smutné a depresivní nálady, je potřeba se občas usmát. 

„Som rozmaznaný jedináčik / moje detstvo nemalo žiadny háčik,“ napůl přednáší a napůl obnaženě rapuje na svém debutovém EP Ťažký život mladý výtvarný umělec a hudebník z východoslovenské Spišské Nové Vsi, který v současnosti studuje v Praze na UMPRUM. V šesti úsporných písních zve do svého privátního světa věčného losera, jehož jedinou starostí je dostudovat vysokou školu, mít „namakané portfolio“ a sem tam uspořádat výstavu. Není to ale sebezahleděnost ani utvrzování v umělecké výlučnosti.  Kolárčik oproti svým „mileniálským“ vrstevníkům mnohem víc sází na sebeparodii i emoční nadhled – a jeho výpověď se tak stává křehkou a upřímnou konfesí s generačním podtextem.

„Snažím se být upřímný a otevřeně pojmenovávat věci, které se přiznávají těžko. Často vytvářím karikaturu sebe sama. Mluvím o sobě jako o líném týpkovi, který si pořád stěžuje, že je nerozhodný a nedostatečně produktivní, ale zároveň chce být slavný. A tahle nadsázka mi umožňuje hovořit o seriózních věcech odlehčeně,“ vypraví přes obrazovku monitoru z domu ve Spišské Nové Vsi, kde v době lockdownu přebývá u své rodiny. Ale ihned dodává, že je stále na půli cesty: „Rád bych se dopracoval k upřímnosti bez nutnosti přehánět, a ještě více tak narušil svou komfortní zónu.“

Manifest srandismu 

Kolárčikův umělecký background vyrůstá z u nás poměrně nezakořeněného amerického estetického hnutí New Sincerity (Nová upřímnost). Název byl poprvé použit pro volnou skupinu alternativních kapel v texaském Austinu v polovině 80. let. Tato scéna byla reakcí na tehdejší prominentní hudební hnutí (punk rock, new wave), kterým vyčítala exkluzivnost, vyumělkovanost a neosobnost. Původně hudební termín se posléze rozšířil na všechny kulturní prvky a dnes je chápán jako protipól postmoderní ironii a cynismu. A především druhý aspekt bychom v Kolárčikových textech vskutku hledali marně.

Vše, co zazní, je až bezlítostně opravdové, ale zároveň pokaždé oslabené nenásilným smyslem pro humor:  „Včera som mal zápis do prvého ročníka / minulý rok som mal zápis do prvého ročníka / predminulý rok som mal zápis do prvého ročníka / teraz som už tretiak / no o svojej budúcnosti stále neviem viac / jak keď som bol tretiak na základke,” zachycuje autor pocity věčného studenta v úvodu desky, a popisuje tak syndrom současné mladé generace, která si ve světě neomezených možností zkrátka nemůže vybrat tu správnou cestu.

Začalo to na střední škole v Spišské Nové Vsi, kde Peter společně se svými skateovými kamarády založili „umělecko-lajfstajlový“ směr s názvem „srandismus”. Hlavními body neformálního uskupení bylo dělat věci z legrace a nebrat umění ani sebe příliš vážně. Skupina kamarádů organizuje např. akci Pozitif Dej, která se během několika let transformovala do úspěšného festivalu. Zdařilá byla i jejich činnost okolo Galérie Búdky, což byl původně starý novinový stánek v areálu skateparku.

Odtud se vydal na pražskou UMPRUM studovat fotografii. A přestože se pořád cítí víc doma pod Spišským hradem, v hlavním městě se přes občasné existenční obtíže postupně zabydluje: „V Praze vedu studentský život, což je dáno i tím, že každý rok měním byt. Nejsem s tímhle místem zatím tak vnitřně spjatý, ale mám možnost dělat to, co mě baví, experimentovat a poznávat nové přátele,“ vysvětluje.

Umění je pro ně především otevřeným prostorem, který mu dovoluje vystupovat z žánrových kategorií. I proto v jeho tvorbě nalézáme jakési umělecko-dokumentárně-hudební projekty. Ten aktuální se nazývá Na čom makáš? - jde o podcastový seriál zkoumající, proč má tolik studentů uměleckých škol úzkosti a pochybnosti ohledně svých schopností a budoucnosti. Kolárčik v něm iniciuje velice osobní rozhovory se svými přáteli z uměleckého prostředí: atmosféra audiodokumentu připomíná intimní posezení u kávy v obýváku, kdy si hlavní postavy spontánně povídají.

Seriál je prokládán jeho písničkami, takže na něj lze zároveň nahlížet  jako na komentovanou přehlídku Kolarčíkova alba, která rozvíjí a prohlubuje témata nastíněná na desce: otázky produktivity, ambicí a hledání osobního naplnění. „Předtím jsem se trápil, že nedokážu dělat jen jednu věc, ale začíná mi to být jedno,” říká.  Život a umění jsou pro něho neoddělitelně spjaté a navzájem se ovlivňující světy.

Kytarový rap 

A stejné, ne-li silnější prolnutí je cítit i na desce Ťažký život: „Jedlo chodím vyberať z košov no nie som aktivista ani bezďák / iba sa mi nechce v obchode hodinu rozmýšľať či by som si dal brokolicu alebo radšej květák / nie, ja radšej idem na Hůrku / za Kauflandom pri koši ščapem sladkú buchtu / tašky naplním mrkvami zelerom banánmi a odchádzam vysmiaty od ucha k uchu,” slyšíme v písni Lenivosť, jejíž „low cost” téma nečerpá z ničeho všednějšího, než je jeho každodenní realita.

„Raději jedu hodinu na okraj Prahy vybrat zeleninu z koše a jsem rád, že se najím zadarmo, než si ji pohodlně koupit v potravinách vedle bytu. Ale uvědomuju si, že je to velmi privilegovaná hra, protože já netrpím velkým materiálním nedostatkem,” říká Kolárčik - a obrací tak „dumpsterdivingovou“ stylizaci trochu vzhůru nohama, protože v ní zcela absentuje póza.

Podvratně přistupuje i ke klasickému rapovému přednesu, který v jeho případě snese dost volné označení „kytarový rap”. Je totiž extrémně ležérní, laický a záměrně naivní, čemuž za doprovodu lo-fi kytarových tónů napomáhá i nezaměnitelná dikce. Celá tahle bizarní skládačka na pomezí folkového písničkářství a konfesního rapu však do sebe nakonec skvěle zapadá.

Tomu napomáhají i muzikanti z košické kapely Pokora (Richard Štein - kytara, Ján Jaščišák - bicí), kteří na desce vystupují. S nimi autora spojuje smysl pro odlehčeně civilní humor i přirozené zarůstání do periferie tzv. obskurního východního popu - jak někteří hudební kritici tuto scénu nazývají  (a kam patří jména Raptor Koch, Samuel Szabó či Erik Sikora aka Džumelec). Je charakteristická podvratným přístupem k umění, který jako by reprezentoval fluidum současného východního Slovenska. Region v sobě i díky geografické odlehlosti nezapře autenticitu, kterou ovšem místní alternativní hudebníci zároveň karikují.

Zároveň lze Kolárčika zařadit do nastupující vlny mladých rapperů, kteří tento žánr v rámci československé scény posouvají od hédonismu k introspektivním ponorům. Zatímco undergroundoví rappeři Fvck_Kvlt a Edův syn však ve svých klaustrofobických beatech a tíživých textech zosobňují generační výpověď mileniálů jako marný souboj s depresemi, za který nemůžou oni sami, ale postkapitalistický systém, Kolárčik přichází s jinou emoční perspektivou.

Neopouští sice břehy smutných nálad: „Ja si na gitaru zahrajem, internet poscrollujem, a večer mám zase pocit že sa zabijem” - ale víc sází na bezprostřední outsiderství a dráždivý naivismus. Jeho „ťažký život“ je nesnesitelně lehké pírko, jež ovšem neztrácí nic ze své ryzosti, upřímností a zranitelnosti. A možná jen tak mimoděk jím lechtá na patách všechny ty mileniály, v jejichž emočním světe často nelze rozpoznat rozdíl mezi citlivostí a přecitlivělostí.

Autor je básník a kritik