Michal David si žil a žije dobře. Ale jak jsme tu žili my
 
Michal David
Autor: ČT

Zpěvák Michal David je jednoznačně fascinující postavou předrevoluční československé a porevoluční české hudební scény. Na jeho diskotékových hitech z 80. let fštaivyrostly – a dál vyrůstají – generace tuzemských posluchačů. Z jeho muzikálů jsou hity, jeho staré songy hrají rádia a v Česku v podstatě představuje etalon taneční hudby. Před rokem 1989 patřil léta do Kroků Františka Janečka - jedné z nejmocnějších „hudebních stájí“, která chrlila jeden popový, diskotékový a ploužákový hit za druhým. Jen pár těch Davidových: Děti ráje, Nenapovídej, Decibely lásky, Colu, pijeme colu, Pár přátel, Každý mi tě, lásko, závidí, Chtěl bych žít, jak žít se má…

Podle posledního je pojmenován i zpěvákův portrét natočený k jeho loňským šedesátinám, jejž odvysílala Česká televize pod názvem Michal David – žít tak, jak se má. A který vyvolal příkře protichůdné reakce na sociálních sítích. Jedné části diváků se líbil, protože ukázal jejich oblíbeného zpěváka - „vynikajícího řemeslníka“ a „milého člověka“. Druhé vadil „kolotočářský nevkus“ nebo ostentativní předvádění peněz. Případná kritika dokumentu se tak dala snadno odbýt odkazem na českou závist - pokud se film někomu nelíbil, pak jednoduše Michalu Davidovi závidí jeho úspěch a peníze. Tak jednoduché to ale není. Davidův profil má zcela jiný zásadní problém, než je opulentní vila na Tenerife: ztrátu historické paměti a relativizaci normalizace.

Reklama
Reklama

Trvající comeback

Dokument je jednoznačně dárek ke zpěvákovým narozeninám. A jako takový je k oslavenci automaticky vstřícný, víceméně nekritický. Zadáním jako by bylo  ukázat Davida jako fajn člověka. Pána sice při těle, ale s elánem, který ze sebe dokáže na podiu s klávesami na krku energicky všechno vydat, který má rád svou rodinu i fanoušky, je profesionál každým coulem, má rád život, umí si ho užívat, je pozitivní mysli, je šťastný a každému přeje, aby se měl podobně dobře, jako se má on sám.

V dokumentu promlouvají Davidovi současní i bývalí spolupracovníci, kamarádi, blízcí. Oldřich Lichtenberg, ředitel Divadla Broadway, kde se hrají Davidovy muzikálové hity, hudební impresário František Janeček, který ze sedmnáctiletého ambiciózního jazzového klavíristy udělal popového idola. Zpěvák Sagvan Tofi, jehož eskapády ve filmu Vítr v kapse doprovázely Davidovy písně. Davidova manželka Marcela, matka Edita Štanclová, teta kartářka Dagmar Kludská, zpěvačka Monika Absolonová nebo jazzový hudebník Rudy Linka, s nímž kdysi David hrával.

https://www.youtube.com/watch?v=ohtxwvQ7M_k

Jediným hlasem mimo nejbližší zpěvákův okruh je hudební publicista Josef Vlček – jehož  komentáře k Davidovým jazzovým začátkům, jeho stylu nebo normalizační hudební scéně nabízejí alespoň základní širší kontext z odstupu. Průvodcem po zpěvákově životě je pak jeho kamarád a spolupracovník Lou Fanánek Hagen. Ten zároveň představuje symbolické i praktické sblížení, jež je možné mezi zpěvákem, který patřil v komunistickém Československu k zábavní elitě, a tehdejším pankáčským, anti-režimním světem. Nakonec jde jen o profesionalitu a lidskost - a té má Michal David na rozdávání.

Chronologicky vyprávěný dokument připomene několik zpěvákových let v Itálii, kde hrál na varhany v klášteře, jeho komplikovaný cirkusově-buržoazní původ – otec emigroval, matka pocházela ze slavné rodiny Kludských, která vyprodávala šapitó po světě a bavila masy podobně, jako to chtěl dělat David. Vrací se k jeho jazzovým začátkům, k jeho talentu. Sleduje zpěváka v zákulisí Divadla Broadway i u něj doma, nad grilem i v domácí síni slávy plné platinových a zlatých desek a fotek se slavnými lidmi. Sleduje ho ve studiu, jede s ním na koncert, na Staroměstském náměstí vzpomíná na návrat hokejistů z Nagana v roce 1998, který představoval zásadní obrat v Davidově kariéře a v podstatě odstartoval jeho dodnes trvající comeback.

Když vyšlo najevo, že zpěvákovy předrevoluční hity si hokejisté hráli v šatně po celý turnaj, hokejový svaz ho požádal, aby složil pro vítěze hymnu, kterou budou moct úspěch řádně oslavit. Den na to seděl Michal David na ramenou Jiřího Šlégra před osmdesáti tisíci fanoušky. Byl zpět z jistého ústraní, kam se po revoluci stáhl jako tvář normalizačního popu. Vždy dobře naladěný David-šouman mluví o tom, jak vnímá svoji kariéru před revolucí a po ní. Vysvětluje, jak se setkal a následně rozešel s Janečkem. Vzpomíná na časy, kdy se jim společně dařilo budovat hudební zázrak.

Podařilo se jim přesně to, co manažerům na Západě: stvořit zpěváka, značku a kolem něco super byznys. Drží profesně pokerovou tvář, když mluví o přátelském, bezproblémovém rozchodu. Kdyby nepotkal Janečka, svěřuje se upřímně, byl by jazzový muzikant chudý jako kostelní myš a neměl by se tak dobře, jak se má teď.  Nálepku prorežimního zpěváka, domnívá se, získal neprávem a omylem. „Ono to krásně vypadá, že já jsem nějaký bolševický prototyp. Kdyby nebyli bolševici, tak bych byl na tom mnohem líp, byl bych dneska daleko bohatší, měl bych fabriku na harmoniky,“ vysvětluje s odkazem na byznys části své rodiny, který zabavili komunisti.

https://www.youtube.com/watch?v=6j1ExTOx7UI

Michal David se považuje za zpěváka, který byl apolitický před rokem 1989 i po něm. Hudba ho bavila. S Františkem Janečkem „byli entuziasti“. Schopnost dělat muziku pro kohokoliv, pro jakoukoliv politickou stranu, pokud zaplatí, je pro Michala Davida pozitivní rys. Tehdy i teď. Jak několikrát zazní, chtěl být hlavně muzikantem, chtěl se tím dobře živit a mít se dobře, což se mu povedlo. Osobní úspěch přebíjí všechno. Tečka. Nač to komplikovat.

Na touze mít se dobře není z principu nic špatného. Stejně jako na ambicích uspět v soutěživém a konkurenčním oboru, který baví a dokáže královsky uživit. David byl talentovaný, schopný napsat chytlavou atraktivní píseň – ať už pro sebe nebo pro Karla Gotta, Lucii Bílou nebo Helenu Vondráčkovou. O to tu ale nejde. Jde o blazeovanou samozřejmost, s jakou se dokument i jeho protagonista vyhýbají morálce, etice, výzvám propojení politiky s uměním i době.

Soukromý byznys

Dokument dělá ve vztahu k minulosti a historické i vlastní paměti několik pozoruhodných rétorických salt. Jednak se socialismus mění v normální dobu v podstatě stejnou jako dnešek. Šlo jen o to vyrobit další hit, upevnit popularitu, prodat víc desek, dostat se k lepším zakázkám a mít lepší kariéru. Za druhé, jeho písníčky – včetně spartakiádních Poupat z roku 1985 – byly prostě zábavné písničky, které měly holky rády a nebylo v nich nic politického, jak by chtěl dnes někdo tvrdit. Ten, kdo to tvrdí, nechápe, že hudební průmysl za komunismu fungoval stejně jako funguje dneska. O zásadní roli populární hudby na tom, aby udržovala zdání normality komunistického režimu, nemůže být v takovém vyprávění ani řeč.

Na udržování režimu participoval jen ten, kdo zpíval jasně komunistické, proletářské, socialistické písničky. Tedy nejspíš takové, kde bude jasně černé na bílém opěvována vláda jedné strany a přátelství se SSSR na věčné časy. Co na tom, že takové se nezpívaly od padesátých let. Tohle se Michala Davida a Kroků netýkalo. Zpívali o lásce, jak říká, o tom, že „chceme žít nonstop, mít pár přátel a prožít si lásku z pasáže, pokud to někomu dodneška vadí a myslí si, že jsou to komunistické texty, tak mě o mrzí, ale nikdy to tak nebylo a ani jsme to v Krokách nikdy tak nedělali“.

https://www.youtube.com/watch?v=g3peTPD7aZI

Mluvit o hudebních stájích jako o hudebních mafiích je také nesmysl, jak vysvětluje Karel Vágner. Byly to kreativní týmy, které fungovaly kolem něho, Ladislava Štaidla nebo Františka Janečka. Úzké propojení na komunistický establishment a pohlaváry, které nejlépe pěstoval Janeček, zůstává mimo. Stejně jako to, že si Janeček budoval klientelistickou síť v monopolním vydavatelství Supraphon nebo v koncertních agenturách, což mu zajišťovalo výhodnější postavení na československém trhu. Ekonomická stránka fungování takových soukromých byznysů ve státně kontrolované ekonomice je další částí příběhu, o které se mlčí.

Normalizační realita nebyla černobílá. Sedmdesátá léta se lišila od osmdesátých - a o obou dekádách toho stále plno nevíme nebo jsou obalené polopravdami a mýty. David tak má pravdu, že ho nejde označit jednoduše za komunistického zpěváka. Ale zároveň nejde předstírat, že si jen dělal svoji práci a nebyl součástí oficiální kultury v době, kdy kultura byla přes postupné rozvolňování falešné československé přestavby pro komunistickou stranu strategicky důležitá jako propaganda. Stranická kulturní politika nastavovala mantinely showbyznysu. Ten hudební se stal pro režim stejně důležitý jako televizní seriály. Davidova/Janečkova hudba ostatně měla prominentní místo i v televizi – třeba v Televizním klubu mladých.

Obecně řečeno, populární seriály stejně jako populární hity pomáhaly udržet představu, že to, co československá společnost žila, bylo vlastně normální. Texty Davidových hitů opěvovaly občanskou i politickou amnézii. Poselství řady z nich bylo jasné: starat se hlavně o sebe, o svoje štěstí, přátele, rodinu, dobré bydlo. Nemít žádné větší ambice, než si něco užít a mít se dobře. Žít si svůj vlastní discopříběh. Nesnažit se překročit horizont socialistické společnosti, která ne nepodstatné části populace nenabízela v bezčasí kombinovaném s klientelismem žádnou perspektivu.

Pokud by se Davidova příběhu někdo dobře ujal, mohlo by to nabídnout nový vhled do fungování československé normalizační pop-music, která na rozdíl od kinematografie - kde se výkladové ledy aspoň trochu hýbou - zůstává stále zamlžená. A také vhled do pozoruhodné transformace kultury po revoluci. Mohli bychom se tak dozvědět něco víc nejen o tom, jak dobře si žil a žije Michal David, ale jak jsme tu žili my.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jindřiška Bláhová

redaktorka, kultura

blahova
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 554

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte