V Berlíně mají nejen pěkné berlínské kavárny, ale i pěkné berlínské nádraží. Respektive hamburské. Galerie Hamburger Bahnhof dokládá, jak by mohlo vypadat třeba pražské nádraží Vyšehrad, kdyby vyšly dávné plány proměnit ho na kulturní prostor a nedopadlo to s ním tak, jak můžete na jeho rozpadající se ruině vidět dnes. Aktuálně v něm – tedy v Hamburger Bahnhof – probíhá výstava Rudolfa Bellinga (1886–1972) pořádaná berlínskou Národní galerií a u ní se zastavíme.
Čechům možná jméno tohoto sochaře hned nic neřekne. Ale jeho práci spousta z nás moc dobře zná. Byl to právě Belling, kdo krátce před první světovou válkou vytvořil kostým pro postavu Golema, jež se pak díky herci a režisérovi Paulu Wegenerovi v roce 1920 proslavila po celém světě ve vůbec prvním pokusu převést pražskou židovskou legendu na filmové plátno. V Berlíně se ukázky z filmu Golem pouští hned v první místnosti výstavy. A Wegener ustrojený do masky připomínající hliněného panáka s odpudivě dokonale sestříhaným mikádem se tu prezentuje hned vedle jiné majestátní figury. Hliníkové sošky Pilot z roku 1917, kterou byli na letišti Adleshorf dekorováni odvážní vzduchoplavci, již se snažili marně zvrátit vývoj ztracené první světové války. Tato konkrétní byla věnovaná známému malíři Franzi Heckendorfovi k jeho dvoustému bojovému letu.
Bellinga ale fascinovala hlavně pozemní doprava. V době pionýrských pokusů s budováním rychlostních silnic fascinovaně docházel na první úsek berlínské dálnice, jež vešla ve známost pod názvem AVUS (Automobil-Verkhers-und Übungsstrasse). S architektem Wassilim Luckhardtem byl Belling pověřen, aby pro zkušební úsek postavený v podobě závodní trati vymysleli efektní reklamní poutač. Vznikla tak sedmimetrová socha financovaná firmou Pneumatik Harburg-Wien, do které je obtisknut veškerý tehdejší optimismus postupně motorizovaného světa, jenž ještě netušil, co mu ona motorizace časem nepěkného přinese. Belling chtěl také v Halle postavit futuristickou benzínovou pumpu s do dálky zářícím neonovým nápisem OLEX, jenže tenhle potenciální pomník lidské modernity a výtvarné moderny nakonec nebyl realizován. Nedochoval se ani poutač pro gumárníky na AVUS. Pro výstavu ho teď ale rekonstruovali v měřítku 1:3, což z něj dělá pořád pěkného macka.
V Německu se Belling proslavil sochařskými portréty božského boxera Maxe Schmelinga (ano, vzpomeňme na něj vždy o Vánocích, když v telce dávají Pěsti ve tmě) a různými pomníky, jež se ovšem kvůli nástupu nacistů k moci ve veřejném prostoru moc nezachovaly. Platí to i pro nádherně výmarsky pojatý portrét Richarda Härtela, jenž zdobil konferenční sál berlínského sídla Německé unie vydavatelů, jíž Härtel léta šéfoval. Zůstala alespoň sama busta z roku 1926; zbytek kovové struktury, na níž byla osazena a která byla mistrnou ukázkou Bellingova zacházení s prostorem, zmizel.
V roce 1930 ještě oficiálně reprezentoval Německo na Bienále v Benátkách. Ale o sedm let později jsou jeho práce nacisty prohlášeny za nevyhovující, odstraní se ze sbírek tamní Národní galerie a stanou se součástí spektakulárně odpudivé výstavy Zvrhlé umění, na kterou do Mnichova kulturní fašouni svezou vše, co se jim zamane. Jsou to právě dvě Bellingovy plastiky, u kterých se Josef Goebbels s Adolfem Hitlerem při slavnostním otevření vyfotí hned u vstupu. Válku Belling přečkal v Turecku, kde se stal v Istanbulu profesorem na umělecké akademii. Zatímco jeho ateliér v Berlíně byl během jednoho z náletů kompletně zničen i s většinou jeho životního díla. Do Západního Německa se vrátil až v roce 1966 a z jeho pozdější práce si sportovní fanoušci možná vybaví obří sochu v podobě jakési mírové květiny, jež byla postavena v roce 1972 pro letní Olympiádu v Mnichově. Jak známo, na členy Černého září to moc mírově nezapůsobilo.
Na mě naopak v Berlíně ještě mocně zapůsobila výstava rukopisu Procesu Franze Kafky v galerii Martin-Gropius-Bau. O ní se obšírně dočtete příští týden v novém Respektu, ale rád bych zde připomenul druhou výstavu, jež probíhá ve stejné budově. Věnovaná je pětistému výročí zveřejnění 95 tezí Martina Luthera, jímž se započala reformace. V expozici najdete nejen smutné konstatování, že oproti legendě své teze Luther ve Wittenbergu onoho 31. října 1517 nepřibil na vrata kostela, ale prostě je rozdal mezi akademiky. Ale také tu visí pozoruhodný obraz Johanna Valentina Haidta (1700–1780) První ovoce. Namalovaní jsou na něm prý první lidé, jimž se dříve ošklivě říkalo pohané, kteří byli v Americe pokřtěni a zemřeli do roku 1748. Nás může zaujmout, že rodilý Němec Haidt se do Pensylvánie dostal coby Moravský bratr. Čili člen reformistické církve, která se snažila za oceánem hledat a na svou víru obracet ovečky, jež nalezla zejména v indiánském kmeni Delawarů. Život Moravských bratrů na Divokém západě zpopularizoval Zane Grey v románu Duch pohraničí z roku 1906, v němž vystupují reální Haidtovi kolegové David Zeisberger s Johnem Heckewelderem. Zdeněk Burian jednoho z nich na obálku českého překladu namaloval s krásnou beranicí na hlavě a ještě krásnější Delawarkou u kolenou.
Zeisberger se mimochodem narodil v Suchdole nad Odrou a do Ameriky se dostal jako misionář vklíněný mezi Francouze a Angličany, soupeřící o nadvládu nad územím a ještě přitom válčící s místními kmeny (ano, známe to i z Posledního mohykána Jamese Fenimora Coopera). S Haidtem se nejspíš Zeisberger musel dobře znát, však oba žili v osadě Bethlenem - a Zeisberger byl tak přesvědčivý kazatel, že ke křesťanství přivedl i indiánského proroka Papunhanka. Haidt měl každopádně štěstí, že umřel těsně předtím, než několik jejich osad srovnali xenofobní běloši se zemí. A upálili přitom nejen domorodé novokřtěnce, ale aby jim to snad nebylo líto, tak i Moravské bratry. Nejspíš už tehdy se zapálenými pochodněmi v rukách řvali, že jsou tady doma a že je to jejich země. Vždyť si ji přece krátce předtím ukradli sami pro sebe, a ne pro nějaké pokusy s křesťanským multikulti životem v obecném klidu a míru…
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
