Jak zase jednou byli Zach s Pechlátem oblečení

Tak člověk si občas taky musí vzít dovolenou, že. A pak se zase vrátit ke své pražské kávě. Ale nejprve malé ohlédnutí. Po delší době jsem se zastavil v milovaném Kuksu. A překvapivě jsem na Braunově Příjezdu tří králů v lesním Betlémě uviděl stádo velbloudů. To se totiž dosud skrývalo pod nánosem různých náletových přírodních záležitostí, o jejichž složení už se napsaly knihy a stejně přesně nerozumím, o co jde.

Každopádně koncem září je sem přijeli očistit studenti Fakulty restaurování pardubické univerzity, kteří mají své sídlo v restaurátorům zaslíbené Litomyšli. Vzali to z gruntu, takže teď jsou konečně mudrcové z Východu k vidění v každém detailu dláta, jímž je na začátku 18. století vytesal božský Matyáš Bernard. Teď už jim zbývá očistit jen sousední Vidění svatého Huberta.

Očistou pro mě samotného byla návštěva Šternberského paláce. Národní galerie v něm má stálou expozici Evropské umění od antiky do závěru baroka, ale nejspíš ji doplnilo o sondu do 20. století, konkrétně do let, kdy jste se nemohli ani vyčůrat, aniž byste neměli pocit, že se vám někdo ostražitě dívá na záda. Nedivím se, že se galerie vzhledem k bachařskému složení zdejších pracovníků nepyšní návštěvností, která by odpovídala všem těm El Grecům, Rubensům, Holbeinům či Dürerům, kteří tu visí.

S popiskami se tu taky moc nemažou, takže není divu, že sem chodí za rok nějakých třicet tisíc lidí. Když jsem tam byl o víkendu, nebyla tam ani noha a připadal jsem si asi stejně příjemně jako Pompeiův vojevůdce Cato mladší, který si po Césarově vítězství vlastnoručně vytahal z rány vlastní střeva, jak je v expozici pěkně vidět na obraze Johanna Michaela Rottmayera z roku 1692. Když jsem to pak vyprávěl novému šéfovi Sbírky starého umění Mariusovi Winzelerovi, říkal, že s tím konečně něco udělá. Tak uvidíme.

Když už mluvíme o Pompeiovi: cestou ze Sicílie jsem konečně poprvé viděl Pompeje (ty mimochodem ročně zhlédne kolem dvou a půl milionu návštěvníků). Už je zavírali, ale na rozdíl od Národní galerie tam byli tak hodní, že mě pustili na těch pár zbývajících minut zdarma - a když jsem se z labyrintu města konečně za tmy vymotal, jen se usmívali a říkali ciao. Jak známo, pro deset tisíc Pompejanů byl 24. srpen (někdo tvrdí že říjen) roku 79 vskutku fatálním datem: Vesuv tehdy zničil území od Herculanea po Stabie v čele s Pompejemi, které pokryl šestimetrovou vrstvou popela.

Musím říct, že i dneska jde z toho pohledu na město duchů – a zvlášť ve tmě – hrůza a že si vůbec neumím představit ten úžas, když v roce 1748 na město po staletích znovu narazili a postupně ho vykopali z popela. O to víc jsem ocenil, že jsem Pompeje uviděl až po návštěvě Etny, která nějakým nedopatřením pár hodin po mé procházce kolem kráterů po dvou letech zase vybuchla. Jinak bych měl z té krasavice – v době návštěvy již nepříjemně hřmící – ještě větší obavy.

Ale teď už konečně do Prahy. V Drdova Gallery ještě pár dní vystavují obrazy Moniky Žákové. Na mě ty kompozice znejišťující svou optickou plasticitou působily dost spontánně, ale Lucie Drdová říkala, že jsou precizně a systematicky vypočítané a spíš než o vášni jsou o logice; tak jí to budu věřit. Což mi připomíná, že logické vůbec není, že v Chalupeckého ceně nedávno nezvítězila Pavla Sceranková, již Drdová zastupuje a letos jí u sebe udělala jednu z nejlepších výstav roku. Ale to bych se moc rozčiloval, je to prostě blázinec.

O něm ví své Ota Prouza. Přes pět dekád žije v Domově pro osoby se zdravotním postižením v Brtníkách ve Šluknovském výběžku, kde si obsedantně kreslí několikametrové kompozice s městskými ulicemi a vůbec dopravní infrastrukturou; obzvlášť ho přitahují tramvaje a železnice. Jsou to skvělé práce a teď je vůbec poprvé veřejnosti představuje Museum Montanelli v Nerudově ulici. Prouza si vernisáž nenechal ujít a musím přiznat, že tak šťastného umělce jsem už dlouho neviděl. Taky má důvod, jak je z jeho děl vidět - na rozdíl od nás totiž umí létat.

Ještě k té Scerankové: stejně má teď jiné než umělecké starosti, s Dušanem Zahoranským se připravuje na blížící se příchod jimi vytvořeného pidivýtvarníka. Ve středu se sešli ve vršovické ProLuce, pro kterou Dušan vytvořil instalaci Přání. Více si o ní můžete v pondělí přečíst v tištěném Respektu, už teď se ale sluší prozradit, že je to dílo interaktivní a že naznačuje, že z jeho autora bude velmi oblíbený tatínek. Ten to poté šel oslavit do Café Sladkovský, kde se potkal s Krištofem Kinterou. Takže tahle jejich fotka není z nějakého Landova koncertu, abyste si snad nemysleli.

Pro děti rozhodně nebyla čtvrteční premiéra Pornogeografie Wernera Schwaba, kterou pro Venuši ve Švehlovce připravil režisér Michal Hába a jeho sdružení Lachende Bestien. Zajímavé je, že v černé komedii o živočišných běsech v nás se sice poněkud skandálně hovoří, na Hábovy poměry ovšem zcela neskandálně hraje. „Mrdat máte… olizovat suchý led ze sousedské tělesné všeobecnosti, která vám najednou musí být vlastní jako samozřejmá cizota,“ praví se v poetickém textu, který Hába doprovodil vším, co se mu nabízelo, takže se tu promítá, střídají se obrazy, kouřostroj jede na plno a nakonec i teče voda.

Až se kvůli tomu divák někdy v textu ztrácí, protože nemá čas ho pro samé vizuální vjemy sledovat. Což je škoda. Nicméně je příjemné zase jednou vidět Romana Zacha s Martinem Pechlátem na jevišti oblečené, byť zrovna při tom souloží. Nahota tentokrát prostě dostala stopku. Paní Dana Hábová pochopitelně nemohla chybět a Michalovi přinesla dort, určitě si ho zasloužil. Tak do příštího pátku dobrou chuť!

Foto: autor