Krabice a bedýnky v novém nuselském bytě Marie Štípkové, herečky známé třeba z minisérie České televize Božena, ještě čekají na vybalení. „V současnosti je dost těžké najít bydlení - lidi se bojí, že herci nebudou moct platit nájem. Říkám jim, ať si klidně poznamenají, že jsem čalounice.” Ve stálém angažmá je ve Švandově divadle, i když v posledních měsících se častěji než na pražském Smíchově objevuje právě v čalounické dílně v Kobylisích.
Asociativní úklid: Jsem hodně pomalá - bydlím tady zhruba měsíc a zatím jsem skoro nic nevytáhla z beden a nerozmístila. Mám sklon k určité pečlivosti, všechno dělám dýl, než je normální. Když mě kamarádka viděla věšet prádlo, začala si to pobaveně natáčet. Prostě potřebuju, aby měly věci řád. Hledám jim vhodná místa - a až jsem si tím naprosto jistá, postavím je tam. Třeba tahle kytara: mám ji od dětství a chci ji někam pověsit. Než ale přijdu na to, kde přesně má být, zůstane v krabici. Občas dělám dokonce i takzvaný asociativní úklid. Potřebuju si uvařit, ale nemám pánev - tu musím umýt, ale vidím ale, že i dřez je špinavý, pak trouba, a nakonec se přistihnu, že uklízím v koupelně. Docela si tím komplikuju život, ale jde to ruku v ruce s určitým druhem uspokojení.
Kurz čalounictví: Asi dva roky po škole, když jsem byla na volné noze, jsem si prošla krizí herectví. Práci jsem měla, ale narážela jsem na to, že ne každá mi vyhovovala. Došla jsem do bodu, kdy jsem si řekla, že potřebuju mít možnost dělat něco jiného - vzdálit se od nutnosti být jen herečkou. Nebyl čas plnohodnotně studovat další obor, uvažovala jsem tedy spíš o něčem manuálním. Tehdy jsem o tom víc mluvila, než bych to skutečně dělala. Navštívila jsem s kamarádkou kurz čalounění - vlastně jsem ani nevěděla, co přesně to je. Kurz jsem absolvovala, pak jsem o tom zase hodně mluvila - a přátelé mi začali dávat starý nábytek k upravení, takže to se mnou zůstalo. Na rozdíl od herectví je to objektivně zhodnotitelné - jsi osm hodin v divadle, přicházíš domů unavená a nevíš, cos vlastně dělala. Tady naopak vidíš, jestli je to křivé, jestli je to hezké nebo zkrátka jestli se ti to povedlo.
Jiná audiokniha: Podílím se na nové audioknize Aleše Palána. Tentokrát jsou to rozhovory se ženami, které se ocitly v nějaké vyhrocené životní situaci - přičemž každý další čte jiná herečka. „Mojí holce“ je osmnáct: od třinácti se pohybovala po diagnosťácích, brala drogy, chytla se špatné party, jak se říká, a těžko se jí z toho vystupovalo. Ale příběh působí dost nadějně. Palán mi klade otázky, stejně jako to dělal v průběhu původního rozhovoru. Jde o úplně jiné hraní a úplně jiný druh audioknihy, je to dost neliterární a bez afektu.
Návrat do minulosti: Nedávno jsem přebrala roli v ústeckém Činoherním studiu, i když přesně nevíme, kdy se to nakonec bude hrát. Učila jsem se Hedu Gablerovou Henrika Ibsena - je to role po herečce, která otěhotněla, což je docela vtipné, protože přesně tohle řeší i postava Hedy. Na to, že zkoušení trvalo jen čtyři dny, je to čisté herecké divadlo bez velkých stylizací a efektů. Heda je zpracovaná i jako rozhlasová hra. Ústí byl pro mě jakýsi návrat do minulosti, dřív jsem to tam dobře znala a hrála tam.
Nejen příběh: Zaujala mě kniha Smrtholka Lucie Faulerové. Vždycky mě totiž baví nejen příběh samotný, ale i určitá vykloubenost nebo nezvyklá jazyková struktura - to mám ráda třeba u rakouské autorky Elfride Jelinek v románu Milovnice. Faulerová píše o holce, která nemá jazyk. Už názvy kapitol jsou psané tak divně, že mi docela dlouho trvalo, než jsem rozluštila, jak je to myšlené a co vlastně zdánlivý shluk slov znamená. Připadá mi, že to má to blízko k poezii, že je tam něco básnického.
„Začátkem února jsem byla na výletě ve Stvolínkách. Našla jsem tam borové větve, ze kterých jsem vyrobila tenhle lustr. Vypadá trochu jako z letenského bistra.”
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
