„Kamarád mi vyprávěl, že se ho rodiče ptali, jestli chce po bakaláři pokračovat na magistra. On řekl, tati, to je protisystémová škola, čím dýl tam budu, tím hůř si najdu práci. To je myslím výstižné,“ hodnotí brněnskou Fakultu výtvarných umění se smíchem ilustrátorka a grafická designérka Bára Růžičková. Stará se o vizuální identitu festivalu Luhovaný Vincent, její práce je vidět na plakátech pro Galerii hlavního města Prahy, Unizone Club Nights nebo Národní divadlo Brno. Se studiem Day Shift Office aktuálně vytváří ilustrace pro sérii a2larmu o prekarizaci.
Dodržujeme víkendy: S kamarádkou Terezií Štindlovou jsme založily grafické studio Day Shift Office. Ve své diplomce jsem se zabývala pracovními podmínkami designérů, i proto jsem potřebovala dělat práci tak nějak zdravěji. Napsaly jsme si i manifest - máme nastavené, kdy pracujeme a kdy ne, neposíláme maily v jedenáct večer, dodržujeme víkendy a respektujeme to u ostatních. A chceme, aby každý dostával za práci slušně zaplaceno. Nejsou to žádné crazy požadavky, je to zkrátka snaha o zdravější pracovní prostředí. Dost často to tak bohužel nefunguje.
Brno je komunitní: Brno vnímám jako přátelské neuspěchané město, kde se všichni známe - je dost komunitní, všechno je tu blízko. Jen náš byt mi během karantény připadal už trochu malý. Nepocházím odsud, studovala jsem tady na FaVU a asi už tu zůstanu. Prvák na magistru jsem strávila na stážích v Portu a ve Vídni. V Portu mě nechali dělat svoje projekty, které jsem mohla konzultovat a posouvat je dál, ve Vídni to ale bylo šílené. Makala jsem od rána do večera jako full-time intern. Je to velké téma stážistů v grafických studiích, která je někdy tak trochu zneužívají - zaplaceno dostaneš minimálně nebo vůbec, vlastně se ani nic moc nenaučíš, protože dostáváš práci, kterou už umíš a často je i podřadná.
Papuče z chemlonu: Koberečky jsou taková moje záliba, která začala během covidu, když jsem se nudila nebo měla hodně práce na počítači - vyrobit je trvá snad tisíc hodin, ale relaxuju u toho. Technice se říká punch needle, dřív se dělaly z chemlonu, teta z toho vyráběla i papuče. Občas taky vyšívám na stroji. Už jsem si vytvořila pár županů, ale jde to někdy ztěžka. Naprogramuješ to v počítači, přes software převedeš do nití, napneš rám a stroj vyšívá. Chodila jsem taky do volnočasového centra Lužánky na keramiku a vyrobila si zavlažovací nádobu na zahradu. Lockdown byl dost rukodělný.
Kultura odpočinku: Někdy bych chtěla vyrobit ručníky - ne potištěné, ale tkané. Wellness je divné slovo, ale obecně je mi kultura odpočinku nebo lázeňství blízká. Beru to jako opozici k vystresované práci. Pravidelně taky jezdím na festival, který se v lázních odehrává - Luhovaný Vincent. Posledních pár let mu dělám i vizuální identitu a vždycky je to jako vyjet na příjemný ozdravný pobyt.
Tradice v krajině: Nedávno jsem dostala strašně fajn knížku - Svátosti od Efemér, Lucie Králíkové. Objevuje staré tradice, o kterých už tady skoro nikdo neví, a deníkovou formou píše o tom, jak po nich pátrá, jak nad nimi přemýšlí a jak je prožívá nebo přenáší do krajiny. Navíc design dělaly absolventky z našeho ateliéru - Nela Klímová a Tereza Bierská.
„Nejsem čistě designérka, nemám svůj niche - kombinuju všechno: ilustrace, lettering, snažím se jít projektům naproti, ne je ovládnout.”
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
