Hrozní chlapi se mi kreslí líp než nějaký princezny

„Tohle je můj vůbec první olej, který jsem namaloval u táty v ateliéru.“ - „A tohle už je z vejšky.“ - „Ale není, to je ještě ze střední!“  Procházet výstavou František Skála a jiné práce v Domě U Kamenného zvonu přímo s jejím autorem je zážitek sám osobě.

Přítomnost Skálovy ženy Evy, která výklad doprovází vlastními komentáři, dává prohlídce navíc další důležitý rozměr. Od jejich svatby příští rok uběhne čtyřicet let, žijí spolu ještě déle, a jak aktuální expozice dokládá, valná část Františkova díla by bez ní buď nevznikla, nebo by vznikla jinak, případně by se dávno ztratila.

Skála už vystavoval v Národní galerii, velkou prezentaci měl i v Galerii Rudolfinum a nyní se představuje v třetím nejvýznamnějším prostoru v hlavním městě, v Galerii hl. města Prahy. Ve výběru se tentokrát soustředil na knižní ilustrace, jak je ale zřejmé už z úvodu, výstava dané téma zdaleka přesahuje. Jsou na ní mimo jiné právě veřejnosti neznámá raná Skálova díla.

Věnováno Evě

„Kolegové většinou takové věci nevystavují, aby si nepokazili své portfolio. Ale já k nim mám silnou vazbu už kvůli tomu, že třeba ten první obraz jsem namaloval k Vánocům pro maminku a tenhle zase dodnes visí Evě nad stolem,“ vysvětluje Skála, který si pro tuhle výstavu vystačil víceméně jen se svým archivem. Až na pár výjimek prezentované ilustrace, autorské knížky a obrazy nikdy neprodal – a ani nemohl, protože když postupně provází sály výstavy, pravidelně informuje, že to a to dílo věnoval své Evě.

Ta je ostatně v úvodu výstavy přítomná i na fotografii. V roce 1980 vznikl snímek z jejich dovolené v Bulharsku, kde s přáteli z okruhu Tajné organizace B.K.S. uskutečnili performanci Pálení Bulhara v elegantních kostýmech domorodého obyvatelstva, ovšem ze značně jižnější destinace. Pro historiky umění je však důležitější o tři roky mladší Relikviář visící hned vedle.

Jde totiž o jednu z legendárních Krabiček, kterými výtvarníci vesměs z neoficiálních uměleckých kruhů přispěli na kolektivní výstavu v rovněž neoficiální Galerii H v Kostelci nad Černými lesy. Skála svou účastí na odvážné akci vstoupil na tenký existenční led typický pro autory fungující mimo systém, na němž s ním na výstavě ještě před perestrojkou a uvolněním poměrů balancovali Kurt Gebauer, Stanislav Kolíbal, Jiří Valoch nebo Olga Karlíková.

„Shodou okolností k tomu ale došlo jen krátce předtím, než jsem se začal tvorbou živit,“ vysvětluje Skála v dalším sále, kde jsou vystavené jeho ilustrace ke knize Planeta Země. Mladá fronta ji vydala v roce 1984 a původně mělo jít nejen o seriózní, ale i dost nudnou vědeckou práci pro mladé čtenáře. Skálovi se nicméně podařilo přemluvit jejího autora Petra Jakeše a navrhl odlehčené, drobnými vtípky vybavené ilustrace ovlivněné jeho oblíbenými starými litografiemi. A zakázky začaly přibývat. V roce 1987 vyšly Pohádky z bramborových řádků od Carla Sandburga, na nichž si Skála „vyzkoušel snad všechny techniky, které se daly“. A ve stejném roce vyšla i Řemesla našich předků.

Skála ilustroval i o tři roky starší titul od stejné autorské dvojice Miroslav Janotka–Karel Linhart - Zapomenutá řemesla. Právě tehdy se stal díky dlouhodobému pobytu v archivech, kde zkoumal všechny možné dávné řemeslné techniky, chodícím encyklopedistou. Zakázku mu přitom vysloužil drobný olej s názvem Poutníci. Skála na něm namaloval sebe a svou Evu kráčející krajinou, dílo vzniklo jako jeho svatební dar pro nevěstu. Grafika a editora nakladatelství Svoboda Milanu Kopřivu právě tahle filigránská práce dosud neznámého výtvarníka přesvědčila, že má Skála schopnosti i na tak náročný projekt, jakým byla dvojice bohatě ilustrovaných encyklopedií.

Mimochodem ukázky tradičního českého sklářství do knížky namalovala Eva Skálová a tahle její práce na výstavě rovněž nechybí. „Na řemeslech jsem se definitivně vykreslil,“ vysvětluje její manžel a už pokračuje do dalšího sálu s jeho fenomenálním komiksem Velké putování Vlase a Brady.

Dílo vzniklo zhruba v době, kdy vznikla také skupina Tvrdohlaví. Tedy ještě před revolucí. Pak vyšlo ještě několikrát, prodává se i teď v Domě U Kamenného zvonu a také pro náhodně procházející návštěvnici je Velké putování jasnou volbou: když zahlédne Skálu provázejícího výstavou, běží si knihu koupit k pokladně, aby si ji mohla nechat podepsat. Dívat se na originální předlohu k notoricky známým tištěným ilustracím je jedním z největších zážitků výstavy. Navíc je hned vedle prezentován i technický scénář k animovanému filmu, který se měl v polovině devadesátých let podle komiksu natočit ve zlínských ateliérech. Na projekt ale nikdo nesehnal peníze.

Úplně se přepnout

Když má František Skála odpovědět na otázku, nakolik se jeho zakázková ilustrátorská tvorba liší od volného díla, dlouho se nerozmýšlí: „Ilustrace neberu jako uměleckou ambici, ale jako službu té knize. Musíš se zklidnit, najít si na to čas, na čtrnáct dní si vypnout telefon a úplně se přepnout. Pak z toho teprve mohou vyjít obstojné ilustrace.“ Skála jich udělal spoustu pro knížky Karla Šiktance, které se mu prý dělají nejlépe, protože Šiktanc v nich tak dokonale vykresluje atmosféru děje, že při četbě Skálovi rovnou naskakují ilustrace před očima. „Jsou to vlastně hotové scénáře, je v nich obraz, zvuk, vůně, všechno.“

Velký prostor má na výstavě pochopitelně i Skálův vlastní autorský projekt Skutečný příběh Cílka a Lídy. Fotografický seriál nafocený s loutkami z přírodních materiálů přímo v lese navázal v roce 2007 na Velké putování - a také u něj se plánovalo převedení do filmové podoby. Nakonec se jím ale inspiroval Jan Svěrák pro vlastní film Kuky se vrací, z čehož tehdy vzniklo dost zlé krve, nicméně Skála už se k tomu nerad vrací.

Na výstavě je toho ještě spousta a kdo na ni vyrazí s dětmi, měl by se předem připravit na to, že zhlédnout ji v jednom kuse vyžaduje minimálně dvě hodiny. Během nich se dozví, v čem spočívá originální technika scurografie vyvinutá na seancích Tajné organizace B.K.S., co si Skála poznamenal do deníku 11. září ve výšce 2024 metrů nad mořem nebo že v poslední době rád maluje přírodními pigmenty, jak je vidět na rok starých plátnech Triumf krásy visících v samotném závěru výstavy.

„O covidu to bylo pro mě jako pro autora nejlepší, protože jsem mohl jenom pracovat, čili malovat. Teď už je to roztříštěné mými hudebními aktivitami,“ směje se Skála, který si na léto naplánoval řadu vystoupení hned se dvěma kapelami: se skupinou Třaskavá směs a dechovou hudbou Provodovjané. A kterou knihu by si přál příště ilustrovat? „Konkrétního mě nic nenapadá. Ale mělo by to být hodně strašidelný, to mi jde nejlíp. Hrozní chlapi se mi kreslí líp než nějaký princezny.“