Elvis
Autor: Vertical Ent.

Dvanáct minut může být chvilka nebo věčnost. Nebo taky zavádějící čas - pokud je to třeba doba, jíž se měří „kvalita“ filmu. Čím víc minut se po projekci tleská, tím „lepší“ film je. Tahle rovnice má alespoň platit u festivalu v Cannes, kde se délka potlesku po projekcích soutěžních snímků stává často hlavní zprávou, s níž pak titul vyráží do světa. Dvanáct minut se letos v květnu tleskalo filmu Elvis o životě a kariéře „krále rock 'nrollu“ Elvise Presleyho. Dvanáct minut je hodně, jenže v Cannes se rituálně tleská téměř všemu bez ohledu na věc.

Je tak možné zprávě z Cannes věřit? Stojí Elvis za potlesk? Jednoznačně ano. Elvis sice není stoprocentně věrný životopisný film; zjednodušuje, vybírá fakta a úhly pohledu, pro znalce jeho kariéry i americké hudební scény nejspíš nenabídne nic zas tak objevného. Ale v mnoha ohledech je to ten nejlepší životopisný film, jaký mohl australský režisér Baz Luhrmann ušít Elvisi Presleymu na tělo.

Reklama
Reklama

Klíčové prvky

Bylo jen otázkou času, kdy na Elvise dojde. Životopisné snímky slavných zpěváků a kapel se po úspěchu Bohemian Rhapsody před čtyřmi lety staly komoditou, do které se z pohledu producentů vyplatilo investovat. Trend tak pokračoval přes Eltona Johna nebo Arethu Franklin a nejnověji panteon rozšířila právě ikonická figura rock 'nroll. Osobnost stejně americká jako Coca Cola. Producentská logika je tak jednou z odpovědí na otázku: Proč Elvis Presley a proč zrovna teď?

Nabízí se sice skepse, koho dnes vlastně zajímá Elvis Presley, který zažíval vrchol kariéry na konci 50. let a comeback na přelomu šedesátých a sedmdesátých? I na ni nabízí film odpověď. Přestože od smrti Elvise Presleyho uplyne v srpnu pětačtyřicet let, obrazně ze scény nikdy neodešel. Jeho kariéra a život, v němž legenda a mýtus nebyly rozlišitelné od reality, v sobě nesou dodnes klíčové aspirace, protiklady a napětí americké společnosti a kultury spojené s rasou, třídou a úspěchem.

https://www.youtube.com/watch?v=1XeMay51jXw

Luhrmann vypráví Presleyho příběh – hraje ho ideálním poměrem snový a sexuální Austin Butler – převážně očima jeho manažera, plukovníka Toma Parkera (Tom Hanks), který ovšem nebyl ani plukovník, ani Tom Parker. Ilegální přistěhovalec z Nizozemska Andreas Cornelis van Kuijk si v Americe vybudoval novou identitu a profitující byznys pouťového impresária, který uměl prodat publiku cokoliv. Který věděl, jak z ničeho udělat velkou show, jak co nejvíc „zkásnout“ diváka a dát mu, co chce.

Umí zařídit, aby „sněžilo“, což je metafora, kterou film s velkým gustem používá k vykreslení jeho schopnosti vydělávat peníze. Parkerovým mottem bylo: „Nesnaž se to vysvětlit, jen to prodej.“ Bylo mu tak víceméně jedno, jestli prodává polykače ohně na pouti nebo rock 'nroll. Parker byl Presleyho manažerem dlouhých dvacet let a po zpěvákově smrti se objevila řada indicií, důkazů a knih, které ukazovaly, že neměl vždy na srdci to nejlepší pro svého chráněnce, ale že si jeho talentem financoval rozhazovačný život.

Elvis, the Pelvis

Luhrmann pokrývá Elvisův život od narození do smrti. Od Elvisova dětství v chudobě v městě Tupelo ve státě Mississippi přes kontrakt s nahrávací společností Sun Records, strmý vzestup ke slávě a k závratnému bohatství až po slavné turné v Las Vegas a následný pád do závislosti, která spolu s vyčerpáním a nezdravým životním stylem vedla ke zpěvákově smrti. Zároveň nelpí na detailech ani všech faktech. Hodně (nutně) vynechává, scvrkává čas, zhušťuje emoce. K Elvisovi přistupuje ve velkých tazích, kdy ho zasazuje do proměn kultury a hudební scény a částečně i samotné Ameriky 50. a 60. let, která byla v té době stále segregovaná.

Elvis se vynořuje z černošského Jihu a jeho hudby. Film ho zachycuje jako kluka nasáklého a fascinovaného černošským gospelem, rytmy a stylem. S doširoka otevřenýma očima pozoruje vzrušující a tajemný ploužák černošské dvojice v pokoutném baru, který stojí jen kousek od improvizovaného kostela, kde se stejným vzrušením může tělem prostoupit náboženské vytržení doprovázené sborovým zpěvem. Náboženské vytržení a erotická vzrušení tak existují v těsné blízkosti a často nejsou k rozlišení.

Elvis
Autor: Vertical Ent.

Obojí se později promítne do jeho charakteristického, sexualizovaného pohybu na podiu, které mu vynese lascivní přezdívku „Elvis, the Pelvis“. Jeho kroucení boky „nepatřičně“ přitahovalo dívky v publiku a pohoršovalo jejich konzervativní rodiče i politiky. Film věnuje černošským kořenů Elvisovy hudby nemalou pozornost. Je srostlý s pověstnou Beale Street v Memphisu, epicentrem blues, přátelí se s B. B. Kingem, v černošské komunitě se cítí jako doma. Na národní scéně prorazí s černošskými songy, přinese na ni jižanskou kulturu.

Nad Elvisem se už dekády vede v Americe debata, jestli černošskou hudbu ukradl, nebo neukradl. Její podmnožinou pak je, jestli byl součástí dobového rasismu jednoduše tím, že kdyby nebyl bílý, pak by nebyl s černošskou hudbou tak úspěšný. Černošští muzikanti si mohli nechat jen zdát o jeho postavení nebo honorářích. A Luhrmann si dává záležet, aby v tomhle ohledu žádné pochybnosti neexistovaly. Ani v tom smyslu, že Elvis profitoval z rasově nespravedlivého systému – byť své černošské kolegy veřejně uznával.

Obecně film Elvise nijak zásadně nekomplikuje. Ubírá se vypravěčsky poměrně přímočarou cestou, kdy geniální talent bojuje s vnějšími faktory a osudovými ranami včetně smrti matky, na kterou byl fixovaný. Svědčí o tom mimochodem i úhel pohledu, který Luhrmann volí – Elvis je primárně oběť. Trochu svých vlastních ambicí, ale hlavně Parkerových intrik a hamižnosti, ale i svého otce, jenž byl mizerným a sobeckým správcem jeho věcí a zřejmě mu bylo možné klást za vinu, že mladík hledal otcovskou figuru u Parkera, který toho později zneužil, aby měl nad zpěvákem kontrolu.

Hon za přeludem

Parker byl klíčovou figurou Elvisova života a kariéry. Pomohl formovat jeho personu, která vyvrcholila ve verzi Las Vegas, s níž je nejvíce spojen v kulturní paměti: estrádní pastelové overaly s flitry a třpytivými kameny, obří přezky na opasku, kápě… Zatímco jedni historici nemohou Parkerovi přijít na jméno, podle druhých spojenectví stálo na vzájemném respektu a ze začátku fungovalo, protože chtěli stejné věci – peníze a úspěch.

Parker je ale také vrcholně nespolehlivý vypravěč. Není možné mu věřit, že vypráví o „skutečném Elvisovi“. Zpěvák mu uniká, nechápe jeho ani jeho hudbu. Luhrmann to vykresluje výmluvně. Parker poprvé svůj budoucí mistrovský kousek spatří na venkovských dožínkách, kam se rychle přesune z cirkusácké štace, aby se na vlastní oči přesvědčil, kdo je ten bílý kluk, který „negerskou“ hudbou strhává davy.

https://www.youtube.com/watch?v=cIdxAy4GhZQ

Luhrmann scénu rozehraje jako fantastický hon za unikajícím přeludem. Parker se snaží v zákulisí dostat k Elvisovi, spatřit jeho tvář, ale buď si ho splete s někým jiným, nebo zpěvák vždycky na poslední chvíli zmizí. Je trochu jako predátor, který cítí příležitost a kořist, zároveň je v něm nefalšovaná fascinace a vzrušení. Nakonec Elvise – stejně jako ostatní – spatří až na podiu, když přivede dav na pokraj extáze. A zkušeným okem impresária odhadne, že vidí něco výjimečného a kam to ještě posunout.

Luhrmann se tak obratně vyhýbá výtkám, které se nejčastěji pojí s životopisnými filmy. Biopic je zapeklitý žánr. Že se týká většinou známé osobnosti, je jeho výhoda i potenciální prokletí. Na jednu stranu má zdánlivě nakročeno k diváckému zájmu a úspěchu, protože zachycuje život známé figury, na který je publikum zvědavé už z definice. Na druhou je tu věčná otázka věrnosti a kličkování mezi klišé. Luhrmann se ale přiznáním subjektivity pohledu nemusí otrocky držet reality. Jako Parker vidí „svého Elvise“, Luhrmann vidí toho svého. Přitahuje ho mýtus, který je pro něj relevantní pro stejně jako „skutečnost“. Obzvlášť, když mýtus a skutečnost nejde oddělit. Nereviduje Elvise ani ho nepřehodnocuje. Zachycuje představu, fantazii.

A vyjadřuje tak o Presleym něco zásadního – jeho nekonečnou unikavost. Existuje plno Elvisů. Pro různé lidi představuje různé věci. Má stejný počet obdivovatelů jako odpůrců. Kolují kolem něj konspirační teorie. Trvale fascinuje jako nositel amerického snu, jako hudební revolucionář, po kterém nebylo už nic jako předtím, fascinuje i jeho volný pád v přímém přenosu. Proti sobě stojí obrazy štíhlého, klasicky krásného mladíka a odulého, dýchavičného, na lécích závislého muže ve středních letech, z nějž ale na podiu i přes velké břicho stále vyzařuje neopakovatelná energie. Krása vedle tragédie, potěšení vedle smutku; působivé emoční extrémy, které jsou vodou na Lurhmannův stylistický mlýn.

Elvis byl hypnotizující performer. To bylo součástí jeho úspěchu. Jeho show byly gejzíry energie. Luhrmann tomu přizpůsobuje koncepci i pojetí filmu, který buduje jako jeden velký famózní spektákl, od něhož nejde odtrhnout oči a který dává snadno zapomenout na místy chatrný děj. Luhrmann se proslavil právě excesivním dekadentním stylem, který nejlíp vyjadřuje vykřičník v názvu jeho filmu Mouline Rouge!, tragické romanci z kabaretu na pařížském Montmartru.

Elvise staví s obrovským gustem z velkých melodramatických detailů, frenetického střihu a hlavně rychlých montáží nakažlivě shrnujících kapitoly či momenty do vtahujících zkratek. V poslední třetině střídá jedno zásadní Elvisovo hudební vystoupení druhé. Mohou se zdát nadbytečná, protože z podstaty ukazují to samé. Potěšení z pohledu na zpěvákův magnetismus koketuje s únavou z opakování, z přesycení. Ale každé posouvá Elvisův vnitřní svět o kus dál.

Je to kinematografie bez oddechu tlačící diváka na pokraj fyzického prožitku, kde nejdůležitější je senzorická stimulace a vytržení. Je to film gospel, který neodolatelně strhává na svoji stranu.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jindřiška Bláhová

redaktorka, kultura

blahova

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte