Dělal jsem film pro diváky, kteří o Havlovi nevědí vůbec nic
 
Havel03_foto Bontonfilm
Autor: Bontonfilm

Životopisné drama Havel, které dorazilo do kin osm a půl roku po smrti prvního českého polistopadového prezidenta, týden od své premiéry rozděluje publikum. Část diváků je příběhem zasazeným do posledních dvou dekád komunistického režimu dojatá a oceňuje pohled na Havla-člověka, část jej považuje za banální zjednodušení charismatického intelektuála. Distributor i kinaři si od něj v sezóně prořídlých premiér každopádně mnohé slibují. Snímek, o němž pojednává hlavní téma nového Respektu  31/2020, vznikal několik let a natočen byl i díky výrazné podpoře několika štědrých soukromých investorů. „Mysleli jsme si, že je příběh Václava Havla v letech 1968 až 1989 v podstatě napsaný a ideální pro film, ale ukázalo se, že je třeba ho napsat znovu,“ říká režisér Slávek Horák v rozhovoru, který je doplněním tématu a pozvánkou ke koupi.

Co pro vás znamená Václav Havel?

Havel pro mě nejsou velká hesla, ale inspirativní osobnost. Je mi sympatický tím, že byl dramatik, že bojoval za správnou věc a že byl outsider – tedy ne klasický hurá hrdina. Baví mě i jeho smysl pro humor.

Kromě svého outsiderství byl Havel i výsostný intelektuál. Tahle jeho stránka vás nelákala?

Havel-intelektuál mě samozřejmě zajímá, ale víc mě baví Havel-dramatik, pokud mám být upřímný. Havel-intelektuál je skvělá stránka ke studiu. Při přípravě na film jsem jej četl hodně, ale víc mu rozumím přes jeho hry.

Je pro vás některý z Havlových textů výjimečně inspirativní?

Bezesporu Moc bezmocných, která skvěle shrnuje, proč je socialismus i v širším kontextu nepovedený a neudržitelný experiment. Mám rád i Dálkový výslech. Mluví otevřeně, lidsky – a to v době, kdy to vypadalo, že komunismus opravdu bude na věčné časy, kdy se to nikam nehýbalo, společnost stagnovala, nebylo moc naděje. Přitom nemluví rezignovaně, ale je smířený s osudem, s tím, že Charta 77 má pár tisíc signatářů, že to není národní hnutí jako polská Solidarita. Není z něj cítit hořkost, naříkání nebo zoufání, žádné co by kdyby. Podle mě už byl v té době srovnaný s tím, že může udělat jen maximum sám za sebe.

Slávek Horák
Slávek Horák, premiéra filmu Havel v kině Lucerna • Autor: JHPhoto

Co pro vás byl nejdůležitější zdroj, z kterého jste u filmu vycházel?

Existují málo známé Havlovy zápisky, které nebyly nikdy oficiálně vydané. Havel je napsal po své první vazbě, kde podepsal prohlášení, že se nebude věnovat politické činnosti a vrátí se ke psaní. V zápiscích o svém selhání otevřeně píše, neomlouvá se, ale snaží se vysvětlit to sám pro sebe jako „čestné lišáctví“ - že to podepsal, aniž někomu ublížil, aby se konečně dostal z vazby. A pak existuje školní sešit s Havlovým vyznáním. Fotokopie jeho části, asi prvních šedesáti stran, se rozdávala na malé vzpomínkové slavnosti v roce 2017 ke čtyřicátému výročí Charty 77. Sešit objevil David Dušek před pár lety v pozůstalosti Zdeňka Urbánka a dal mi pak přečíst celý materiál. To pro mě bylo nesmírně cenné – protože Havel jde do hloubky, otevřeně o tom selhání mluví. Označuje ho za největší chybu, kterou bude muset odčinit celým svým životem.

A proč je to pro vás tak klíčové?

Jednak pro filmový příběh, který potřebuje zápletku, vrcholy, propady, potřebuje překážky, které hrdina překonává. A pak kvůli nazírání na Havla jako člověka. Dobré věci, které udělal, jsou obecně známé, ale kromě nějakých bulvárních obviňování nebo výkřiků se nemluví o tom, kdy váhal a pochyboval, nebo dokonce pochybil - a tady podle sebe pochybil hodně, ustoupil moci, aby mohl být konečně na chvíli propuštěný. Je to pro mě cenné v tom, že v dospělém člověku, kterému bylo přes čtyřicet, vidím slabost. Nebyla to žádná mladická nerozvážnost. Věděl, co dělá, věděl, jaký tlak na něj je a kvůli tomu tlaku udělal od svých ideálů krok bokem. A tam se vyjevuje jeho charakter. Mohl klidně věnovat zbytek života tomu, že by to omlouval, kamufloval, nebo vyprávěl jinak, ale on si to přiznal a začal to odčiňovat – to je pro mě ústřední bod příběhu a ústřední bod zvratu ve filmu.

Reklama
Reklama

Respekt 31/2020: Jak natočit Havla

Čím přesně Havel podle vás svoje selhání odčiňoval?

Nebylo to jen přímým politickým angažmá například ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, ale psal i desítky dopisů a žádostí za úplně cizí lidi. Což je obří a mravenčí práce. Místo toho mohl psát hry, v čemž byl nejlepší - a které by mu přinášely více radosti, i kdyby je psal do šuplíku. Určitě by byly více uspokojující než sisyfovská komunikace se socialistickými úřady, odkud mu nikdo neodpovídal. Takže psal urgence na svoje urgence urgencí. Byla to práce bez konkrétních výsledků, ale dělal ji, protože měl za to, že je správné se ozvat, i když se nic neozývá zpátky. A kulminovalo to tím, že když byl zatčen podruhé a hrozilo mu dlouhé vězení - nabídli mu pohodlnou emigraci, ale rozhodl se, že když na sebe to vězení vezme, odčiní svoji vinu. Vzít na sebe čtyři roky komunistického kriminálu proto, aby ukázal, že už znovu nepochybí, že si stojí za tím, co říká, je velká věc.

Dominantní linkou filmu je i jiné Havlovo selhání. Několikrát se opakuje, že Havel „není chlap“. Říká mu to jeho milenka, naznačuje jeho manželka Olga.

Není chlap v tom tradičním, rozhodném slova smyslu. Pro jeho milenku, kterou ve filmu hraje Bára Seidlová, to problém byl. Až takový problém to nebyl pro Olgu, která ho podle mě víc v tomhle ohledu chápala. Chápala jeho otálení s rozhodnutím, váhavost, neochotu jít do otevřeného konfliktu. Proto byl opatrný, nejistý, než napsal něco finálního, od všeho měl padesát verzí, než udělal finální. V osobním životě tohle muselo jeho ženy vytáčet.

Havel02_foto Bontonfilm
Autor: Bontonfilm

Příběh se hodně soustředí právě na Havlův intimní život i na jeho zálety. Co vám na tom přišlo zajímavé?

Je to téma, s nímž se může zosobnit každý. Ne každý z nás za sebou má politické boje, bojoval se socialismem, psal petice, ale každý má mezilidské vztahy. Může se na ně tedy napojit. Chtěl jsem, aby se mohli diváci na Havla napojit, projít s ním příběhem, aby nesledovali jen ilustraci jeho života, ale prožili ho. V soukromém životě se navíc jasněji projevují charakterové chyby a nedostatky, které mu způsobí problémy v životě veřejném. Když Olze Havlové raději řekne o své nevěře, ilustruje to i jeho selhání politické, o němž je ten vnější příběh. Osobní příběh osvětluje ten politický.

Odkud jste čerpal informace o soukromí?

O Havlovi toho bylo napsáno naštěstí spoustu včetně soukromí. Například biografie Edy Kriseové, kniha Michala Žantovského. Z toho se dá vytvořit poměrně detailní obrázek o tom, jakou měl Havel povahu - a tam, kde se skoro všichni shodují, mám pocit, že něco bude.

Co tenhle váš pohled přináší užitečného?

Osobní život je způsob, jak ho nahlédnout co nejlépe. Ve veřejném životě se stylizujeme, v tom soukromém už tolik ne. Nehlídáme se. Drželi jsme se ale faktů. Nevrháme se do spekulací ani pomluv. I proto, že jakmile něco dáte do filmu, stane se z toho realita. Nemůžeme tam dát zajímavý detail, který pod drobnohledem převálcuje všechno ostatní. Chtěli jsme mu nahlédnout do hlavy. Pochopit jeho motivace: z čeho vychází, jak přemýšlel, proč se rozhodoval, jak se rozhodoval, proč dělal to, co dělal.

Jak hodně jste obecně spekulovali, co jste si domýšleli?

Skoro u každé scény jsme vycházeli z reality. Ale jednak jsme nikdy nevěděli, jak přesně se scéna odehrála, za druhé jsme často potřebovali přibrat postavu, která v té scéně třeba nikdy nebyla, aby to dramaticky fungovalo. Dovolovali jsme si celkem volnou autorskou licenci. Ve výsledku to musel být fiktivní příběh.

I_obalka_R31
Autor: Ilustrace – Pavel Reisenauer

Není to ale u takhle zásadní postavy tuzemských dějin, vrcholného intelektuála světového formátu, kterých tu moc nebylo, trochu málo? Osekat ho na emoce - a složitou dobu, která tu s námi vlastně trochu pořád je, podřídit tahu na branku?

Nijak svůj přístup neomlouvám, jen vysvětluji to, co mě přijde samozřejmé – film je fikce, není to dokument. Zajímal mě inspirativní člověk. Nesnažil jsem se dělat legendu Havla nebo celebritu Havla, ale člověka. Je to můj pohled na Havla. Spoustu věcí se dohaduju, domýšlím, dodělávám, určitě se do toho otiskují moje názory a názory mého spoluscenáristy. Zřejmě i kus našich povah, což může někomu vadit, protože by třeba chtěl objektivní pohled, ale to my jsme nedělali. Snažili jsme se být věrní vůči vyznění a duchu událostí a postav, tak jak na nás nakonec působí. Když máme pocit, že je Havel váhavý, v rámci autorské licence jeho váhavost používáme i v situacích, kdy by se možná nebo nejspíš zachoval jinak – i když to nikdo neví. Doufám, že v jeho motivacích jsme mu věrní. Nechceme ho ani přikrášlovat, ani očerňovat.

Havla obklopuje řada mýtů. Včetně toho, že měl třeba fešácký kriminál jako bohatý člověk, který žil v jiné realitě než zbytek obyvatel Československa. Vy ukazujete vězení drsně. Měl jste ambici Havlovu obrazu a odkazu nějak pomáhat?

Snažili jsme se nedělat mramor, nedělat sochu státníka. Oficiální film o Havlovi. Dělali jsme osobní film o Havlovi. Což jde proti mýtům, které kolem něj jsou. Možná někde se náš názor s mýtem shoduje, ale nechtěl jsem vědomě jít proti zažitému vnímání Havla. To mě nezajímalo. U vězení jsme šli – doufám - proti mýtu fešáckého kriminálu, který se týkal, když už, jen jeho třetího vězení na konci osmdesátých let. Předchozí uvěznění byla krutá.

Historické filmy historii nevyhnutelně redukují. Dějiny ubíhají podle jiné logiky než filmové vyprávění. Řadu věcí jste vynechali, řadu upravili, mnoho se nevešlo. Co vám dalo vypravěčsky nejvíc zabrat?

Nejvíc jsme zápasili s tím, jak spojit Havlův příběh s revolucí. Jak přejít z disidentského období do revoluce, která přišla víceméně spontánně, nebyla přímou reakcí na Havlův příběh nebo jeho činy, a to je pro film špatně. Finále musí být výsledkem hrdinova usilování. Nakonec jsme to nepodřídili dramaturgickým záležitostem, ale raději nechali fakta. Nenechali jsme ho vyjít z vězení, kde by na něj čekaly davy a donesly ho na Hrad.

Havel01_foto Bontonfilm
Autor: Bontonfilm

O tom jste vážně uvažovali?

Podle dramaturgických pravidel by to tak být mělo. Ve filmu by to fungovalo mnohem líp a pro mě by to bylo ideální filmové řešení, kdyby to byl čistě fiktivní příběh.  Ale nakonec jsme tou cestou samozřejmě nešli. Vyřešili jsme to skokem v čase.

Jiné věci jste vyřešili zkratkami. Některé postavy jsou spojením několika postav, pracujete s emotivními a přímočarými metaforami, některé děje jsou upravené, reálie změněné. Například ve známé honičce mezi Chartisty a Státní bezpečností jste do auta posadil místo Ludvíka Vaculíka filosofa Jana Patočku, respektive postavu, která má na jednoho z prvních mluvčích Charty 77 upomínat. Dokonce mezi sebou během zatčení ještě stihnou Havel a pan profesor zažertovat. Proč jste sáhli k tomuhle posunu?

Jednoduše proto, aby fungoval film. Postava, kterou hraje Jiří Bartoška a která je založená na Janu Patočkovi, po zatčení ve vězení umře a na Havla to mělo zdrcující vliv. Což my dva víme, protože jsme o tom četli. Nevědí to ale diváci, u kterých nemůžeme předpokládat, že na film půjdou a budou mít načteno. Dělal jsem film pro diváky, kteří o Havlovi nevědí vůbec nic. A aby Havla profesorova smrt zasáhla, museli spolu něco prožít, museli mít nějaké pouto. Film by mohl být šňůrou historicky přesných historek z Havlova života, mohl by mít šest hodin a byl by třeba skvělý. Mě by asi i bavil, ale nebavil by určitě běžného diváka, pro kterého je nutná dramatická konstrukce, aby vydržel v kině hodinu čtyřicet, šel s tím filmem a k něčemu mu to bylo.

Havel04_foto Bontonfilm
Autor: Bontonfilm

K čemu má tedy být divákovi Havel? S jakou ambicí jste ho točil?

Když jdu do kina, jdu nejraději na film, který ze mě aspoň na pár dní udělá lepšího člověka. Přiměje mě myslet na něco víc než na každodenní starosti. Havel by měl ideálně připomenout, že existují nadčasové a důležité hodnoty, které nás přesahují. V tomhle případě je to pro mě základní havlovské téma svědomí, které paradoxně většina lidí nejsnáze ošálí a obětuje, protože je to jejich svědomí a nikdo jim do něj nevidí.

Není pak v tomhle ohledu škoda, že je tam příliš mnoho žen a příliš málo jeho myšlenek? A nemyslím tím, že byste měl citovat jeho eseje…

Na mnoho myšlenek je ideální kniha. Film je pro mě především emotivní zážitek. V téhle dualitě – myšlenka, nebo emoce – se jedno nutně vytluče. Nebo je jednoho méně. V dynamice sledování filmu, v tempu, které určuji já, by více myšlenek a filosofie nepředalo hlavní ideu. Havlova intelektuální část je shrnuta do jednoho ústředního tématu svědomí. Podle mě film obecně funguje nejlíp tehdy, když vezme jednu základní, jednoduchou myšlenku a s ní pracuje do detailu, než aby se snažil pokrýt víc témat, rozvětvil je a ukázat šíři uvažování. Tíhnu k vyjadřování ve zkratce, vtipně – proto jsme si vybrali zkratkovitý filmový přístup, kde jedna replika může říct vše podstatné. A pro ten film je takový přístup z mého pohledu lepší. Můžu jít na film, který budu respektovat, obdivovat, ale mám radši film, který si silně prožiji.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte