2
Autor: Jan, Vitvar

Kvízová otázka: vyjmenujte poslední tři vítěze Ceny Jindřicha Chalupeckého. Těžké, že? V českém výtvarném umění je sice tohle ocenění pro autory do pětatřiceti let stále vnímáno jako nejvýznamnější, ostatně je víceméně jediné, ale abych se přiznal, taky jsem se musel podívat. Takže: Matyáš Chochola, Martin Kohout, Lukáš Hofmann. Od minulého pátku je třeba k triu přidat a zapamatovat si další jméno. Laureátem za rok 2019 se stal Andreas Gajdošík.


Reklama
Reklama

U něj by to ovšem mělo jít snadněji než u předchozích kolegů. Bohužel ne kvůli tvorbě, ale tomu, co měl během vyhlašování na tričku. Gajdošík si na něj fixou napsal „Sláva Sobotovičová a David Fesl jsou debilní“. Což je opravdu mimořádná věc: nestává se, že by se v nějakém jiném kulturním oboru jeho aktéři vzájemně veřejně uráželi, zvlášť při takhle slavnostní příležitosti, kterou navíc vysílala Česká televize. Sobotovičová má na UMPRUM na starosti ateliér s hostujícím umělcem, její mladší kolega Fesl s ní tvoří autorskou dvojici. Letos třeba vystavovali ve vršovické ProLuce, kde v parku rozmístili pamětní desky oslavující hrdiny minulého režimu, které nyní leží v depozitáři GHMP. Jde tedy o uznávané insidery, které na výtvarné scéně nejde přehlédnout, natož se jim vyhnout. Co na nich mohlo Gajdošíka tolik pohoršit, že se vůči nim takhle radikálně vymezil?

1
Autor: Jan, Vitvar


V říjnu Sobotovičová s Feslem moderovali Cenu Věry Jirousové, která se udílí výtvarným kritikům, respektive teoretikům a kurátorům. Obvyklý ceremoniál spočívající v pouhém oznámení vítěze se letos rozhodli zpestřit více než půlhodinovou performancí spočívající v udílení jejich vlastních cen. Nebo spíš anticen. Vyhlásili totiž Nejhorší název výstavy roku, Nejuštvanějšího kurátora roku, Mudrlanta roku nebo Nejdebilnější báseň místo anotace roku. Dost často se trefovali do samé podstaty současného výtvarného provozu, který se u nás bere vážněji, než by bylo vhodné a zdravé. Za Klišé roku například označili trojčlenku „hnusná kamera, hnusnej zvuk, hnusně nasázený titulky“ - čili momentálně velmi oblíbený formát, jímž se vyjadřují videoartisté v domnění, že tím vylepší obsah svého díla, který by bez této formy působil ještě prázdněji. Importem roku jsou pak podle nich „,queer´ performeři v zamlžené místnosti“, s čímž nelze než souhlasit, ostatně loňský vítěz v Chalupeckého ceny Hofmann by mohl vyprávět. Jenže mezi těmito trefnými kategoriemi se objevila také jedna, která byla pro mnohé už za hranou.


3
Autor: Jan, Vitvar

Potíže naznačoval už název Ukňouranec roku. Jestli jsou totiž na něco výtvarníci opravdu alergičtí, tak právě na své kňourání. Kategorii nakonec vyhrál Viktor Čech, který na závěr ceremoniálu (paradoxně) dostal i hlavní Cenu Věry Jirousové. Tenhle kurátor dává na sociálních sítích soustavně najevo, jak už má všeho uměleckého zákulisí po krk, že si tu všichni jenom závidí, na výstavy se chodí jen kamarádům, a když už vás někdo pochválí, tak jen kvůli vlastnímu prospěchu. A že to tady vůbec – na rozdíl od zahraničí – stojí za starou belu, protože člověka tak upřímného, jako je on sám, tady nepotkáš. Volbě jeho jména se tedy účastníci ceremoniálu zasmáli, vždyť i sám Čech na Facebooku občas přizná, že jeho ztěžování musí působit otravně. Jenže dalším nominacím se skoro nikdo nesmál. Martina Smutná si ji vysloužila prosbou na Facebooku o výběr hudby vhodné k vyrovnávání se s hnusným zážitkem, kdy ji ve veřejném prostoru atakoval muž. A Karíma Al-Mukhtarová za svůj ostře laděný příspěvek zveřejněný na stejné platformě, v němž popsala nenávistný vztah k sexuálním nápadníkům, pro které je prý pouhou „arabskou fantazií“.


Ačkoli Sobotovičová s Feslem ve všech případech citovali něco, co dotyční sami umístili na veřejně přístupnou síť sloužící ke sdílení a komentování, jejich vlastní komentář se vůbec nesetkal s nadšením. Od Ukňourance roku se vzápětí distancovali pořadatelé Ceny Věry Jirousové. Podle nich tato kategorie překročila „etickou hranici“ - a protože se cena „hlásí k feministickým hodnotám“, za způsobené veřejné ponížení se dotyčným omluvili. Mimochodem v čele s Karinou Kottovou, která sice nejprve nahrávku ceremoniálu nadšeně sdílela na sítích, nakonec však na protest proti jeho průběhu odstoupila z organizačního boardu Ceny Věry Jirousové a zůstala už jen ředitelkou Společnosti Jindřicha Chalupeckého. Připomeňme přitom, že se tu pohybujeme na území současného výtvarného umění, k jehož nejpřirozenějším projevům patří právě prolamování jakýchkoli tabu. Také Sobotovičová s Feslem se za svou udílecí performanci omluvili. Zdůraznili ale, že vytrhnutím vět ze zdánlivě chráněného prostoru sociálních sítí chtěli poukázat právě na to, jak je toto bezpečí relativní. A že kdy například někdo svou výtvarnou tvorbou protestuje proti paušálnímu rozdělování lidí podle pohlaví, neměl by se pak stejné generalizace dopouštět na internetu v domnění, že na rozdíl od galerie nejde o veřejný prostor, ale o jeho intimní iniciativu, do které nic nikomu není a nesmí být.


4
Autor: Jan, Vitvar

Čerstvý laureát Chalupeckého ceny Andreas Gajdošík to viděl jinak a Sobotovičovou s Feslem obdařil výše citovaným přívlastkem. Sám se přitom pouští na podobně tenký led. Vždyť cenu dostal za imitaci zpravodajských serverů mediální skupiny MAFRA Lidovky.cz a iDnes.cz, od kterých si vypůjčil věrný vizuál, ale přeprogramoval je tak, aby ve článcích o Andreji Babišovi - čili majiteli MAFRY, než ji formálně převedl do svěřenského fondu - před jeho jménem vyskakovaly tituly jako „pán této redakce“ nebo „náš pevný cenzor“. Sobotovičová s Feslem prolomili nedotknutelnost internetového prostředí tím, že veřejně před diváky přečetli totéž, co si může každý přečíst na svém monitoru. A totožný text přečtený před dvaceti lidmi najednou působil mnohem zranitelněji, než když ho tisícovky lidí zběžně přelétnou mezi všemi těmi stepujícími kočkami a hoaxy o imigrantech. Stačilo se dívat na reakce zaražených diváků. Gajdošík se naopak pustil do upravování reality a v rámci svého programátorského hoaxu ukázal, jak by podle něj vypadala Babišova média, kdyby o svém majiteli psala tak, jak se jeví kritikům jeho propojování politického byznysu s nezávislou žurnalistikou. MAFRA to nejspíš považovala taky za „debilní“, protože ho pod hrozbou žaloby vyzvala, aby své stránky stáhl z internetu. Což Gajdošík raději udělal. A tím jen podtrhnul, že jeho smyšlené galerijní poukazování na Babišovy střety zájmů nemá ve srovnání s tím reálným ve veřejném prostoru - ať v parlamentu, médiích či ulicích - jiný význam, než že se za něj dá dostat jedna, podle mě čím dál rozpačitější umělecká cena…

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1663

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte