Čauky mňauky, chalupáři. Co ta výtvarná inteligence?

Tohle vydání Pražská kavárny bude netradiční. Zásadní událostí týdne se totiž stalo pondělní vyhlášení letošních finalistů Chalupeckého ceny, čili se soustředím jen na něj. Otevřete-li si stránky klání, už tam visí profily finalistů, ale když na ně kliknete, vyskočí na vás pokaždé loňský finalista Pavel Sterec. Tak vám orientaci v nových adeptech trochu usnadním.

Pětici otevírá Aleš Čermák, o kterém porota říká, že ji zaujal „důsledným rozpracováním hybridních forem lokálního zkoumání a exponování sociálních a politických problémů dnešního globálně propojeného světa“. Čili že ho zajímá, co se kolem něj děje. U Aleše se to projevuje tím, že všechno nasává jako houba, a pak to ze sebe ždímá. Ať už jde o texty, obrazy, hudbu nebo divadlo, do všeho se pouští s naprosto profesionálním zaujetím; nehledě na to, že to při jeho experimentech může působit poněkud amatérsky.

Zjednodušeně se dá říci, že mu onen globálně propojený svět připomíná jednu velkou koláž (to se tak nějak nabízí), z níž se dá asociativně vysosávat cokoli, a pak to skládat k sobě. Viděl jsem takhle pár jeho inscenací, kde se promítalo, tančilo, hrálo a hodně četlo. Občas to skvěle fungovalo, občas ne - a pokaždé to bylo o dost lepší. Můj tip: Porotě se dlouhodobě líbí překračování hranic mezi výtvarným uměním a jinými obory včetně neuměleckých, což Aleše pasuje na favorita.

Katarína Hládeková (1984) bude pro diváky podzimního výstavního finále největší neznámou. Včetně mně. Studovala v rodných Košicích, v Brně i Ústí nad Labem a porotci o ní říkají, že pro ně byla „důležitá mimořádná výtvarná inteligence a čistota provedení konceptuálních operací s idejemi a zkoumanými vztahy mezi realitou, modelem a jejich mentálním obrazem“. Ona výtvarná inteligence (což je mimochodem moc hezký novotvar) se projevuje tím, že Hládeková dělá miniaturní modely toho, co se jí honí hlavou, přičemž to sice vypadá formálně velmi uvolněně, ale obsahově je to hodně komplikované. Ale abych přiznal, viděl jsem to jen na obrázcích, tak se těším, až se podívám v reálu. Můj tip: Porotě se to bude stejně jako mně líbit, ale nakonec si řekne, že na cenu má umělkyně ještě čas.

Mou favoritkou je Anna Hulačová (1984). Už od doby, kdy jsem poprvé viděl její sochy spletené z pomlázek, ji považuji za mimořádně statečnou autorku: dělá figurativní sochy, které navíc ještě vyprávějí příběh, ačkoli ví, že právě tohle považují kurátoři za naprostý anachronismus. Koneckonců to oceňují i porotci. Ti měli ve svém odůvodnění v jejím případě výjimečnou chvilku a napsali ho srozumitelně: „Zjevně našla způsob, jakým lze klasickou sochu – dokonce i s ohledem na její ikonografické a symbolické zatížení – aktualizovat, aniž by byla konceptuálním rámcem potlačena její kvalita hmotného, trojrozměrného artefaktu.“ Loni měla se svým někdejším pedagogem z AVU Jiřím Příhodou výstavu v Galerii Hunt Kastner a byla to jedna z nejlepších výstav roku. Můj tip: Porotci se budou rozhodovat mezi Hulačovou a Čermákem a nakonec vyberou Čermáka.

Milým oživením výstavy tradičně svázané nervozitou finalistů by mohl být příspěvek Matyáše Chocholy (1986). Ze studií malby u Vladimíra Skrepla na AVU si odnesl mimo jiné to, že se nesmí brát moc vážně. Což nedávno ukázal třeba na pražské Pecha Kucha Night, kde pojal svou prezentaci v duchu freestylového pobíhání a polehávání po jevišti a publikum oslovoval přátelským „čauky mňauky“.

Porota o něm říká, že je to projev „performativní citlivosti“ a že má „tendenci vytvářet komplexní – inscenované i prožívané – situace v návaznosti na generační zkušenost“, čímž si to celé poněkud sedá na zadek. Mně v paměti uvízla jeho diplomka prezentovaná v MeetFactory příznačně nazvaná Čauky mňauky, která připomínala setkání umělého mramoru se sukulentem na osmdesátkovém metalovém festivalu. Můj tip: Dopadne to stejně jako s Hládekovou.

Johana Střížková (1984) porotu přesvědčila „důsledně subtilním a konceptuálně promyšleným přístupem k poetické výpovědi o věcech a dějích všedního dne a zdrženlivého prožívání tělesnosti“. Otázkou samozřejmě je, jak se dá tělesnost prožívat zdrženlivě, lékaři by porotcům nejspíš řekli, že by to pro Johanu mohlo být pěkně nezdravé. Ale asi jen chtěli říct, že autorku zajímá lidské tělo - ať už ho fotografuje, točí či prezentuje své vlastní.

Já ji poprvé zaznamenal před pěti lety, když v Karlín Hall vystavovala svou diplomku z AVU (shodou okolností zhruba ve stejných místech, kde teď mám v rekonstruované hale svou redakční židli). Baví ji vytrhávat všední věci z kontextu, což bylo v Karlíně vidět třeba na videu zachycujícím virtuózní hru na varhany, kde ovšem divák místo burácení píšťal slyšel jen klapání klaviatury (jestli se tomu tedy tak u varhan říká). Můj tip: Podobné věci jsou v českých galeriích k vidění dost často, čili by musela Johana ve finále předvést něco zcela výjimečného, aby na porotu zapůsobila.

Uvidíme 30. září, kdy začne výstava finalistů ve Veletržním paláci. Ano v tom paláci, ve kterém se výtvarníci po předloňských peripetiích zařekli, že už tu vystavovat nebudou, a proto se loni přesunuli do Brna. V uměleckém světě zkrátka nehledejte logiku, což platí i pro mé tipy.

Foto: archiv