Cannes: Vypravěč Forman se vrátil se svým příběhem

Festival promítl dokument o českém režisérovi

18. 5. 2019

Miloš Forman ve volných šedivých teplácích a červeném nátělníku vyklusává po své zahradě v americkém Connecticutu. Přes záběry zní jeho hlas: „Vědomě se vyhýbám sebeanalýze. Protože mě děsí, že bych se stal jedním z těch sebestředných do sebe zahleděných lidí… Zjistil jsem, že mě baví, co dělám, že mě baví vyprávět příběhy.“ Tak začíná střihový dokument Forman vs. Forman Heleny Třeštíkové a Jakuba Hejny, který měl v sobotu večer premiéru na festivalu v Cannes. V sekci Cannes Classics zaměřené na promítání světové klasiky doprovodí zrestaurovaný Formanův film Lásky jedné plavovlásky z roku 1965.

Je do dokument jako dělaný pro Cannes, protože Forman je intimní součástí mytologického příběhu přehlídky jako prominentní figura zrušeného ročníku 1968, kde soutěžil jeho snímek Hoří, má panenko – spolu s Rozmarným létem Jiřího Menzela a O slavnosti a hostech Jana Němce. Loni tu na režisérovu počest v Cannes promítli oscarového Amadea.

Třeštíková s Hejnou, kteří spolupracovali už na snímku o Lídě Baarové, dokument sestavili z filmů o Formanovi, kterých vznikla řada, z televizních týdeníků, domácího videa, fotografií rodinných i z těch pořízených StB při natáčení Amadea v Praze. Ale nejlepší na dokumentu je to, kdo jej vypráví – sám Forman jako průvodce po svém životě (jen některé pasáže načetl syn Petr). A jak dokládá (většina) Formanových filmů, které jsou v dokumentu prostříhány, vypravěč byl vždycky výjimečný.

Film z koprodukce České televize, Negativu a francouzské stanice ARTE začal vznikat půl roku před Formanovou smrtí loni v dubnu. Jeho skonem získal na naléhavosti a poskytl zároveň tvůrcům rámec. Je vyprávěn chronologicky od jeho narození a dětství v Čáslavi, které poznamenala tragická smrt rodičů v koncentrácích („Jako dítě jsem si neuvědomoval tragédii celé té situace. Říkali, oni jsou v takovém táboře, tak pro mě byli v táboře.“) - a směřuje k režisérově úvaze nad tím, co po něm zůstane a jaký má život smysl. Na to dokument nabízí celkem jasnou odpověď.

Z pohledu tvůrců si skoro nejde přát pro portrét lepší subjekt, než je Miloš Forman. Jeho život v sobě obsahuje fantasticky vděčné, i proto mnohokrát vytěžené ingredience: osud sirotka z Čáslavi, který dobyl Hollywood; několik Oscarů; nejslavnější a doposud nepřekonanou éru československé kinematografie; kamarádství s budoucím prezidentem Václavem Havlem; příběh emigranta v Americe; nebývalou dávku „štěstí“ (které ale často zastírá cílevědomost); hledání umělecké a osobní svobody v každém režimu, každé době, každé zemi…

A navíc Formana jako lidového, přirozeného vypravěče. Sebevědomého muže s nepopiratelným charismatem a obrovskou empatií vůči hrdinům svých filmů i vůči svému okolí. Archivní záběry ukazují, jak přirozeně se dokázal přizpůsobovat různým prostředím. Jazykově vybavený se ve Francii stává Francouzem, v Americe Američanem, v Česku Čechem…

Opřen o zábradlí terasy v Cannes v plavkách neskutečně ležérně a samozřejmě odpovídá francouzskému reportérovi. Čechoslováci v době pražského jara byli v kurzu, a Forman tak sděluje svoje názory na svobodu i vyhlídky ve své vlasti. V americkém filmovém průmyslu působil jako ryba ve vodě pracovní morálkou i faktorem likeability, jak by řekli Američané. Byl si vědom, jak funguje průmysl, rychle se učil, uměl se přizpůsobit, vážit si příležitostí, uměl za nimi jít jako buldok. V tom byl až „nečeský“.

Osobní příběh odsýpá na pozadí československých dějin, protože vypravěč dokáže trefně a osobitě pojmenovat složité jevy – od nástupu nové vlny („Nás spojovala jedna věc, společný nepřítel, což je daleko působivější než umělecké problémy a teoretický záležitosti a styly a formální záležitosti. My jsme tu měli jednoho společného nepřítele… a my jsme si to uvědomovali“) přes absurdity schvalování scénářů na Barrandově („Na schvalovací poradě [scénář k Láskám jedné plavovlásky] Brousil shrnul jedním slovem: „Hlouběji“) až po dohled státní bezpečnosti v osmdesátých letech při návštěvě ČSSR, kam přijel už jako americký občan.

Ve stejné zkratce mluví o svých amerických projektech a závratné americké kariéře. Dokument přitom systematicky vypichuje obecné téma svobody – osobní, umělecké i národní. Spolu s Arnoldem Schwarzeneggerem je právě Forman prototypem splněného amerického snu. Poslední zmíněnou dějinnou událostí je tak symbolicky listopad 1989. Dva kamarádi z internátu – Havel a Forman - se po letech potkávají ve Washingtonu. Jeden jako slavný režisér, druhý jako nepravděpodobný prezident. Forman pozdní v dokumentu chybí, protože mizí narativ o svobodě. Je zmíněn jen výčtem filmů.

Dokument je i díky šikovné práci s úryvky z filmů svižným shrnutím jednoho pozoruhodného osudu hlavně pro zahraniční publikum. To jeho příběh většinou tolik nezná jako publikum české, pro než je Forman v podstatě svým způsobem národním dědictvím.

Forman vs. Forman má režiséra při vší citlivosti a nezpupnosti oslavit, nikoliv se na něj podívat kritičtěji nebo šířeji. Chybí tak kontext klíčových spolupracovníků v 60. letech, bez nichž by jeho filmy nevypadaly tak, jak vypadají, nebo amerického filmového průmyslu, jehož specifické dobové podmínky jasně diktovaly jeho první projekty.

Jak na začátku říká Miloš Forman: „Baví mě vyprávět příběhy.“ A je třeba si uvědomit, že Forman vyprávěl i svůj vlastní příběh. Že byl strážcem vlastní pověsti, ale vždy to u něj působilo zcela přirozeně. Nikdy ne naučeně nebo kontrolovaně. Snímek neobjevuje Formana neznámého a neříká nic úplně nového, ale i ten známý, oficiální Formanův příběh je možné v takovém provedení slyšet kdykoliv znovu.