Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

Black Widow zjednodušeně staví ženský svět proti mužskému

Studio Marvel se odhodlalo dát samostatný film nejvýraznější superhrdince z ansámblu Avengers

Black Widow: Falešný otec a falešné dcery
Black Widow: Falešný otec a falešné dcery

Akční snímek Black Widow patřil do skupiny několika prominentních velkofilmů, jejichž premiéra v kinech byla kvůli pandemii několikrát odložena. Původně měl přijít do kin už loni v květnu, ale nevalné vyhlídky na solidní tržby – které jsou u velkofilmů nutné – odsunuly jeho uvedení až na letošní červenec, kdy producent usoudil, že už nemůže déle čekat a zároveň je dostatečně příznivá situace, aby si hodil kostkami a doufal v dobrou návštěvnost. Stálo tedy více než roční čekání za to?

Přes jednu dekádu trvalo studiu Marvel, než se odhodlalo dát samostatný prostor – tedy samostatný film – nejvýraznější super-hrdince z kolektivního ansámblu Avengers. Black Widow, špionka vytrénovaná a vyšlechtěná v postsovětském Rusku, se poprvé objevila v roce 2002 v pokračování snímku Iron Man. Z neochoty Marvelu dát větší prostor hrdinkám si utahoval v roce 2015 pořad Saturday Night Live falešným trailerem na film s Black Widow: namísto akčního filmu, v němž existují hrdinové, dostala dívčí romanci někde mezi Ďábel nosí Pradu a Sexem ve městě pod sloganem „Marvel rozumí ženám“.

První zprávy, že se možná chystá snímek s Black Widow, byly zveřejněny v roce 2016. Film je tak hlavně reakcí na společenskou a dobovou poptávku po silných akčních hrdinkách. Úspěch Wonder Woman z konkurenční komiksové stáje DC Comics potvrdil, že i na superhrdinky se budou stát fronty do kina. Silné hrdinky mohou inspirovat, měnit genderové stereotypy, ukazovat nové možnosti – jako například Ripley z Vetřelce. Emancipační poselství o silných ženách, které Black Widow nabízí, je však krajně pochybné.

Film má nabídnout otázku na odpověď, kdo vlastně je Natasha Romanoff, supervýkonná bojovnice v černé kombinéze. Pohledem do tajemné minulosti má zaplnit mezery v jejím osobním příběhu i v propleteném marvelovském světě. Snímek začíná slibně. Nečekaně temně. Nekomiksově. Retro sekvencí z roku 1995 v americkém Ohiu, kde Natasha tráví s kamarády a rodinou dětství. Jenže jednoho dne se ukáže, že její rodina není její rodina. Matka (Rachel Weisz) není matka, otec (David Harbour, šerif ze Stranger Things) není otec a sestra Jelena Belova (Florence Pugh) není sestra.

Nocí na americkém Středozápadě uhánějí za zvuku písně American Pie k ukrytému letadlu, které je doveze na Kubu. Příkladná americká rodinka byla zástěrka pro ruské špiony s tajnou misí. Malé sestry jsou nemilosrdně rozděleny. Obě projdou speciálním ruským programem, který je pod dohledem tyranského Dreykova přeprogramuje a předělá na smrtící zabijáky bez emocí – jsou členkami armády lehce nahraditelných Černých vdov. Jedné se se podařilo utéct a přidat se k týmu amerických superhrdinů. A po letech pak spolu pátrají po záhadném séru…

Příběh o sesterství, ženské sounáležitosti nebo ženském osudu je nutně omezený formátem akčního marvelovského velkofilmu, který stojí na víceméně soustavném přísunu akčních scén vyplňovaných v pauzách nekomplikujícími dialogy a občasnými humornými odlehčeními. Ta často sebereflexivně pomrkávají do publika a shazují koncept superhrdinského filmu – což je obvyklá strategie u většiny komiksových adaptací Marvelu. Má materiál udělat zajímavější pro distancované, sofistikované publikum a naznačit, že i tvůrci sami si uvědomují, s čím vlastně pracují, a brát to smrtelně vážně je na škodu projektu.

A ani Black Widow se zásadně neliší od ostatních filmů skládajících se do obří marvelovské franšízy. Schematický scénář ožívá hlavně v „civilních“ momentech shledání a hašteření falešné rodiny, jejíž členové k sobě mají blíž, než by si chtěli připustit. Po Cruelle z produkce Disney tak proniklo téma „jiné rodiny“ i do dalšího letního velkofilmu. Poměrně předvídatelný je naopak osud Black Widow spojený s oblíbenou linkou post-sovětské reality, obchodu s lidmi. Se ženami se nakládá jako s věcmi. Na začátku tréninku jsou doslova zbavené svého ženství – operativně jim jsou odstraněny reprodukční orgány, aby nemohly mít děti a mohly sloužit jen jednomu účelu.

A také jednomu megalomanskému pánovi, který je ovládá pomocí násilí a vlastních feromonů: obtloustlého, mocí posedlého Dreykova nelze nečíst jako nadbíhající odkaz na násilnického hollywoodského uber-producenta Harveyho Weinsteina, který si odpykává mnohaletý trest v newyorském vězení za znásilnění a zneužívání. Black Widow mu tak obrazně dá za všechny ženy co proto - předtím, než vyklidí pole a připraví prostor pro svoji následovnici.

Žádný z mužů vlastně nestojí v Black Widow za moc. Pokud ženy rovnou nezneužívají, pak dělají vtipy na „jejich dny“ nebo jsou pateticky neschopní jako „otec“ a „manžel“ Alexej, chvástavý superhrdina Red Guardian (Rudý strážce). Exmanželka-vědkyně po něm ostatně pojmenuje prase, které podrobuje doma experimentům. Black Widow jednoznačně a v duchu „feminismu“ zjednodušeného na banalitu staví ženský svět proti tomu mužskému. A v důsledku nakonec nenabízí pozitivní obraz silné ženy, ale prohlubuje příkop, který se v kulturních válkách mezi muži a ženami vytváří.

Přitom linky moci v reálu častěji procházejí třídou, kapitálem (skutečným nebo sociálním) a barvou pleti. Jsou to hlavně Scarlett Johansson a Florence Pugh a jejich vztah pohybující se mezi láskou a nenávistí, který veskrze předvídatelný děj proměnil občas v zábavný film. Black Widow měla vdechnout sólo život odcházející silné akční hrdince, ale nakonec by se zase tak moc nestalo, kdyby její příběh zůstal nedořečený.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].