Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Agnes Obel: Skleněný občan nemá žádná tajemství

Dánská zpěvačka představí 26. května v pražské Akropolis album Citizen of Glass

Agnes Obel
Autor: Alex Brüel Flagstad

Sousloví „skleněný občan“ je skvělá německá metafora pro masové sledování, ochranu osobních dat a transparentní společnost. Není divu, že zaujalo v Berlíně usídlenou dánskou zpěvačku a skladatelku Agnes Obel, která se podle něj rozhodla pojmenovat své nejnovější konceptuální album. Po zasněných klavírních deskách Philharmonics a Aventine, které bodovaly v celé Evropě, zároveň Citizen of Glass znamená příklon k hudbě sázející na studiové efekty. Agnes Obel tu vytváří dialog s technologiemi; v jednom místě vrší až 250 zvukových stop na sebe, jinde moduluje svůj hlas k nepoznání, a vzniká tak duet mezi hlasem lidským a znepokojivě syntetickým.  Průhlednost a sklo tu hrají na všech úrovních od textů po zvuk, který je čirý i křehký. Agnes Obel desku naživo představí v pátek 26. května v pražském Paláci Akropolis.

Název alba Citizen of Glass je inspirovaný německým termínem „gläserner Bürger“, který se používá mj. v souvislosti s ochranou osobních dat a masovým sledováním. Proč jste si vybrala zrovna toto téma?

Ten výraz má samozřejmě silný politický podtext. Poprvé jsem se s ním setkala v roce 2013 v článku v časopise Der Spiegel. Ale postupně jsem ho začala vnímat i esteticky. Neměla jsem tak v úmyslu kriticky psát o masovém sledování, chtěla jsem skládat o tom, jaké to je, nebo spíš jaké by to bylo, kdyby člověk neměl žádná tajemství. Co se stane, když přijdeš o soukromí, když se cítíš vystavený všem na očích. A k tomu jsem se pokoušela najít patřičný skleněný průzračný zvuk v hudbě.

https://www.youtube.com/watch?v=WRLVINLlEVE

Mluvíte-li o osobním rozměru ztráty soukromí, to je něco, s čím se jistě musíte vypořádávat sama coby muzikantka. Cítíte zvýšený tlak na sdílení věcí, které třeba nutně nesouvisí s hudbou? Je vám to příjemné?

Začala jsem se sociálními sítěmi zabývat až teprve během natáčení alba. A ne tak, že bych je začala používat, spíše jsem je začala zkoumat. Pořídila jsem si dost knih a studií, které je reflektují a dávají myšlenky transparentnosti do širšího kontextu. Ono to totiž není nic nového. Například během budování Sovětského svazu bylo cílem pojetí řádného občana jako takového, který nemá žádné tajemství. Zároveň je zcela nemožné tohoto ideálu docílit, což skvěle popisuje román Závist, který už v roce 1927 napsal Jurij Oleša. Člověk se může tvářit jako otevřená kniha, ale stejně je plný pocitů, které si raději drží pro sebe.

Reklama
Reklama

Pozoruhodné je, že podobný ideál a podobný tlak na sdílení dnes místo státní kontroly vytvářejí sociální sítě. Vede to ke kultuře konfese, kdy vznikají velmi osobní knihy nebo alba; autoři mají nutkání říkat o sobě vše. Na jedné straně je příjemné, že se to děje bez příkazu shora, na straně druhé je v základu toho premisa, že je možné o sobě odhalit vše. A s tím nesouhlasím. To podle mě není možné. Myšlenka, že můžeme vše vyslovit a odhalit, je podle mne naivní. 

Zmínila jste skleněný zvuk a nové album charakterizuje vrstvení nástrojů a zpěvů. V jedné skladbě vršíte své vlastní vokály jeden na druhý, dokonce vytváříte podivný duet. Jaké to je zpívat sama se sebou?

To je také svého druhu komentář. V základě je pocit: Ok, máme tu spoustu nových nástrojů a platforem, které nám umožňují vyjádřit sebe samé, ale i ty matou a zjednodušují. A myslím, že obzvlášť mladá generace, která se sociálními sítěmi vyrostla, si uvědomuje, jak snadné tu je konstruovat a měnit svou identitu a stylizovat se. Ukazuje se tu mnohost hlasů v rámci jednoho člověka, a to je vlastně něco, s čím si při modifikování vokálu hraji. Pořád jsem to já, jen moje jiné já. Zároveň to je i polemika s pojetím písničkáře: nálepka singer/songwriter, kterou jsem obvykle častována, mi přijde strašně těsná. Sugeruje, že člověk má jeden rukopis, jeden výraz - a to mi nesedí. Stačí se třeba podívat, jak s tímhle pojetí vždy bojoval Bob Dylan; nechtěl být člověkem jednoho hlasu. Proto pocity jako zoufalství, závist nebo paranoiu zpracovávám různým hlasy, které člověk může měnit jako herec, nebo si může pomáhat technologiemi.

https://www.youtube.com/watch?v=JCb5fDMrmSw

S různými hlasy souvisí i předělávky. Nedávno jste natočila coververzi skladby You're Lost Little Girl od The Doors. Původně je zpívaná z mužské perspektivy, vy ji ovšem nezpíváte jako milenec, ale mnohem víc jako starší sestra. Další případ je Hallelujah od Leonarda Cohena, což je asi nejpředělávanější skladba posledních 10 let. Co vás k nim přitahovalo?

V historii popu samozřejmě dominuje mužská perspektiva. A já jsem obrovská fanynka The Doors. Ale zároveň je ta poloha svůdníka a někoho lehce úlisného, s níž Jim Morisson v této písni vystupuje, dnes už neudržitelná a nemožná. Proto mi přišlo, že když ji zazpívám já a bude to vypadat, že ji adresuji sama sobě nebo své kamarádce, úplně ji změním. A s Hallelujah to bylo tak, že mě přesvědčili lidé z francouzské televize, abych se do ní pustila. Šla jsem po textu, brala jej jako vyznání Bohu písně, o němž se Cohen zmiňuje - a jen se snažila, aby to celé nevyznělo jako kýč.

Francie byla kromě domácího Dánska jednou z prvních zemí, kde jste se proslavila a měla tam skvělé recenze. Jak těžké bylo prosadit se v různých končinách Evropy? Pořád platí, že to je velmi roztříštěný prostor a obecně se příliš nezajímá o to, co se kulturně děje u sousedů.

Za sebe můžu jen říct, že mi to prostě vyšlo. Těžko se mi to reflektuje. Teď se pomalu pokouším hrát ve Spojených státech a Austrálii. Evropa mě ale fascinuje tím, kolik kultur a jazyků tu spolu existuje na malé ploše. Proto jsem zděšená ze všech projevů populismu a nacionalismu, které vedou k oslabení Evropské unie. V roce 2011 jsem vyhrála cenu evropskou EBBA právě v kategorii, která si všímá umělců překračujících hranice národních států. Z toho jsem měla velkou radost, protože když si budeme vzájemně naslouchat a sledovat, co dělá ten druhý, může nás to jen posílit.

https://www.youtube.com/watch?v=32kYH6XZrIo

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Pavel Turek

redaktor, kultura

turek
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1280
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte