Na ženskou dobrý

Kancelář šéfky Sbírky starého umění Národní galerie v Praze sídlí na Hradčanech ve Šternberském paláci. A hned naproti je palác Schwarzenberský. Olga Kotková tedy okolo těch dvou nápisů musí chodit denně. „Pokaždé, když vidím názvy našich dvou sbírkových expozic Staří mistři I a Staří mistři II, říkám si: hm, a kde máme mistryně? Teď můžu odpovědět: máme je tady,“ usmívá se historička umění stojící za možná nejpřekvapivější výstavou roku, jež se nyní ve Valdštejnské jízdárně otevřela pod názvem Ženy, mistryně, umělkyně 1300–1900.

Pohled na tvorbu umělkyň působících nejen v českém prostředí v průběhu šesti set let je průkopnickým počinem. Výstava bude pro drtivou většinu lidí představovat vůbec první možnost seznámit se se jmény, která bylo zvykem dlouhá století ve veřejném prostoru upozaďovat. Kdo instalačně atraktivní a obsahově dobře čitelnou expozici navštíví (šanci má až do 2. listopadu), minimálně některá z nich už z hlavy nevyžene.

Švarcsystém uměleckých dílen

Pokud by u nás chtěl někdo udělat skutečně průřezový pohled na uměleckou tvorbu vzniklou ženskýma rukama, nejspíš by začal Věstonickou venuší. U bezmála třicet tisíc let starého artefaktu je totiž podle nejnovějších výzkumů velmi pravděpodobné, že ho v mladém paleolitu vytvořila žena. Nejspíš matka dítěte, jehož otisk prstu se našel vytlačený do keramické sošky. Pak ale následuje mnohatisíciletá informační pauza, a NGP se tudíž logicky rozhodla začít až středověkem. Konkrétně Antependiem z Chebu, ozdobným závěsem na oltářní stůl Páně, který kolem roku 1300 na západě Čech vyšily ze skleněných korálků jeptišky z kláštera klarisek.