Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Příběh Liberty Ostrava

Závod mě vyučil, oblékl, dal střechu nad hlavou. Udělal mě tím, kým jsem

Největší české ocelárny už měsíc stojí, majitel s nikým nekomunikuje a zaměstnanci se bojí o práci

Otevře se – a pokud ano – kdy? (Hlavní brána do závodu Liberty Ostrava) • Autor: Milan Jaroš
Otevře se – a pokud ano – kdy? (Hlavní brána do závodu Liberty Ostrava) • Autor: Milan Jaroš

Liberty Ostrava, největší hutní komplex v Česku, svojí velikostí trochu připomíná samostatné město. Od vstupní brány se na kilometr daleko táhnou bloky továrních budov lemované potrubím a železničními kolejemi, areál má vlastní polikliniku, a dokonce i hotel. Teď v polovině ledna ve všední den odpoledne však jindy rušný industriální kolos působí, jako by spal – z komínů se nekouří, do továrny nezajíždějí nákladní auta a z brány úderem druhé nevychází obvyklý proud zaměstnanců končící směny. Atmosféru klidu a nehybnosti ještě umocňuje sníh, který pokrývá trávník před vstupním vchodem.

Při bližším pohledu je ale kolem oceláren cítit spíše napětí a rostoucí nervozita než strnulý klid. Největší česká huť je už několik týdnů tématem hlavních zpráv celostátních médií a o její situaci diskutují odboráři, ekonomičtí analytici i ministři vlády. Liberty Ostrava totiž kvůli finančním problémům už měsíc nevyrábí a v kraji poznamenaném krachy těžkého průmyslu sílí obava, zda podobný osud nepotká jednoho z posledních velkých industriálních obrů, který zaměstnává šest tisíc lidí. Odboráři i politici mluví o tom, že zahraniční vlastník z ocelárny vyvedl peníze a teď, když se firma dostala do potíží, s nikým nekomunikuje. Dlouholetí zaměstnanci se shodují, že podobně vážnou krizi závod nezažil nikdy, kam jejich paměť sahá. A ačkoli výplaty jim zatím chodí, hodně z nich se bojí, že Liberty padne a oni zůstanou bez práce. Hlavně pro ty starší, kteří v hutích často strávili většinu svého života, je taková vyhlídka tíživá. Práce ve fabrice pro ně totiž znamená nejen na místní poměry slušné příjmy a jistotu, na kterou byli zvyklí, ale také zdroj hrdosti a nostalgie, o které nechtějí přijít.

Ona pojede

Ocelárny sice stojí a většina ze šesti tisíc zaměstnanců je už od konce loňského prosince doma, malá část z nich ale do obřího areálu pravidelně chodí kontrolovat, zda v mrazivém počasí nedochází k poruchám na zařízení. Většina lidí, kteří v lednovém dni vycházejí z brány, nechce současnou situaci komentovat. „Nezlobte se, nechci nic říkat, dokud se to nevyřeší,“ reaguje tmavovlasý muž v péřové bundě. Další je o něco sdílnější. „Jasně, že mám obavy, co s námi bude,“ říká muž kolem padesátky, který vystupuje z červeného osobního auta. V ocelárnách pracuje jako technik údržby už třicet let, nastoupil sem hned po vyučení a práci si pochvaluje. Vydělá si tu 35 tisíc čistého, což je na místní poměry slušná mzda. Teď ale tráví čas hlavně tím, že „sedí doma v Havířově, kouká z okna a občas na bytě něco opraví“. Dnes sem přijel jenom proto, že veze nemocného otce na vyšetření na polikliniku, která je součástí areálu. Jak podle něj situace dopadne? „Bojím se, že krachem,“ říká technik s hořkým úsměvem. Někteří chlapi prý už shánějí práci jinde, on ale zatím ne. „A nevím, jestli by mě v mém věku někde zaměstnali,“ dodává. Jaký má tedy plán? „V tuhle chvíli žádný nemám,“ krčí rameny muž.  

Podobné příběhy se v mrazivém lednovém odpoledni před branou opakují. Paní, která rovněž nechce říci své jméno, pracuje v podniku třicet let. „Nebyl důvod jít dělat jinam, tady jsem byla vždy spokojená. Tolik let jako my tady už dneska nikde nikdo pracovat nebude,“ říká. Padesátník René, který vychází z omšelého podnikového hotelu Kovák, kde už několik let bydlí díky výhodnému zaměstnaneckému nájmu, přišel do závodu v roce 1990 hned po vojně, na válcovně už tedy pracuje 34 let. Obsluhuje stroj řezající ocelové kusy, z nichž se pak válcují trubky, a podle jeho názoru „pro dělníka není lepší práce než tady na huti“.

Jak to ale může vědět, když jinou nevyzkoušel? Odpovídá, že od známých, kteří pracují v montovnách nebo skladech a tamní podmínky se prý s těmi v hutích nedají srovnat. „V Hyundai v Nošovicích pracuješ u pásu jako otrok, a když si oddechneš, hned tě honí šéf, který za tebou pořád stojí,“ říká. Zato ve válcovně má kamarády, kterým se dá věřit, může si udělat přestávku, práci po letech praxe dokonale ovládá, což mu dává dobrý pocit. René je kvůli dluhům z minulosti momentálně v insolvenci, žádné úspory nemá, a výpadek příjmů si tedy nemůže dovolit, věří ale, že ocelárny přežijí. Čtyřicátník Martin, který také pracuje na válcovně, je připraven hledat si práci jinde. „Tady to vždycky byla dobrá práce, ale peníze už jsou dneska stejné jako ve skladu, kde pracuje můj kamarád. Takže bych mohl pracovat když tak tam, anebo jít k pásu do Hyundai,“ říká. I on ale věří, že se ocelárny zase rozjedou. „Možná ne na sto procent, ale výroba zase pojede, ocel bude ve světě potřeba vždycky,“ mávne rukou a odchází na autobus.

Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.

Odemkněte si všech 33 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].