Svoboda a neviditelnost. Lidé, kteří díky rouškám objevili výhody zahalené tváře

Šestačtyřicetiletá Francesca už sice byla plně očkovaná, ale vzdát se nošení roušky na veřejnosti rozhodně nemá v plánu. Už si na ni zvykla a považuje ji za svůj kouzelný „plášť neviditelnosti“. A rozhodně není sama.

„Možná je to proto, že jsem Newyorčanka, nebo možná proto, že mám vždycky pocit, že musím světu ukazovat své nejlepší já, ale ocitnout se v anonymitě byla taková úleva,“  popisovala Francesca zkušenost s roušku: „Je to jako mít kolem sebe silové pole, které zaručuje, že se nikdo nedívá.“

Odmítání roušek a respirátorů bylo obrovským tématem posledního roku a často se stalo dělítkem společnosti. Pozoruhodný článek The people who want to keep masking: ‘It’s like an invisibility cloak, který pro The Guardian napsala Julia Carrie Wong, ovšem zavádí čtenáře mezi ne nepočetnou skupinu lidí, jež objevila nečekané výhody schovaného obličeje.

Většinou jde o osoby, které nějakým způsobem musí čelit nevítané pozornosti ostatních. Prodavačka v knihkupectví poblíž Chicaga Becca Marshalla konstatuje, že jsou s kolegy týmu nyní raději, když zákazníci nevidí jejich tváře. Pomáhá to především, když je zákazník hrubý, a je proti zaměstnaneckému kodexu na něj jakkoli reagovat.

„S maskou se na ně nemusím usmívat ani se starat o zachování neutrální tváře,“ popisuje v článku s úlevou Marshalla a dodává, že jí to pomáhá vytvořit i odstup v kontaktu s anti-rouškaři, kteří se v obchodě též objevují: „Vyhrožovali, že mi ublíží, pokusili se zařídit mi výpověď, házeli po mě věci a křičeli mi nadávky do očí.“

Pro jiné zase byla rouška vítanou pomůckou k překonání sociálních fobií a dokázali díky ní vyrazit mezi lidi. Aimee, čtyřiačtyřicetiletá scenáristka z Los Angeles, která je též po vakcinaci, potvrzuje, že nošení roušky jí nadále poskytuje emocionální svobodu. „Nechci cítit ten okolní tlak na to, abych se usmívala na kolemjdoucí, abych každého ujišťovala, že jsem přátelská a sympatická,“ vysvětluje: „Člověk se díky tomu dokáže zbavit i mužského pohledu. To je osvobozující.“

Twitter ohlásil partnerství s Billboardem, aby společně stvořili naprosto nový typ hitparády, jež ponese název Billboard Hot Trending. Hitparáda bude postavená na datech z konverzací na Twitteru. Do výpočtu žebříčku budou zahrnuty tweety o hudebních novinkách, předávání cen či festivalech. V potaz budou brána nostalgická vlákna i s hudbou spojené hashtagy. Hitparáda se bude sestavovat denně - na rozdíl od tradičních žebříčků Billboard, které se aktualizují každý týden na základě prodejů a streamů.

Zlom představuje skutečnost, že hitparáda nebude odrazem trhu a komerčního potenciálu hitů, ale na umístění bude mít vliv čistě jejich diskutovanost. Má to své jasné důvody, které uvádí text na serveru Revolt. Možná je to velké překvapení, ale hudba je podle vrcholové manažerky Twitteru Sarah Rosen tím vůbec nejdiskutovanějším tématem této sociální sítě.

Výrazného obratu v tom, o čem se chtějí zaměstnanci v korporacích bavit, si při svých sezeních v nedávné době všimla globální hvězda mezi psychoterapeuty Esther Perel. „Stále chtěli ve většině mluvit o tématech, která spadají do pole mé expertízy - o lásce, intimitě, nevěře a komunikaci, ale kontext se přece rozšířil. Slova jako důvěra, hranice a zrada byla dlouho vyhrazena pouze pro  vztahy, jež klienti chovali sami k sobě, k partnerovi, rodině nebo příteli. Nyní se ale začíná zdát, že se jejich platnost rozšiřuje i na kolegy v práci, spoluzakladatele firem, manažery a zaměstnance,“ popisuje Perel nový trend v textu How the growing identity economy is reshaping the future of work na serveru Fast Company.

Podle jejích pozorování lidé mají od zaměstnání nová očekávání a kladou na ně nové, větší nároky. Práce se stala zdrojem nových napětí. A padají i jiné a velmi konkrétní otázky, jež Perel zmiňuje:  Podporuje pracoviště můj růst? Funguje loajalita oběma směry? Záleží mi více na tom, vydělat peníze, nebo vidět v práci smysl? A dá se dosáhnout obojího na mé současné pozici - nebo kdekoli jinde?

Budoucnost práce a pracovního trhu se musí podle terapeutky s těmito otázkami vypořádat. Protože signalizují, že role identity a vztahů na pracoviště se proměňuje a je pojímaná v jiném světle. Zaměstnání už dávno není jen způsob, jak si nakrmit rodinu. Lidé „očekávají, že jejich práce podpoří budování identity, smyslu a sounáležitosti - existenčních potřeb, které dříve zajišťovaly náboženské a tradiční struktury. Právě proto mnoho lidí, kteří za poslední rok přišli o práci, to nevnímalo jen jako ztrátu příjmu a jistoty, ale také jako ztrátu sebe sama“.

Mimo jiné na základě toho Perel předpovídá, že v korporátních pozicích by mohlo velmi brzy dojít ke stejnému trendu, jaký postihl manželství: dříve si lidé rozváděli, protože nebyli šťastní, dnes se rozvádějí, protože by mohli jinde šťastnější. Na základě toho zdůrazňuje, že to, co dříve bývalo vnímáno jako čistě osobní oblast, dnes nevyhnutelně vstupuje do profesionální sféry.