Skoncujme s kulturou nesouhlasu. Z konfliktu se stal spektákl, který nevede k nalezení shody

„Naším největším úkolem tehdy bylo, jak lidem vysvětlíme, co je to Zoom,“ říká Andy Levine, zakladatel společnosti Topeka, která vznikla loni v prosinci s cílem zprostředkovávat fanouškům hudební koncerty, rozhovory nebo setkání prostřednictvím této videoplatformy. Pokud byl Zoom ještě před půl rokem veřejnosti neznámý fenomén, pak koronakrize z něj učinila všudypřítomný nástroj komunikace kancelářských lidí na „home office“, ale také vítaný zlepšovák ve světě hudebního byznysu. Topeka se rozrostla z jednoho zaměstnance na deset a umožňuje muzikantům pořádat relativně malé placené koncerty, kde mohou s publikem navázat i bezprostřední obousměrný kontakt.

Poslední měsíce, kdy koncertní provoz zcela ustrnul, přinesly obrovský nástup digitálních alternativ pro živé hraní. A jak upozorňuje David Peisner ve výborném shrnujícím textu Concerts Aren’t Back. Livestreams Are Ubiquitous. Can They Do the Job? pro The New York Times, situace svou nepřehledností v mnohém připomíná divoký západ. Streamování se totiž stalo zastřešujícím pojmem pro bezpočet různých aktivit, jako jsou domácí intimní videa, koncerty z prázdných sálů, instagramové série jako Verzuz, hovory s fanoušky přes Zoom, vystoupení ve hrách jako Minecraft nebo Fortnite, případně s využitím technologií pro virtuální realitu.

I hudebníci se v této nabídce cítí dezorientovaní „Pavlovův reflex za posledních 23 let je, že dohraješ song, a ať už je v místnosti lidí, kolik chce, tak ti zatleskají. Zvykl jsem si, že tohle je ta odměna,“ popisuje Ben Gibbard z kapely Death Cab for Cutie, který v posledních měsících pravidelně streamoval domácí koncerty.

Nejtěžší otázkou však stále zůstává, jestli streamy mohou vytvořit funkční obchodní model, který by mohl nahradit výpadky koncertů. Odpověď je těžká a očekávání zatím vesměs nízká. Vliv na to má i generační rozvržení fanoušků. Ti starší, kteří chodí na koncerty, se na online zážitky moc netřesou. Napětí roste i mezi středními interprety a velkými hvězdami, které jsou ochotnější dávat streamy zadarmo - čímž ale kazí trh všem ostatním, kteří by si chtěli něco účtovat.

Je na čase zastavit „výrobu nesouhlasu“ a najít jiné konstruktivnější, způsoby, jak spolu nebýt ve shodě. To konstatuje sloupkařka Nesrine Malik v komentáří pro The Guradian s názvem In valuing only how to argue, we are forgetting how to talk. V něm trefným způsobem popisuje, jak kultura konfliktu ze sociálních sítí prostoupila do seriozních médií a formuje způsob, jímž spolu komunikujeme.

Vede vtipnou analogii mezi tím, že dětská hra „uhoď mě“, při níž má dotyčný vydržet ránu od jiného, jinak bude považován za sraba, se dnes rovná tomu, když někdo někomu řekne „diskutuj se mnou“. Konflikt dostává přednost před konverzací, nepřátelství před otázkami, píše Malik o povaze komunikace na sítích, jejíž výstupy pak přebírají média a tvoří z nich zprávy na téma, „o čem se diskutuje“.

Malik se proto domnívá že tento typ strategie, kdy se z konfliktu stává jistý typ spektáklu, nevede k nalezení shody, byť je vydáván za debatu. A sama viní liberály z toho, že tento způsob komunikace akceptovali, byť chápe proč - podle ní se po zvolení Donalda Trumpu a brexitu vyděsili, že dostatečně nemluví s druhou stranou, a tak se to náhle z pocitu viny snažili až panicky napravit: „Přiveďte rasisty, xenofoby a popírače klimatické změny, jen jim tak neříkejte. Nechte je, ať nám jednu vrazí do břicha, my to zvládneme.“

„Jsme teď slabší, vyčerpaní a ještě více rozdělení,“ dodává tak Malik. Podle ní je způsobem, jak zajistit větší společenskou soudržnost, paradoxně menší zapojování se do „diskuzí“ – tedy vymanit se z kultury konfliktu a najít si své, zcela vlastní a nikým nezprostředkované způsoby, jak spolu nesouhlasit.

Masové kulturní a sportovní akce se po Evropě sice nekonají, přesto 22. srpna proběhne v Lipsku halový koncert německého písničkáře Tima Bendzka pro čtyři tisíce návštěvníků. Nepůjde ale o běžný koncert, nýbrž o pokus pro vědecké účely, který by měl přinést dostatek poznatků o tom, jak se publikum chová na velkých akcích a jaká z toho plynou rizika pro nákazu koronavirem. Podle výsledků, jež by měly být známy v říjnu, by se pak mohla zvolit vhodná strategie pro obnovu chodu kulturních i sportovních podniků.

Akce nese název Restart19 a koncertu se budou účastnit dobrovolníci ve věku 18 – 50 let v dobrém zdravotním stavu, dva dny starý negativní test je podmínkou. Všichni účastníci dostanou zařízení, které bude v pětisekundových intervalech snímat jejich polohu v hale, aby bylo zřejmé, jak se v prostoru pohybují a v jaké vzdálenosti od druhých se drží.

Současně s tím budou mít k dispozici fosforeskující dezinfekci na ruce: podle ní pak vědci vyhodnotí místa častá místa dotyku, která by mohla být pro přenos nebezpečná. Nakonec pak bude při produkci zapojen výrobník mlhy, který pomůže vizualizovat možný přenos viru prostřednictvím aerosolů. Všichni účastníci přitom dostanou respirátory, takže podle organizátorů bude možnost skutečné nákazy na této akci extrémně nízká.