Putin dotáhl žánr prezidentského portrétu až ke karikatuře

Existují portréty, existují prezidentské portréty, a pak existují portréty Vladimíra Putina. „Zřídkakdy si lídr světové mocnosti osvojil umění oficiálního portrétu s takovou kreativitou, přitom s mnoha klišé - a se zápalem, který nejenomže sytí globální poptávku po jeho karikatuře, ale dokonce ji vytváří,“ uvádí svůj trefný a vtipný text The Art of the Vladimir Putin Photo Shoot hlavní módní kritička The New York Times, Vanessa Friedman.

S výbavou kulturního kritika se tu pouští do rozboru nejnovějších oficiálních snímků ruského prezidenta, které vznikly v zasněžené sibiřské tajze. Putin se tu prochází divočinou, řídí terénní pásák či stojí po kolena ve sněhu oblečený do bundy z ovčí kožešiny. Friedman si všímá, že zatímco jiné hlavy států jako Barack Obama nebo Emmanuel Macron upřednostňovaly portréty z kanceláří, které měly dát najevo, že pracují pro veřejnost, Putin má jiný záměr.

„Klade důraz na fyzickou stránku a o nějaké papírování se nestará, útočí na dávné stereotypy mužnosti, síly a machismu. Nemluvě o dobrém zdraví. Takovém, které vám umožní vydržet v úřadu dlouhou dobu,“ píše Friedman a líčí všechny situace, při nichž se Putin nechal v uplynulé dekádě zvěčnit. Při jízdě na koni nebo na motorce, při hokeji nebo trénování juda, při lovu, rybaření nebo opalování se.

A přichází také s novým postřehem: „Okolo roku 2019 nastává obrat v rámci budování jeho image a začínají převažovat snímky, které zdůrazňují jeho sepětí se zemí spíše než dominanci nad ní.“ To je podle ní i případ i aktuálních fotek: Putin se neukazuje jen jako drsný muž, ale jako drsně něžný.

Vzpomínáte si na časy, kdy šlo vyrazit za zábavou? Na nezapomenutelné večírky se různých respondentů v anketě ptá magazín Town & Country - a některé odpovědi stoji za to.

Newyorské DJské duo Geordon Nicol a Leigh Lezark popisuje zážitek, kdy na jejich party dorazila Madonna: „Bylo to v roce 2005, chytré telefony ještě nebyly všudypřítomné, sociální sítě ještě nezničily noční život a Madonnino vystoupení bylo neohlášené. Zazpívala Burning Up a Into the Groove a společně se svým producentem Stuartem Pricem DJovala v klubu s kapacitou pro méně než 300 lidí. Bylo to velmi intimní, mělo to ducha starého New Yorku a bylo to patrně nejblíže k tomu, jak to mohlo vypadat ve Studiu 54.“

Nejpikantnější vzpomínku má ale novinář Bob Colacello, který se v roce 1986 účastnil oslavy šedesátých narozenin Johannese von Thurn und Taxis na zámku v bavorském Řezně. Party se nesla ve stylu 18. století, jeho žena Gloria měla ve vlasech tiáru, která patřila Marii Antoinettě, a vše odstartovala vyhlídková plavba po Dunaji. „Během ní přivezli oslavenci narozeninový dort, jenž byl na vrcholu ozdobený šedesáti marcipánovými penisy, a to za zpěvu Mick Jaggera (I Can’t Get No) Satisfaction,“ popisuje Colacello: „Politicky korektní to rozhodně nebylo.“

V pandemickém roce se zdrojem hudební radosti staly Tim’s Twitter Listening Parties, říká titulek textu Marka Beaumonta na serveru NME. Článek pojednává o zásadní roli Tima Burgesse, zpěváka kapely The Charlatans, na současné hudební scéně. Burgess stvořil unikátní koncept, který se v roce bez koncertů a možnosti vyrazit si do klubu stal jednou z mála možností, jak si užít pospolitost hudby.

Jeho twitterové poslechovky oslavily v těchto dnech první výročí a za tu dobu se jich odehrálo již více než 730. Funguje to jednoduše: v určený čas, většinou večer, si posluchači u sebe doma pustí album, které je zrovna na programu, a pak během poslechu mohou na Twitteru v reálném čase číst komentáře tvůrců, zpěváků a producentů, kteří jej natočili. Tim Burgess funguje jako nadšený hostitel a čilý moderátor těchto akcí a někdy jich má i několik za večer.

Začalo to loni 23. března poslechem alba Some Friendly od jeho The Charlatans, hned na druhý den přišli na řadu Franz Ferdinand a o svých albech tu mluvili i členové Blur a Oasis. Zrodil se fenomén, jehož se v průběhu měsíců účastnili i Iron Maiden a Paul McCartney. Poslechovky mají i svůj online archiv, kde si je lze znovu pustit – a útočí už na milion přehrání.

Skoro každý večer se tak u nějakého alba setkávají fanoušci z celého světa a můžou si tweetovat mezi sebou i s umělci. „Jednou z největších radostí bylo vidět, že tu lidé objevili hudbu, o které víte, že s nimi zůstane,“ popisuje Burgess v článku: „A umělci zase mohou reálném čase sledovat, jak si lidé jejich hudbu zamilovali. To se děje tu často.“

A jak k tomu poznamenává Beaumont, v době, kdy mnoho jiných tradičních způsobů nefunguje, „Burgess chytá do sítě celou generaci konzumentů hudby a vytahuje z ní naprosto novou vlnu hudebních fanoušků“.