Ranní postřeh Olgy Lomové: „Masakr na náměstí Tchien-an-men“

Uplynulo třicet šest let od masakru na náměstí Tchien-an-men. V noci ze 3. na 4. června 1989 proti neozbrojeným demonstrantům tábořícím na ikonickém náměstí uprostřed Pekingu vyrazily oddíly Čínské lidové osvobozenecké armády, včetně těžké techniky. Armáda postupovala jako při dobývání nepřátelského území a cestou po sobě zanechala stovky, možná tisíce mrtvých. Skutečné číslo se asi nikdy nedozvíme.

V tehdy ještě socialistickém Československu se o tom oficiálně nemluvilo, zprávy jsem měla ze zahraničních vysílání; trochu málo a většinou mezi řádky jsem se dozvěděla z čínských novin od pražské Číňanky Tchang Jün-ling Ruskové. Až den po zásahu armády se v našem tisku objevila noticka o „potlačení pokusu o kontrarevoluci v Číně“. A televizní zprávy převzaly krátký záběr z čínské státní televize, na němž vojáci zatýkají studentské vůdce. Vojáci je vedli jako sprosté zločince, hlavy jim tlačili dolů, jako že zkroušeně doznávají vinu. Způsob, jak se zatýkaní snažili vzdorovat pokořující poloze, mi vehnal slzy do očí. Ten jeden krátký záběr obsahoval vše – brutalitu moci i potřebu hájit vlastní důstojnost.

Po listopadu nastala krátká doba, kdy světový tisk připomínal každý rok „masakr na náměstí Tchien-an-men“ a Čínská lidová republika se styděla za to, jak naložila s vlastními lidmi, když se odvážili žádat demokracii. Zájem světových médií se však brzy přesunul k dalším tragickým událostem, zatímco státní aparát ČLR stále efektivněji dohlížel na to, aby se na pekingské jaro 1989 zapomnělo.

Počty zabitých v jiných válkách, které se dnes odehrávají před očima světa, jsou mnohem vyšší než i nejvyšší odhady počtu obětí z Pekingu v roce 1989. Také je známo, že armáda zabíjela už před svým příchodem na náměstí, které se zbývajícím studentům podařilo opustit, a tudíž na vlastním náměstí už k masakru nedošlo. Přesto není důvod přejmenovat masakr na náměstí Tchien-an-men na „vyklizení náměstí“, jak činí čeští autoři Dějin Čínské lidové republiky z roku 2019.