Jeremy Dutcher: Každá hudba má svou klasiku. Nejen ta evropská  

Když v roce 2018 vydal debutové album Wolastoqiyik Lintuwakonawa, rázem vzbudil obrovský rozruch a vyneslo mu to prestižní Polaris Music Prize. Tedy trofej, která každoročně oceňuje to nejlepší kanadské album. Tehdejší nováček přitom zvítězil s deskou nazpívanou v jazyce původních obyvatel, jímž v dnešní Kanadě plynně nehovoří ani stovka mluvčích. Tento fakt jen umocnil sílu sdělení, které na ní přinášel. Když pak předloni vydal druhé album Motewolonuwok, získal cenu Polaris znovu, což se dosud žádnému hudebníkovi před ním nepodařilo. 

Jeremy Dutcher patří k sílící vlně tvůrců, kteří vynalézavě smiřují dědictví vážné hudby a písňové formy s lokálními tradicemi. Jenom v Kanadě by šlo zmínit další jména jako Lido Pimienta nebo Tanya Tagaq. Skládá, hraje a zpívá jen o tom, na čem mu extrémně záleží a co má skrz naskrz prožité. V jeho případě to je zkušenost člověka, který navazuje na staletí potlačovanou kulturu původních obyvatel Kanady, mezi něž sám patří, ale také ji coby klasicky školený hudebník propojuje s evropskými a operními vlivy. Tento umělecky osobitý a zároveň společensko-politicky vyprofilovaný mix brzy představí naživo v Česku. Konkrétně v rámci nadcházejícího festivalu Lípa Musica, během něhož zahraje 13. září v Jablonci nad Nisou. 

„Považuji muzikanty za vypravěče, a když se rozhoduji, že napíšu nějakou píseň a pustím ji do světa, tak zároveň přemýšlím, jaký má vyprávět příběh. A někdy těm příběhům trvá, než vyvstanou. Rozhodně to neodpovídá rychlému tempu a hladu po novinkách, podle něhož funguje hudební byznys,“ popisuje čtyřiatřicetiletý Jeremy Dutcher na videohovoru ze svého montrealského bytu, proč mu vydání druhé desky trvalo pět let, a z jeho slov čiší obrovský zápal pro věc. 

Doufám, že nebudu hrát v kostele