Průkopnice elektronické hudby chtěly zvukem proměnit myšlení

Proměnily kresby v symfonie a dokázaly, aby se černé skříňky rozezpívaly. Ovšem nikdy se jim za to nedostalo adekvátního uznání, a některé dokonce upadly v zapomnění. To vše se snaží napravit pozoruhodný dokument Sisters with Transistors, který pozornost obrací k průkopnicím elektronické hudby a o němž pro The Guardian píše Jude Rogers.  

Desítce hudebnic se věnuje film debutující dokumentaristky Lisy Rovner. „Film, jehož cílem je propojit nesourodé, divoké příběhy těchto žen, se hemží archivními záběry, jejichž propojení připomínají mash-up styl Adama Curtise: jaderné testy a soutěže krásy se nacházejí v blízkosti objevných záběrů hudebnic,“ charakterizuje Rogers dokument, který si mimo jiné klade za cíl podrýt mýtus, jehož se některé tvůrkyně jako Daphne Oram nebo Pauline Oliveros obávaly již v sedmdesátých letech – a sice, že na elektronickou hudbu se bude pohlížet jako na mužský vynález.

Vypravěčský hlas filmu propůjčila Laurie Anderson, která v souvislosti s tím nyní uvádí: „Je velmi zajímavé, kolik z rané práce v elektronice odvedly ženy. Některým z nich nešlo o nic menšího než změnit způsob, jakým lidé naslouchají. Chtěly přemýšlet o tom, jak by zvuk mohl rekalibrovat naše tělo i mysl, “ líčí Anderson. Zároveň si tyto tvůrkyně chtěly vyrábět vlastní nástroje pro dosažení co nejosobnějšího vyjádření.

Dokument se dotýká i toho, jak dlouho byly ženy-skladatelky odmítané filmovým průmyslem. Jedna z hrdinek Suzanne Cianni se v roce 1981 stala vůbec první ženou, která složila hudbu k hollywoodskému snímku – konkrétně ke komedii Joela Schumachera Malá, menší, ještě menší. „A nenapadlo by mě, že to po mě bude trvat dalších 14 let než najmou další ženu,“ hodnotí situaci Cianni: „Jsme oběti systému, který funguje na dennodenní bázi, aniž si je vědomý toho, že vůbec existujeme.“ Nutno dodat, že ani aktuální situace není o moc příznivější. Za poslední rok se podíl filmových skladatelek na produkci snížil z šesti na čtyři procenta.

xxxx

„Vždy říkám, že to vypadalo, jako by naše kapela byla stvořena právě pro to, abychom tam byli v tom daném okamžiku. Byl to vrchol naší existence coby skupiny čtyř lidí, kteří spolu pracovali celé ty dlouhé roky, “říká zpěvák Serj Tankian serveru The Calvert Journal. A má na mysli koncert, který jeho kapela System of a Down odehrála v Jerevanu v roce 2015 za deštivého večera pro 50 tisíc diváku u příležitosti stého výročí arménské genocidy.

Záběry z tohoto vystoupení představují jeden z nejvíce emotivních momentů filmového dokumentu Truth to Power, který se věnuje zpěvákovu letitému politickému aktivismu. Ten se neomezuje jen na uznání termínu genocida, pokud jde o tureckou likvidaci Arménů mezi roky 1915 až 1918, a nyní pronikl i do oficiálního slovníku amerického prezidenta Joea Bidena.

„Genocida je pro nás velmi osobní,“ říká Tankian v profilu Alexandera Duriea. „Vůbec to není politické, máme přeživší mezi prarodiči a ve všech našich  rodinách. Všichni známe jejich příšerné vzpomínky na to, jak jejich bratři, sestry a rodiče zahynuli. Proto je pro nás velmi důležité, aby svět uznal tuto historickou pravdu.“

Sám Tankian přitom není nováček. Obrovské pozdvižení vyvolal jeho komentář Understanding Oil, který napsal a publikoval na webu kapely krátce po útocích z 11. září - a také v době, kdy měli System of a Down v čele americké hitparády album Toxicity. Odsoudil násilí, ale zároveň zpochybnil zahraniční politiku USA na Blízkém východě. V ten moment členové kapely začali dostávat výhrůžky smrtí, pořadatelé rušili koncerty a některé rozhlasové stanice odmítaly hrát jejich singly.

„Můj úmysl tehdy byl pokusit se pochopit, co se děje,“ vzpomíná Tankian s odstupem dvaceti let. „Hodně lidí nechtělo slyšet střízlivou geopolitickou analýzu od mladého zpěváka z kapely. Také se říká, že o všem rozhoduje načasování, jenže pravda nepočká. Pravda nemá vhodnou chvíli na to, aby vyšla ven. Pravda tu je pořád. Ať už je veřejné mínění na její straně, nebo ne, pravda je pravda.“

xx

Režisér Christian Petzold je den po očkování. Má zvýšenou teplotu a cítí se unavený, přesto rozhovor neodmítá: „Ne, tohle by mohlo být dobré! Je to trochu, jako bych měl LSD. Nebudu lhát. Řeknu vám pravdu,“ odpovídá Nicku Chenovi, který pořídil jeho portrét pro Dazed.

Oblíbený německý artový režisér (mj. snímky Barbara, Fénix nebo Transit) tentokrát hovoří o svém nejnovějším filmu Undine, který zasazuje prastarou legendu o Rusalce do prostředí současného Berlína. I z toho důvodu tu hrají podstatnou úlohu podvodní scény. „Podvodní sekvence do filmu patří,“ líčí Petzold. „Kino je nádrž pro naše těla. Jsme sice fyzicky přítomní, ale naše mysl není v místnosti. Když mi bylo jedenáct a viděl jsem 20 000 mil pod mořem, bylo to, jako by celé publikum bylo společně pod vodou. Ale není to totéž, když film sledujete v televizi. Miluji podvodní scény, protože v nich není žádný dialog. Akustika vychází z gest a zvuků ve vaší hlavě.“

Film sleduje vztah mezi profesionálním potápěčem a historičkou, která se specializuje na výstavbu a urbanismus Berlína. Samo město vidí režisér jako podvodní svět svého druhu, který přitahuje podivné pohádkové bytosti, což sám vysvětluje tím, že Berlín vznikl na vysušených bažinách a je protkaný bezpočtem kanálů.

Natáčení ve vodních nádržích se odehrávalo ve studiích Babelsberg a Petzold velmi přesvědčeně mluví o práci s kamerou. „Když přemýšlím o filmu, jsem až nábožensky zapálený,“ přiznává. „Na kameru musí působit věci, které vidí. Nelíbí se mi práce plná marnivosti. Kamera musí být skromná. Vidí pod vodou tančit dvě mladá těla a najednou tento přístroj pocítí žárlivost a chce se k nim přidat.“