Pandemie nám ukázala, že terapie nakupováním nefunguje

Připravte lidi o každodenní interakce s ostatními a jejich sociální schopnosti zakrní. To jsou další vedlejší účinky, které s sebou přináší pandemie. Upozorňuje na to Kate Murphy v povedeném textu We’re All Socially Awkward Now pro The New York Times.

Lidé, kteří tráví delší čas odloučení od zbytku společnosti, a to v důsledku okolností, nebo i z vlastní volby, uvádějí, že jsou po návratu do normálního chodu sociálně úzkostnější, impulzivnější a méně tolerantní. Stává se to zajatcům, vězňům, poustevníkům, astronautům nebo polárníkům - a psychologové a neurovědci upozorňují, že něco podobného hrozí v průběhu pandemie i nám všem ostatním. „Pomalu, ale jistě ztrácíme obratnost a vybavenost pro sociální situace – ať už o tom víme, nebo ne,“ píše Murphy. „Signály přicházejí ze všech stran: lidé se nadměrně svěřují na Zoomu, mají přehnané reakce nebo si špatně vykládají chování ostatních, touží po kontaktu s ostatními, ale když k němu pak dojde, tak si ho neužívají.“

Mozek si samotu vyhodnocuje jako smrtelnou hrozbu: cítit se osaměle je podobný signál, jako když člověk pociťuje hlad nebo žízeň. A když jedinec této potřebě nevyhoví, stejně jako když hladoví nebo je dehydrovaný, vede to k negativním efektům - kognitivním, emocionálním i fyziologickým. Člověk potřebuje rozpětí různých interakcí stejně jako vyváženou stravu. „Podceňujeme, jak nám prospívají neformální kontakty v kanceláři, tělocvičně, na zkoušce pěveckého sboru nebo na výtvarném kroužku, nemluvě o spontánních setkáních s cizími lidmi,“ popisuje Murphy.

Když se tohle vytratí, lidé mají následně problémy se do proudu těchto běžných setkání znovu začlenit. Bylo to vyzkoumáno třeba u polárních badatelů, kteří obtížně prožívají návrat do reality a někdy raději volí opětovný výjezd. Lidé totiž ztrácejí schopnost dobře vyhodnotit i běžné interakce: „Při každém setkání musíte učinit nespočet intuitivních soudů - interpretovat slova, gesta a výrazy, vhodně reagovat. Rovněž musíte správně načasovat reakce a vyhodnocovat, o kolik se toho chcete podělit a s kým. Sociální konání je jednou z nejsložitějších věcí, kterou náš mozek provádí. Za normálních okolností v něm mám dostatek praxe, takže probíhá bez problémů. Člověk na to nemyslí. Ale když ale máte méně příležitostí trénovat, vypadnete ze hry,“ shrnuje Murphy.

Největší chybou, kterou pak lidé činí, je ta, když předpokládají, že po přerušení navážou ve vztazích a interakcích tam, kde přestali. To ale není možné. Člověk musí mít trpělivost a čekat, že to po pauze bude drhnout a bude to chvíli divné.

Pokud návrat k normálu znamená bezhlavé nakupování, pak o to nestojím. Tak by se dal shrnout komentář Suzanne Moore, který napsala pro deník The Guardian – a shrnuje v něm své pocity z toho, že právě během pandemie si zákazníci mohli uvědomit, jak falešná a nefungující je „terapie nakupováním“.

Nejlépe se to ukázalo na oblečení, kdy pro mnohé „obléknout se sám pro sebe“ znamenalo „neobléknout se skoro vůbec“. Při nakupování ve večerce za rohem se osvědčily tepláky a župan, pří konferenčních hovorech si muži vystačili se sakem, které zabírala kamera, ale jinak jim bylo pohodlně v šortkách. Pokles zájmu o nové oblečení samozřejmě zasadil ránu řetězcům s rychlou módou. Podle Suzanne Moore to byla jedna z důležitých lekcí v tom, že si veřejnost uvědomila, že věci, o nichž si myslela, že je musí mít, ve skutečnosti nepotřebuje.

„To, že nakupování zmutovalo z pořizování si nezbytných věcí ve volnočasovou aktivitu, tedy terapii nákupem, je jedna z největších mizérií, co moderní život přinesl,“ píše Moore. „Vypadali vůbec někdy lidé nakupující v těch velkých shopping centrech šťastně? Dokonce i jako společenská aktivita je nakupování zcela atomizované. Nakupujeme, abychom tím zdůraznili svoji individualitu, jako kdyby to byl jediný smysl života – ale děje se to hromadně. Končíme ve zcela pasivních vztazích s tím, po čem toužíme: ať je to oblečení, jídlo nebo věci do domácnosti.“

Fascinující ochutnávku ze své nové a očekávané knihy Wagnerism přináší v The New Yorkeru hudební kritik Alex Ross. Pod titulkem How Wagner Shaped Hollywood popisuje, jak velkolepý německý skladatel infiltroval každičkou etapu filmové historie od němých snímků po superhrdinské blockbustery.

Ross svůj text staví na příkladu Jízdy valkýr, která doprovázela němý válečný film Zrození národa z roku 1915 ve scéně, kdy členové Ku Klux Klanu na koních osvobozují jižanské město od toho, co film charakterizuje jako „afro-americkou nadvládu“. Zrození národa vzniklo zfilmováním otevřeně rasistické knižní předlohy a započalo - jak Ross říká - „století wagneriánského útoku na film“.

https://www.youtube.com/watch?v=nuvSA0rLiiA

„Více než tisícovka filmů a televizních seriálů má tohoto skladatele na soundtracku, spojují ho nejrůznějšími způsoby s běsnícími hordami, pochodujícími armádami, šibalskými hrdiny a intrikujícími zločinci,“ píše Ross, přičemž za emblematický příklad, který dále rozvádí, považuje použití v Apokalypse Francise Forda Coppoly. Tam Jízda valkýr zní při destrukci vietnamské vesnice americkými vrtulníky.

Wagner se k filmu hodil nejen emocionálně, ale i formálně. „Jeho systém přiřazování leitmotivů k různým postavám a tématům se stal určujícím rysem filmových partitur,“ uvádí Ross. „A Hollywood opakovaně čerpal i z Wagnerovy galerie mytických archetypů: z jeho bohů, hrdinů, čarodějů a hledačů.“