14_d_tema_VHU
František Moravec

František Moravec, legionář, legendární prvorepublikový československý špion, šéf rozvědky i kontrarozvědky, se šestapadesát let po své smrti v USA vrátil do své vlasti. Jeho ostatky z Ameriky přivezla leteckým speciálem za doprovodu Moravcovy rodiny ministryně obrany Jana Černochová. Následně byl generál pohřben v Čáslavi.

“Dědečkovi bylo jasné, že za svého života se již do Československa znovu nepodívá, možná ani dlouho po své smrti ne. Co se týká jeho přání, nevíme, zda výslovně prohlásil, že si přeje být pohřben v Česku, konkrétně ve své rodné Čáslavi. Každý, kdo to možná věděl, již zemřel nebo ztratil paměť,” řekla už před časem k převozu ostatků Respektu Moravcova vnučka Anita Moravec Gard.

Reklama
Reklama

A doplnila: “Zatímco náš dědeček nenáviděl komunisty za to, co udělali jeho zemi, nikdy nepřestal milovat tu zemi samotnou. V roce 2016 jsem otevřela krabici, kterou měla moje sestřenice Sheri po mnoho let ve svém domě. Byly v ní osobní dopisy, fotografie a dokumenty našich prarodičů. Byla tam také peněženka, kterou měl u sebe dědeček v den, kdy ve Washingtonu v roce 1966 zemřel. Uvnitř jsme našli starý papír s básní o Čáslavi. Díky tomu jsme si uvědomili, jak moc svoje město miloval a kam doopravdy patří jeho srdce.”

Po nálezu básně se k rodině shodou okolností dostala fotka Moravcova hrobu na soukromém hřbitově ve Washingtonu a příbuzní byli zděšení, jak je místo zašlé. Sami dlouhodobě žijí daleko od hlavního města USA a nenavštívili hrob po desetiletí. Jak Respektu rodina popsala, fotografie jimi otřásla, a protože Moravec již nebyl dlouhou dobu ve své zemi nežádoucí osobou, navrhla jedna z nich, že by bylo mnohem lepší přemístit ho do Česka. Urnu rodina získala v březnu 2020 a od té doby na tom společně pracovali.

Anita Moravec Gard má dnes na svého předka už jen letmé vzpomínky. “V roce 1964 jsme bydleli několik měsíců ve Washingtonu, takže jsem v té době prarodiče často navštěvovala. Vzpomínám si, jak seděl u stolu v jídelně a četl si noviny. Druhá je živější, seděl na pohovce, my děti jsme byly kolem jeho nohou. On nám vypravoval, jak byl v minulosti do jedné postřelen. Bylo mi necelých sedm, byla jsem moc malá na to, abych to chápala. Myslela jsem si, že mu to udělal doktor, a nechápavě jsme se ho ptala proč. Dědečka jsem naposledy viděla v roce 1964 - těsně předtím, než se moje rodina přestěhovala z USA do Hongkongu. O dva roky později, když mi bylo devět, jsme se vrátili na dovolenou a těšila jsem se na něj. Zemřel však den před naším příjezdem. Vzpomínám si, že když jsem stála jako malé děvče u jeho otevřené rakve, představovala jsem si, že když na jeho tělo ukápne několik mých slz, přivedou ho k životu. Byla to iluze, ale procházení té krabice mi ho po mnoha letech znovu zpřítomnilo.”

dd20dc1a2d7d372eacc41ac35bd517d5
Pietní ceremoniál k převozu ostatků někdejšího velitele československé rozvědky Františka Moravce do rodné Čáslavi. Překládání ostatků po příletu letounu • Autor: ČTK

Ve svých pamětech Špion, jemuž nevěřili Moravec píše, že se k tajné službě „dostal proti své vůli a na základě rozhodnutí lidí, kteří sami o zpravodajství nic nevěděli“. V roce 1929 byl tehdejší štábní kapitán naprosto nečekaně rozkazem odvolán od plzeňského pěšího pluku a jmenován přednostou zpravodajského oddělení zemského vojenského velitelství v Praze. Měl prý pocit, že jeho převelení je omylem, že postrádá potřebné vědomosti, a byl přesvědčen, že jako zpravodajec zklame. Jeho nadřízený, generál Jan Syrový, který hledal do zpravodajské služby mladé schopné lidi, mu však věřil.

O třicet sedm let později, krátce před svou smrtí v americkém exilu, napsal v předmluvě ke svým pamětem slova, která dodnes vystihují podstatu práce moderních tajných služeb a hodnot jejich šéfů: „Soupeření tajných služeb je vedeno neúprosně, bezohledně, skrytě a anonymně. Zpravodajské výsledky, byť sebepronikavější, by nebyly k ničemu, kdyby jich nebylo včas a náležitě využito. Musí sloužit jako základní prvek rozhodování politických i vojenských, bez nich jsou samoúčelné.“

Moravec byl v roce 1934 jmenován šéfem pátrací skupiny druhého oddělení hlavního štábu – což byla předchůdkyně současného Vojenského zpravodajství. Byla něčím, co se dnes nazývá operativou, vyhledávala informace v terénu. Moravec v tom byl průkopníkem a jako jeden z prvních na základě operativních zjištění začal ve druhé polovině třicátých let mluvit o riziku německé okupace. Jeho pátrací skupina měla v Sudetech řadu informátorů a podařilo se mu získat i poznatky o mobilizační přípravě německé armády.

Čtěte také: O hranicích a svobodě se nediskutuje

Během války pak působil Moravec se svojí skupinou v londýnském exilu, netajil se přesvědčením, že Češi si musí svobodu od nacistů zasloužit větší bojovou účastí po boku Spojenců. Je považován za iniciátora výsadku českých parašutistů, kteří provedli atentát na zastupujícího říšského protektora v Praze Reinharda Heydricha. Po konci války byl na nátlak Moskvy odstaven, tři dny po komunistickém puči se mu podařilo emigrovat a přesunul se do USA, kde strávil zbytek života.

V Americe pracoval v Pentagonu, pro ministerstvo obrany, ale spíše pro Ústřední zpravodajskou službu (CIA) než pro americkou armádu. Analyzoval pro ni německé dokumenty z druhé světové války. O své práci před rodinou nemluvil. “Bydlel s mojí babičkou skromně v malém domku, měli malé auto. Bavilo ho pracovat na zahradě, dívat se na televizi, hrát hry, jako je scrabble, a luštit křížovky. Posledních deset jedenáct let svého života měl stejný rituál: každé ráno šel rovnou z domu na autobusovou zastávku, odkud jezdila pravidelná linka do Pentagonu. V naší rodině se traduje, že si nikdy nenosil práci domů. Babička, vím to z vyprávění, citovala v téhle souvislosti jeho větu, že „kdo nic neví, nic nevyzradí“.

Co si naopak domů nosil, byly některé přístupy, jež ve své špionážní práci používal. „Když měl při hraní zmíněného scrabblu kostku, kterou nemohl použít, jednoduše ji skryl, dokud hra neskončila,” říká bratr Anity, Alan Moravec Gard. A domnívá se, že i po mnoha letech má smysl si Moravcův odkaz připomínat.

“Václav Havel řekl: Pracujte pro něco, protože je to dobré, nejen proto, že to má šanci uspět. A pražské jaro a sametová revoluce se nekonaly izolovaně. Tyto události spočívaly na základech, které položil můj dědeček a mnoho dalších odvážných lidí jako on, těch, kteří pracovali pro svobodu, i když se zdálo, že je mimo dosah nebo vyžaduje velkou oběť. Samozřejmě i v budoucnu tu vždy budou ti, kteří nás o tohle vše chtějí připravit, ale můj dědeček ukázal, že je možné tomu efektivně čelit,” říká vnuk legendárního špiona.

Čtěte také: Tajný případ Heydrichova kata

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Ondřej Kundra

zástupce šéfredaktora

kundrao

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte