Mám vysokou a umím dva jazyky, ale teď drhnu lidem koupelny
 
Koronavirus, coronavirus, Covid19, restaurace, zavření restaurací, uzavření, nařízení vládyPraha,…
Jaro 2020; ilustrační foto • Autor: HN - Lukas Biba

Ještě loni touto dobou měl život Adély Černé pevně daný rytmus udávaný slušně placeným zaměstnáním, které ji bavilo. Pracovala v malém luxusním hotelu v Mladé Boleslavi, kde se starala o hosty, převážně zahraniční obchodníky přijíždějící na jednání do automobilky Škoda Auto. Při práci s klienty mluvila dvěma světovými jazyky, musela často telefonovat, psát maily, zařizovat věci. „Měla jsem na starosti recepci, která je srdcem hotelu, z ní se všechno řídí. Bavilo mě to, ráda komunikuji s lidmi,“ říká třicátnice.

V březnu se ale proud cizinců kvůli pandemii koronaviru ze dne na den zastavil a hotel byl nucen zavřít, stejně jako tisíce podobných zařízení po celé zemi. Černá se ocitla bez práce - z počátku si z toho však nedělala těžkou hlavu. „Řekla jsem si, že si odpočinu, užiju si léto a pak si najdu práci v jiném hotelu,“ říká. Pro vysokoškolačku s dvěma jazyky a dobrou praxí skutečně nebyl problém najít si místo v jiném hotelu. Prošla výběrovým řízením a 1. října nastoupila na zkušební směnu v jiném hotelu, kde měla poté začít pracovat na plný úvazek. „Na podpis smlouvy už ale nedošlo,“ říká s hořkostí v hlase. Obnovený provoz českých hotelů totiž na podzim ukončila druhá vlna koronaviru. A Adéla Černá se tak už podruhé během jediného roku ocitla znovu bez práce i bez vyhlídky do budoucna. „Dost mě to sebralo, v autě cestou domů jsem brečela,“ popisuje.

Reklama
Reklama

Vzhledem k panující nejistotě ohledně návratu turistů do Česka se Černá rozhodla najít si práci v jiném odvětví. Momentálně si přivydělává uklízením domů, což je občasná brigáda, kterou jí zařídila známá. Pro úklidovou firmu ještě s několika dalšími brigádnicemi několikrát týdně uklízí rodinné domy většinou bohatších lidí. „Každá si vždycky vezmeme jednu místnost. Já si vezmu třeba koupelnu, nasadím si sluchátka, pustím si hudbu a pustím se do toho. Vytřu podlahu, umyju okna, vysaju pavučiny z rohů, kartáčkem vydrhnu spáry mezi dlaždicemi,“ popisuje rutinu. Práce jí prý nevadí, byť z ohýbání se ji bolí záda a z gumových rukavic má suché ruce a polámané nehty.

„Ta práce je vlastně fajn, za člověkem je vidět něco hotového,“ říká. Mnohem víc než povaha práce jí tak vadí životní nejistota. Uklízením si sice vydělá 180 korun na hodinu, což je výdělek srovnatelný s tím hotelovým, kde měla i s prémiemi 30 tisíc čistého měsíčně, úklidová práce je ovšem nárazová a jsou týdny, kdy žádná není, takže výsledné příjmy jsou mnohem nižší. Adéla Černá se proto poohlíží i po jiné práci. Před několika dny se přihlásila o noční doplňování zboží do regálů v supermarketu, ale zatím jí žádnou směnu nenabídli, protože lidí, jako je ona, mají prý teď na seznamu hodně.

Adéla Černá
Adéla Černá

Logicky se nabízí otázka, proč si jako vysokoškolačka se znalostí jazyků nenajde lepší kvalifikovanou práci? Černá připouští, že na internetu se kromě nabídek práce u výrobní linky objevují i lepší pozice, o které by se přihlásit mohla. Třeba v oboru pedagogiky, kterou původně vystudovala na univerzitě, anebo v marketingu. „Já ale nechci začínat v novém oboru úplně od začátku. Pořád ještě věřím, že se vrátím k hotelnictví, kde mě to baví,“ říká. Uklidňuje se prý tím, že se jedná o dočasné období, které jednou skončí a zase se vše vrátí do starých kolejí.

Možná jsem se rozhodl špatně

Ve stejné  situaci jsou nyní tisíce lidí v mnoha oborech, které různým způsobem zasáhla pandemie koronaviru a související vládní restrikce. Bez práce jsou kuchaři, číšníci, hudebníci, piloti dopravních letadel nebo letušky. Média přinášejí zprávy o profesionálních hudebnících, kteří pracují na pokladnách, nebo divadelních hercích roznášejících balíky.  Část lidí postižených uzavřením ekonomiky zatím s hledáním nové práce vyčkává a žije z úspor. Jiní si přivydělávají na brigádách jako třeba Adéla Černá. Někteří už naopak vidí budoucnost ve zcela jiném oboru.

Kolik lidí v souvislosti s uzavřením ekonomiky přišlo o práci, zatím přesně nevíme, existují jen hrubé odhady. Podle jednoho z nich to do letních prázdnin bylo asi 200 tisíc lidí, což odpovídá čtyřem procentům populace. Míra nezaměstnanosti, která se měří počtem lidí přihlášených na úřadech práce, dosáhla v říjnu 3,7 procenta obyvatel, což odpovídá asi 270 tisícům lidí. Loni touto dobou bylo bez práce 2,6 procenta lidí, což není tak propastný rozdíl. Podle analytiků je však ve skutečnosti bez práce mnohem víc lidí, část nezaměstnaných totiž není na úřadech práce přihlášená.

Koronavirus
Ilustrační foto • Autor: REUTERS

Dá se také předpokládat, že počet nezaměstnaných teprve začne výrazně růst poté, co stát přestane udržovat zaměstnanost ve firmách pomocí dotačních programů. „Až skončí vládní podpůrné programy jako Antivirus, které udržují zaměstnanost ve firmách, některé podniky budou nucené zavřít. Můj odhad je, že v prvním a druhém čtvrtletí příštího roku se na trhu práce začnou objevovat i lépe placení zaměstnanci z turismu a pohostinství, ale i služeb a výroby,“ myslí si Jaroslava Rezlerová, šéfka personální agentury Manpower. Ekonomická krize podle ní zasáhne nejen covidem přímo postižené obory, jako je turismus, ale i všechny další, které jsou na ně navázané.

Pracovních míst je však podle Rezlerové v Česku momentálně dost, dokonce víc, než kolik je zájemců o ně. Z velké části jde nicméně o nabídky v oborech, jako je průmysl nebo logistika. „Nabízí se práce na továrních výrobních linkách, ale také v logistice a v dopravě v online-obchodech typu Alza.cz nebo Amazon,“ vyjmenovává. A opustit svoji profesi a přestoupit do zcela jiného oboru je i podle ní krok do nejistoty, který znamená hlubokou změnu životního stylu i společenského statusu, což je pochopitelně pro hodně lidí těžko skousnutelné. „Když byl někdo šéfkuchařem v dobré restauraci, tak se hned nepůjde postavit k výrobnímu pásu do automobilky,“ říká Rezlerová.

Třetí vlnu už bychom nepřežili

Podobné dilema nedávno řešil i Daniel Ruta. Třicetiletý absolvent hotelové školy pracoval posledních devět let v pražském Anonymous baru, vyhlášeném koktejlovém podniku nedaleko od Staroměstského náměstí, který se zaměřuje hlavně na zahraniční klientelu. Když Ruta před devíti lety v baru nastupoval, začínal od píky jednoduchými pracemi, jako je obsluha myčky. Postupně se ale propracoval přes míchání drinků až na pozici manažera baru. Během první vlny koronaviru, kdy bar musel zavřít, začal Ruta pracovat v jednom skladu, kde nosil těžké železné pláty. Během letního uvolnění se bar znovu otevřel, ale o návratu starých časů nemohla být řeč, protože většina zahraničních turistů, z nichž podnik žije, se v létě kvůli pokračujícímu strachu z covidu nevrátila.

Daniel Ruta
Daniel Ruta

Na podzim pak přišla druhá vlna a s ní opět zavření. Ruta i další zaměstnanci podniku se tak začali poohlížet po jiné práci. Přes známého, který mu domluvil předchozí brigádu ve skladu, nyní na podzim sehnal práci, která ho momentálně živí. Pracuje pro stavební firmu, která instaluje vzduchotechniku do budov v Praze a okolí. Noční míchání drinků a dohled nad barem vystřídaly denní šichty, při kterých Ruta montuje větrací zařízení. „Naučil jsem se to rychle, stačí k tomu být trochu manuálně zručný, nebýt flákač a nebát se toho,“ říká Ruta. Nevýhodou je podle něho horší výdělek, polovina toho, na co si přišel v baru.

I Ruta věří, že jakmile pandemie poleví, život se časem vrátí do starých kolejí a on bude moci pracovat v oboru, kterému zasvětil celý dosavadní profesní život. „Chci se co nejdřív vrátit do baru. Montování beru jako krátkodobou věc, která mi pomáhá zaplatit nájem, jídlo a účet za telefon. Představa, že se tím budu živit dlouhodobě, je divná,“ říká. Zůstat ve stavebnictví by podle něho znamenalo zahodit dosavadní kariérní postup a začínat zas úplně od nuly, což je představa, která ho neláká. „Když jsem se ve čtrnácti rozhodl pro hotelovou školu, rodiče mi říkali, že to není špatná volba, protože lidé budou vždycky chtít jíst, pít a bavit se. Možná jsem se ale rozhodl špatně. Nikdy by mě nenapadlo, že může nastat situace, kdy nebude možné tu práci dělat,“ přemýšlí.

Jeho kolegové z baru jsou na tom prý podobně jako on – část jich pracuje po stavbách, někteří ve skladech velkých obchodních řetězců, jiní se kvůli vysokým nákladům odstěhovali pryč z Prahy. Strategii pro případ, že by návrat do starých kolejí na jaře nepřišel, zatím Ruta nemá. „Pokud to v březnu neskončí, začnu hodně přemýšlet,“ říká. Vláda sice momentálně rozvolňuje a restauracím umožňuje otevírací dobu do 22 hodin, ale to koktejlovému baru, jenž žije z turistů a provozní špičku má pozdě v noci, moc nepomůže.

Úřad práce Praha logo
Ilustrační foto • Autor: Radek Vebr

Ponurou náladu v oboru pohostinství přibližuje i majitel Anonymous baru David Stránský, který provozuje ještě další dva podniky. Firma si kvůli uzavření nočního života musela vzít několikamilionový úvěr na zaplacení nájemného, momentálně rozprodává firemní auta, roky budovaný tým vyškolených barmanů se rozpadl. „Někteří naši pracovníci se už do oboru ani nechtějí vrátit, dělají si rekvalifikaci do oboru IT, učí se programovat,“ říká Stránský. Ale věří, že na jaře své podniky znovu postupně otevře a v létě se snad turisté začnou vracet. „Pokud by ovšem přišla třetí vlna, tak bychom to nepřežili,“ říká.

Forma se nevrátí

Zmíněná rekvalifikace je cesta, kterou lidem z postižených oborů doporučuje i šéfka Manpoweru Jaroslava Rezlerová. Návrat do starých kolejí, kdy všechny předkrizové restaurace, hotely i obchody začnou zase zázračně prosperovat, jako by se nic nestalo, je podle ní nepravděpodobný. „Pro některé lidi z oborů jako je turismus, pohostinství nebo služby už na jaře nebude práce,“ míní. Pokud by měla doporučil jednu věc, kterou by se lidé nyní měli učit, je to podle ní programování. „Oblast IT vypadá složitě, ale ve skutečnosti to není tak náročné a jsou tam velké možnosti. Všechny firmy budou stále častěji hledat lidi na pozice týkající se všech druhů online služeb. Budou potřeba programátoři, operátoři call center, správci sítí,“ dodává.

Trh práce podle ní v příštích letech čekají velké změny a probíhající pandemie jejich nástup jen urychluje. „Zanikají profese, kdy lidé opakují jednoduché mechanické úkony,“ myslí si. A stát by měl podle ní probíhající změny podpořit vytvořením kvalitních rekvalifikačních programů. „Lidi se nesmí bát jít do něčeho nového. Příští rok každopádně donutí spoustu lidí to udělat,“ předpovídá.

Některým lidem už pandemie koronaviru takovou osudovou výhybku do života vnesla. Například Jan Hrubeš si ještě loni vydělával coby hráč na kontrabas a s různými známými tělesy koncertoval v Česku i po Evropě – byl mezi nimi Český národní symfonický orchestr nebo hradecká či pardubická filharmonie. S příchodem první vlny ale veškerá práce v oblasti profesionálního hraní rázem zmizela. „Ještě v lednu jsem hrál v pražském Obecním domě Mahlerovu 1. symfonii. Pak všechno hraní najednou skončilo a organizátoři mi zrušili už nasmlouvané koncerty,“ říká pětadvacetiletý muzikant.

Jan Hrubeš
Jan Hrubeš • Autor: Klára Scholleová

Jeho výhodou však bylo, že předtím kromě hudební konzervatoře paralelně vystudoval také chemii na Univerzitě Pardubice. „Přes letní prázdniny jsem přemýšlel, co dál. Shodou náhod jsem se spojil s ředitelkou pražského gymnázia, slovo dalo slovo, padli jsme si do noty a dohodli se, že pro ně začnu učit na částečný úvazek,“ říká Hrubeš. Od letošního září tak učí na pražském gymnáziu Na Zatlance hudební výchovu a chemii – byť své studenty zatím viděl jen přes videokonference. K tomu si na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy dodělává doktorát v didaktice chemie.

Ač ještě loni hrál na profesionální úrovni a k tomu si přivydělával hraním v kapelách na svatbách, plesech či zábavách, nyní je přesvědčen, že už se k profesionálnímu hraní nevrátí. „Aby člověk mohl setrvat na určité úrovni, musí každý den cvičit aspoň hodinu a půl - aby si udržel schopnosti, natož aby se posouval dál. Já ale třeba místy necvičil několik týdnů, protože jsem si popravdě ani nenašel motivaci, proč tomu vzhledem k situaci věnovat tu energii,“ říká . Na trhu práce je podle něj nyní bez práce spousta mnohem kvalitnějších muzikantů, takže by i v případě uvolnění mohl být na scéně přetlak a práce by pro něj stejně nebyla.

Jaké má tedy plány? „Covid mě donutil opustit dráhu námezdního muzikanta, který čeká, co přijde. Hudbě se teď budu věnovat spíše dobrovolnicky. Stal se ze mě středoškolský učitel,“ říká. Opuštění hudby ho ale - zdá se - zase tolik nemrzí. „Samozřejmě, že mi hraní velkých symfonií chybět bude. Doufám, že si najdu cestu, jak se realizovat v oblasti hudby třeba na dobrovolné spolkové bázi, třeba na vzdělávání mladých,“ říká. Zároveň už vidí svou nejbližší budoucnost ve zmíněném výzkumu didaktiky chemie. „Je tam spousta věcí, co by se dala změnit, propojit výuku chemie s dalšími přírodními vědami. Zabývám se tím i v rámci doktorského studia. Beru to tak, že tam teď profesně směřuji.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Horký

redaktor, fokus

horky
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 604

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte