Je jen otázkou času, kdy bude mít Čína databázi nás všech

Úterní brzké odpoledne bývá v areálu Ústřední vojenské nemocnice v Praze velmi rušné. Na parkoviště v krátkých intervalech přijíždějí nová a nová auta, jejichž posádky míří na návštěvy, na vyšetření nebo do práce. Čas od času přes parkoviště projede sanitka, z pavilonu do pavilonu pak přecházejí pacienti, někteří o berlích a v nemocničním županu. Léčí se tu nejen civilisté, ale především vojáci. Docházejí sem také ti, kteří usilují o vstup do armády či jiných bezpečnostních složek. A nejedno jméno z pacientských záznamů patří českému politikovi či političce.

Na pohyb v areálu nemocnice dohlížejí kamery různých značek. Jednou z nich je čínská firma Hikvision, která své kamery pravděpodobně zdokonalila sledováním Ujgurů držených v čínských internačních táborech – jak o tom už před pár lety referoval deník New York Times. A jsou to právě tato zařízení, na nichž nemocniční ochranka monitoruje příchody a odchody, odjezdy, hospitalizace i návštěvy ve zřejmě nejdůležitější nemocnici v zemi.

Čínské technologie jsou pro svou nízkou cenu přítomné v každé evropské domácnosti a budeme jich mít nablízku stále více – kromě kamer se to týká třeba elektroaut, solárních panelů nebo čipů. Vypadá to jako praktická volba levné technologie, která funguje. Jenže s každou další kamerou nebo čipem od čínského dodavatele roste i závislost na systému, jehož fungování Evropané rozhodně nemají pod kontrolou.

Východní trend

Hikvision je společnost částečně vlastněná čínskou vládou – konkrétně China Electronics Technology Group Corporation, státním konglomerátem spojeným s armádou. Tato vazba znamená, že data z kamer mohou být potenciálně využita i čínskými zpravodajskými službami. Jejich kamery můžeme kromě Ústřední vojenské nemocnice najít i na jiných klíčových budovách v Česku – například Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy zrovna nedávno dle informací z registru veřejných zakázek vydalo výzvu k nákupu šesti kamer Hikvision a také osmi kusů záznamových zařízení stejné značky.

Z registru smluv zase vyplývá, že kamery Hikvision si nakoupila mimo jiné i pražská městská část Běchovice, město Opava, Český Krumlov, Český Těšín, Bruntál, ale také Ministerstvo financí České republiky, střední i základní školy, další a další nemocnice a dalo by se pokračovat. V Evropě neexistuje dostatečná konkurence v oblasti levných kamer – většina evropských výrobců se zaměřuje na zakázky velkých firem nebo států. Běžný spotřebitel proto často ani nemá jinou možnost než sáhnout po čínské technologii.

Není proto ani potřeba vycházet z domu, aby člověk narazil na čínskou kameru. Sháněli jste někdy jednoduchou domácí kameru na monitorování například dítěte, psa nebo kočky? Českému trhu naprosto bezkonkurenčně dominují ty čínské – Alza.cz, největší český obchod s elektronikou, na svých webových stránkách inzeruje, kromě často dvakrát až třikrát dražších výjimek, téměř výlučně jen čínské kamery.

TP-Link, Xiaomi, Ubiquiti a další se dají koupit za pár stovek a fungují relativně dobře. Tak proč se nad tím vlastně pozastavovat? Ačkoli Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost žádné pokyny k obezřetnosti při nákupu podobných technologií nevydal (nedávno varoval pouze před používáním produktů společnosti DeepSeek kvůli hrozbě neoprávněného přístupu Číny k citlivým datům uživatelů), existují opodstatněné obavy z toho, že nás na každém kroku mohou sledovat právě čínská monitorovací zařízení. A to i když nejsou připojená k internetu.

„Litevci testovali kamery Hikvision. Zařízení byla celou dobu odpojená od internetu, když ale prováděli aktualizaci (připojili ji na chvíli k internetu, pozn. red.), ihned se připojila na servery v Rusku a Číně,“ vysvětluje analytik a expert na Čínu František Avrat. Takové kamery pak mohou být hypoteticky zneužity k získávání citlivých dat – videozáznamů, ale i různých přístupových údajů.

Anebo ještě jinak: když loni v lednu dopadly na Kyjev ruské rakety, podle ukrajinské tajné služby SBU k navádění střel napomohly dva běžné venkovní kamerové systémy – jedna kamera chránila vchod bytového domu, druhá monitorovala parkoviště. Jedna z nich byla čínská kamera Hikvision, sdělil vloni Rádiu Svobodná Evropa zdroj z ukrajinských bezpečnostních složek.

Podobných kontroverzí kolem firmy bylo v Evropě více. Čína, jak upozorňuje Avrat, má obrovský technologický i lidský kapitál na to, aby si dříve či později vytvořila databázi nás všech. „Celý ekosystém sběru dat – ať už o lidech nebo technologiích – může čítat až milion osob. Tento počet zahrnuje nejen státní zaměstnance, ale také hackerské skupiny, informační služby, odborníky ze soukromého sektoru a další aktéry podílející se na shromažďování informací,“ dodává s tím, že sledovací zařízení v sobě mohou mít i AI nástroje na rozpoznávání obličeje nebo třeba chůze. 

Obrovské množství informací o nás samozřejmě sbírá kdekdo – mimo jiné i velké technologické firmy, jako je Meta nebo Google. Rozdíl je ale v tom, že tyto firmy nejsou státním aktérem, nemají k dispozici armádu a nejsou největšími hráči v globálním obchodu.

Spojené státy zařadily Hikvision už v roce 2019 na sankční seznam kvůli podezření z účasti na porušování lidských práv. Británie zakázala jejich instalaci ve veřejných budovách. V některých státech Evropské unie (například v Dánsku či Nizozemsku) probíhá debata o jejich úplném zákazu. „Hikvision má sice největší podíl na trhu kamer v západní Evropě – asi čtvrtinu, ale je to stále mnohem méně než v Česku. Podle některých odhadů je to u nás 60–70 procent,“ vysvětluje Avrat výbušnost faktu, že v Česku se momentálně o žádném omezení ani neuvažuje.

Ještě problematičtější situace je pak v zemích Evropy, které v Evropské unii zatím nejsou. Na Balkáně sledují ulice, budovy, školy a další místa miliony čínských kamer, které navíc využívají i monitorovací systémy od firem, jako je Hikvision nebo Dahua. Tento počet se každý rok zvyšuje – pokud země jako Albánie, Srbsko nebo Černá Hora v dohledné době vstoupí do Evropské unie, spolu s nimi do ní vstoupí i miliony problematických kamer a systémů schopných rozpoznávat obličeje nebo třeba jen chůzi.

Rizikové parkování

S tím částečně souvisí další technologie, která se stále více z Číny dostává do Evropy – elektroauta. Dynamická čínská firma BYD letos v prodejích svých aut překonala dosavadní jedničku, americkou Teslu. Podíl čínských elektroaut různých značek se loni v porovnání s rokem 2023 zdvojnásobil na tři procenta celkového trhu s novými osobními automobily. Jsou výrazně levnější než konkurence, protože k jejich výrobě Čína využívá levnou lidskou práci a také jsou ne zcela průhledně dotované čínským státem.

Elektroauta jsou dnes v podstatě něco jako mobilní telefony s obrovskou baterií, nesou v sobě obrovské množství čipů (několik stovek na kus) a každý z nich dokáže sbírat data. Norský profesor Tor Indstøy si před pár lety koupil čínské elektrické SUV a rozhodl se zjistit o něm co nejvíce. Založil projekt Tygří klec, v jehož rámci spolu s dalšími technologickými nadšenci auto zkoumal.

Zjistil, že existují potenciálně problematické oblasti – třeba to, jakým způsobem proudí data do auta a z něj. Jak napsal loni v květnu web americké televize Bloomberg, až 90 procent těchto dat putuje do Číny – jsou to data zahrnující polohu vozidla nebo jednoduché hlasové příkazy. A samozřejmě jsou tu kamery – přední, zadní, dokonce i vnitřní, které slouží údajně k monitoringu ospalosti řidiče nebo řidičky.

Proč to může být problém? „Můžete zaparkovat kupříkladu před budovou Vojenského zpravodajství. Elektroauto tam může snímat a rozpoznávat lidi, klidně jen podle chůze, a zároveň nahrávat a odesílat data. Pak se může stát, že někdo z této služby pojede třeba do Zimbabwe, kde jej zachytí čínské kamery z nějaké státní budovy. A hned budou vědět, že do Zimbabwe přiletěl Čech spojený s Vojenským zpravodajstvím,“ vysvětluje hypotetická rizika František Avrat.

Kvůli těmto obavám už například zpravodajské služby v Británii podle informací BBC zakázaly vjezd do citlivých vojenských míst automobilům s čínskými součástkami. Začátkem tohoto roku britské noviny také informovaly o tom, že šéfové armády a zpravodajských služeb dostali příkaz, aby při jízdě v elektromobilech neprojednávali úřední záležitosti. Čína nicméně opakovaně odmítá veškeré obavy, že by její zařízení mohla být zneužívána ke špionáži.

Nad čínskými panely slunce nezapadá

Automobilový průmysl a kamery nejsou těmi jedinými oblastmi, v nichž čínské technologie v Evropě dominují. Zásadní je i jejich podíl na trhu se zelenými technologiemi, především solárními panely. I ty představují určité riziko. Ve Spojených státech letos například objevili komunikační zařízení ve fotovoltaických střídačích čínské výroby. Střídač je zařízení, jež převádí stejnosměrný proud ze solárních panelů na střídavý. Je to klíčové zařízení každé solární elektrárny – umožňuje její propojení se sítí i ovládání na dálku.

Střídače jsou konstruovány tak, aby umožňovaly vzdálený přístup za účelem aktualizace a údržby. Energetické společnosti, které je používají, k nim ale obvykle instalují firewally, aby zabránily přímé komunikaci zpět do Číny. Podle agentury Reuters ale experti z USA zjistili, že nalezená zařízení (která nebyla uvedena v přiložené dokumentaci) teoreticky zvládnou vzdáleně prolomit firewall. Připojením takového zařízení do elektrické sítě se potenciálně otevírá přístup do celé sítě. Na dálku by pak bylo možné destabilizovat či poškodit klíčové energetické sítě a infrastrukturu.

V Evropské unii bylo loni dle dat Eurostatu k čínským střídačům připojeno asi 200 GW fotovoltaické kapacity z celkových 338. Z hlediska všech zdrojů energie (tedy fosilních paliv, obnovitelných zdrojů i jádra) představují čínské solární panely v Evropské unii přibližně 16–18 procent. Čína má tedy potenciálně velkou moc nad energetickou bezpečností Evropy.

Představa, že by v dohledné době Peking na dálku vypnul všechny solární panely, je z více důvodů neopodstatněná – Čína je závislá na exportu a evropský trh je pro ni velmi důležitý. Je ale v její moci evropský systém držet v nejistotě. Některé státy už proto přistoupily k postupnému odstřihávání se od těchto technologií. V Litvě od letošního května platí zákon zakazující vzdálený přístup k solárním a větrným elektrárnám s výkonem nad 100 kW. V praxi to znamená zákaz čínských střídačů, neboť většina z nich vzdálené připojení k výrobci vyžaduje. Čína patří mezi země, které podle litevské strategie národní bezpečnosti představují hrozbu pro litevskou národní bezpečnost a její zájmy.

Většina evropských států ale na rozdíl od Litvy a dalších pobaltských zemí zatím žádný radikální zákaz problematických čínských technologií nepřijala. „Je jasné, že lidi i instituce lákají nízké ceny čínských produktů. Měli by ale vždycky zvážit také rizika – proto je nutná osvěta, která tu zatím chybí,“ říká František Avrat.