Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kontext

Deadliny a termíny mohou vést k paralýze i odvážným činům

Redakční menu: výběr textů ze světových médií

Ilustrační foto • Autor: Milan Jaroš
Ilustrační foto • Autor: Milan Jaroš

Můžeme nalézt rovnováhu mezi plánováním času a jeho promrháním? Na to se ptá podnětný text Rachel Syme pro The New Yorker, v němž se zamýšlí nad funkcí termínů, deadlinů - a také nad tím, proč mají někteří lidé velké problémy je dodržet.

„Můj vztah k termínům je stejný jako u všech lidí, které znám, tudíž plný rozporů,“ píše Syme. „Toužím po nich a vyhýbám se jim, závisím na nich a nesnáším je. Termíny určují rytmus mého novinářského života, a coby vnější očekávání přinášejí jistou útěchu. Deadline je ale také vlak, který se řítí po trati - a vy jste ten, kdo leží připoután ke kolejím. Povinnosti určované během času dodávají našim životům strukturu i napětí - daňové přiznání, splátky půjček, žádosti o zaměstnání, plánování akcí, čištění zubů, biologické hodiny. Ale mohou vést k paralyzujícímu strachu úplně stejně jako k odvážnému činu.“

Autorka tu hojně cituje zcela čerstvou knihu Christophera Coxe nazvanou The Deadline Effect: How to Work Like It’s the Last Minute Before the Last Minute, která popisuje různé situace a způsoby, jak se motivovat k výkonům a zároveň se nesložit pod tíhou stresu z poslední chvíle. Z pozice editora vtipně vysvětluje, jaké fígle uplatňoval na notoricky pozdě odevzdávající autory. A stejně tak poutavě popisuje firemní strategie amerického řetězce Best Buy v zátěžových dnech, jako jsou Black Friday nebo vánoční svátky.

Pro zvládnutí extrémního náporu zákazníků v těchto dnech Best Buy výjimečně upouští od individuálního hodnocení prodejců: přestává hodnotit, co kdo prodal zvlášť, a v rámci většího nasazení jde o celkový výsledek týmu. Syme v tom spatřuje jistou inspiraci, protože i člověk pod tíhou uzávěrky má tendenci vidět jen sám sebe a svůj výkon, místo aby pohlížel na svůj díl práce v rámci celku. Autorka zároveň trefně poukazuje na to, jak se z časových závazků v rámci kapitalismu staly morální závazky, což jen zvětšuje tlak na jedince.

V jiném místě zase cituje umělkyni Jenny Odell, která mluví o tom, že s orientací na výkon a dodržováním šibeničních termínů z veřejného prostoru takřka vymizela jedna důležitá vlastnost – trpělivost. Být trpělivý není jen otázka toho, jak věci děláme, ale také toho, jak je vnímáme. Jde o vymanění se z cyklu neustálého reagování na termíny a deadliny, jemuž je člověk obvykle podřízen a který mu znemožňuje vidět alternativy. „Obvyklá obava je, že nedostatečná produktivita povede k zúžení příležitostí našeho života, ale Odell nám tvrdí úplný opak,“ uzavírá Syme.

Setkání popové legendy a miláčka indie scény nabízí společný rozhovor Eltona Johna a Johna Granta, který přináší The Guardian. Oba hudebníky překvapivě pojí letité přátelství. „Máme toho mnoho společného – fotografii, umění, hudbu. Je to, jako bychom se znali věky, a je s ním zábava. Je mnohem veselejší než jeho desky,“ říká o Grantovi odlehčeně Elton John.

Oblíbil si ho již díky prvnímu albu Queen of Denmark a nešetří chválou na jeho adresu: „Přitahovaly mě Johnovy brilantní melodie, jeho přesné texty a líbil se mi způsob, jakým zachází se syntezátory,“ popisuje Elton John a dodává, že mu Grant v lecčems připomíná Nicka Cavea. „Oba píší tak krásně, upřímně a s citem pro detail – jejich krev je přímo na papíře.“

Kromě kreativity, brexitu a covidu ve společné rozpravě reflektují i LGBTQ+ aktivismus a zde o sobě Elton John mluví s velkou skromností: „Nevnímám sám sebe jako gay umělce prostě proto, že nepíšu texty. Neumím napsat text. Ale líbí se mi, co popkultura udělala pro gay hudbu, počínaje Jimmy Somervillem nebo Boy Georgem. Kdybych já psal texty, tak by znělo nejspíš nějak tak jako: Chtěl bych sát tvůj kolík za kůlnou pro kola – a pro tohle neexistuje trh. Vím, že jsem sofistikovaný, ale to nevychází z toho, že jsem gay umělec, navazuji na britský vaudeville, Micka Jaggera, Marca Bolana, Davida Bowieho.“

Bylo to před 30 lety, kdy James Cameron, Arnold Schwarzenegger a Linda Hamilton opětovně spojili síly, aby vzniklo historicky největší a nejpompéznější filmové pokračování. Formou orální historie zavádí text Alana Siegela čtenáře do zákulisí vzniku snímku Terminátor 2: Den zúčtování.

První Cameronův geniální nápad byl, když se rozhodl, že hlavní záporná postava bude stvořená z tekutého kovu a divák tu spatří něco, co ještě nikdy neviděl. Důležitý pro něj byl ale i rozměr vztahu otce a syna. Ten reprezentuje pouto mezi přeprogramovaným, z budoucnosti vyslaným Terminátorem T-800 z prvního dílu, jehož cílem je ochránit teenagera – budoucího lídra opozice. „Samozřejmě, měly tam být velké akční scény, ale základem filmu je tento vztah,“ popisuje Cameron. „Vždy jsem miloval Čaroděje ze země Oz. A tenhle film je o tom, jak Plecháč získá srdce.“

Původní Cameronova myšlenka byla, že by ve filmu bojoval hodný Arnold se zlým Arnoldem, ovšem představa utkání dvou Arnoldů se ukázala být velmi nudná. Tak se na scénu dostal Terminátor T-1000 představovaný Robertem Patrickem.

„Udělali jsme z něj policajta, protože jsme si říkali: Když to bude policista, bude moct chodit na různá místa, dělat různé věci a nikdo to nebude zpochybňovat,“ popisuje William Wisher, spoluautor scénáře, a Cameron ho doplňuje: „Utahoval jsem si tu z figur reprezentujících autoritu. Ale mělo to i jiný podtext - ten, že my jako lidské bytosti se také stáváme terminátory. Učíme se, jak mít nulový soucit. Terminátor rozhodně není film o robotech, ale o naší tendenci stávat se roboty.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].