Co když umřu, a nikdo si na mě nevzpomene?
Proč je důležité zajistit lidem na okraji společnosti důstojné rozloučení
Alena Stašková si dodnes pamatuje okamžik, kdy jí na telefonu zabzučela zpráva a v ní byla fotka parte. Jiřímu bylo šestatřicet, měl rád punk rock, bavila ho práce rukama a s oblibou hrál šachy. Hru králů se ale naučil ve vězení, kam se dostal jako velmi mladý, manuální zručnost neuměl úplně uplatnit, protože potenciální zaměstnavatele mohla odradit jeho silná závislost na alkoholu a vzhled, na kterém se podepsala léta na ulici. A tvrdá, energická hudba mu pomáhala zvládat těžký osud, který začal zneužíváním a zanedbáváním v rodině a pokračoval bojem se závislostmi a náročným životem mezi ulicí, záchytkou a léčebnou.
Paní Stašková se při pohledu na Jirkovo parte rozplakala, přestože to nebyl kamarád ani příbuzný. Šlo o jednoho z prvních klientů brněnského projektu Housing first, v jehož rámci město pomáhalo chudým rodinám a lidem bez domova s bydlením. Jako sociální pracovnice, která v minulosti působila také v největší brněnské noclehárně a centru pomoci, byla s mladým mužem v úzkém kontaktu zhruba tři roky. Smutek prohluboval fakt, že v roce 2020, kdy onemocněl a následně podlehl covidu-19, byl zrovna v nadějné fázi svého celoživotního boje: několik měsíců se mu dařilo nepít, dokázal překonat těžké abstinenční příznaky, dlouho se mu dařilo se nezranit, což se jinak stávalo…. „Život pro něj byl těžký, ale snažil se z toho dostat. Nikdy to nevzdal, byl nezdolný,“ vzpomíná na klienta Alena Stašková. „A je smutné, že zemřel právě v době, když se znovu pokusil postavit na nohy.“
Pro sociální pracovnici byl Jiří poslední v dlouhé řadě klientů, kteří „jí“ zemřeli – a s nimiž často neměla možnost se náležitě rozloučit. Jednak proto, že v sociální práci se doporučuje držet si určitý odstup, a to kvůli reálnému riziku vyhoření. Ale taky proto, že desítky lidí, kteří paní Staškové a dalším sociálním pracovníkům prošly pod rukama, neměly řádný pohřeb ani jiné rozloučení. Někteří zemřeli zcela osamocení. V jiných případech byly jejich rodinné vztahy natolik zpřetrhané, že o ně příbuzní neměli zájem ani v okamžiku úmrtí. Vznikla tedy potřeba lidem na okraji společnosti důstojné rozloučení uspořádat. Tyto obřady se v Česku odehrávají stále častěji a jsou signálem dalšího kroku zdejší společnosti směrem k větší citlivosti.


Aby zaznělo jméno
Sandra Silná působí jako farářka Církve československé husitské v Brně a zhruba ve stejné době, kdy Alena Stašková uvažovala, jak se vyrovnávat se smrtí svých klientů, přemýšlela nad tím, že by v proslulém funkcionalistickém kostele v místní Botanické ulici sama uspořádala obřad pro opuštěné a zapomenuté. Inspiroval ji farář Starokatolické církve Petr Jan Vinš, který podobné obřady vede od roku 2022 pro občany Prahy 3 na pražských Olšanských hřbitovech. „Všimla jsem si toho na Facebooku a přišlo mi to jako skvělý nápad. Říkala jsem si, že bych ráda dělala něco podobného,“ vysvětluje Sandra Silná. Uprostřed těchto úvah se na ni obrátila Alena Stašková s několika kolegyněmi ze sociálních služeb s prosbou, jestli by pro Jirku a další jejich klienty něco nevymyslela.
O člověka, který zemře za podobných okolností, se ve stávající praxi stará obec. Jeho tělo je zpopelněno, popel je pak během úkonu, kterému se oficiálně říká „sociální pohřeb“, rozptýlen na hromadném místě na hřbitově. „Je o ně postaráno, ale neproběhne k tomu žádný obřad. Nezazní jejich jméno. Nepadne nic bližšího o nich a jejich životě,“ říká Silná. „To jsme chtěly změnit.“
Farářka neměla po ruce obecně použitelný „návod“, jak by měl podobný obřad probíhat. Existují církevní příručky pro různé fáze pohřebního rituálu, doporučení pro to, jak by měl probíhat obřad pro mladého člověka či někoho, kdo spáchal sebevraždu. Součástí rozloučení je tedy vždy pohled na každého jako na individualitu s jedinečným životním osudem. Co když je ale ona jedinečnost vlivem komplikovaných okolností jaksi zapomenuta?
„Naše tradice navíc úplně nepočítá s tím, že by se sloužil pohřeb za skupinu lidí,“ říká farářka. Slavnostní rozloučení tedy nakonec vytvořila sama. Jednu potenciální překážku vyřešila hned zkraje. Nebylo jasné, jestli zemřelí byli pokřtění, k jaké – případně zda vůbec nějaké – církvi patřili, zda měli nějaký vztah k víře či jestli by si přáli rozloučení v kostele. Sandra Silná k tomu přistoupila stejně, jako přistupuje ke všem lidem, kteří se na ni obrátí: nehraje roli, jestli jsou členy husitské církve, nebo se hlásí ke katolické či jiné víře. „Beru to tak, že to je praktická služba bližním, a nebudu u toho zkoumat, jestli ten bližní je, nebo není pokřtěn,“ říká farářka. „Moje služba Bohu je v tom, že sloužím lidem bez rozdílu.“
V podobném duchu se pak odehrává i obřad, který vede na Olšanských hřbitovech zmiňovaný Petr Jan Vinš. Ani on nezkoumá církevní příslušnost nebožtíků a na místě jsou obvykle přítomni také zástupci jiných církví. „Pojímáme to ekumenicky,“ říká Vinš, který si rovněž ceremonii koncipoval sám. „Čtu pasáže z Bible, ale zároveň ten obřad není úplně explicitně křesťanský.“ Na místě je přítomen také starosta třetí pražské části nebo lidé pracující na sociálním odboru radnice, kteří často zemřelé znali, urny s popelem jsou následně uloženy do hrobky, kterou Praha 3 pro tyto účely zřídila.
Jména zesnulých sice nejsou na náhrobku vytesána, je tam ale QR kód, který vede na web s jejich seznamem. Aktuálně v obecní hrobce odpočívá šestadvacet lidí, v květnu čeká Vinše další obřad. I on se mimochodem inspiroval jinde: před několika lety ho na církevním veletrhu v Německu zaujal stánek organizace, jež se věnuje také podobným obřadům. „Tam jsem si uvědomil, že člověk třeba nemá blízké příbuzné, kteří by vypravili pohřeb, ale zároveň jsou lidé, kteří ho znali a chtěli by se s ním rozloučit,“ říká Vinš. „K lidské důstojnosti patří, že i náš odchod je nějak důstojně odbaven.“
Také Sandra Silná nakonec se sociálními pracovnicemi sestavila seznam čtyřiasedmdesáti mužů a žen. Za každého z nich zapálily svíčku. Zapalovaly jednu od druhé, aby zdůraznily vzájemnou propojenost. U každé zaznělo jméno a něco bližšího o životě zemřelého. U někoho delší příběh, u jiných jen jméno. „Zmínily jsme, odkud byli, co měli rádi, nějaký důležitý detail,“ dodává Alena Stašková.
Hodně lidí bylo původem z Brna a okolí, ale na seznamu se objevila i slovenská jména. Společné měli často to, že se narodili do problematických rodin, řada z nich vyrůstala v dětských domovech, další se do potíží dostali kvůli exekucím, po ztrátě práce, rozvodu nebo kvůli závislosti na alkoholu či drogách. Některým bylo sotva třicet, jiní překročili sedmdesátku a nejvíc bylo padesátníků. Poslední, pětasedmdesátou svíčku pak Silná rozžehla za všechny ostatní lidi, kteří zůstali anonymní úplně – a zřejmě navždy. Třeba za oběti trestných činů nebo přirozeně zemřelé, které se nikdy nepovedlo identifikovat.
Pomoc pomocníkům
Vedle služby lidem, kteří zemřeli opuštění, má obřad ještě jeden důležitý rozměr. Nabízí lidem v sociálních službách kromě rozloučení i šanci prožít smutek. Často slýchají, že si nemají „brát práci domů“. To v překladu znamená, že si mají od svých klientů a klientek držet jistý odstup a nebýt příliš emocionálně „zainvestovaní“.
Zdá se to tvrdé, ale jde o opatření praktické, které má předcházet profesnímu vyhoření. Jenže v opačném extrému si profesionálové nedovolí – nebo mají pocit, že si nemohou dovolit – cítit emoce žádné. A to lze v praxi zařídit jen velmi obtížně. „Je potřeba být profesionální a mít zdravě nastavené hranice. Ale stejně tak je v pořádku prožívat s klienty emoce, mít k nim lidský vztah a mít potřebu se pak s vlastními emocemi nějak vypořádat,“ shrnuje možnou střední cestu Alena Stašková.
A právě k ní by profesionálům v sociálních službách mohl smuteční rituál pomoci. Stašková už sice po vlastním vyhoření branži úplně opustila, nyní ale pracuje na textu, v něm se bude rolí rozloučení s klienty v sociální práci zabývat. Což je téma, kterému se v teoretické přípravě na povolání nevěnuje úplně soustředěná pozornost.
Nakonec to platí i pro jiné pečující profese, které se setkávají se smrtí klientů – zaměstnance zařízení pro lidi s duševním nebo tělesným postižením či domovů pro seniory. Lukáš Bujna je rovněž farářem Církve československé husitské a pohřbům se věnuje jednak v Sokolově, kde je zhruba jednou za rok organizuje pro tamní radnici, ale také například v domově pro lidi s postižením v Rudném u Nejdku. Také tady lidé někdy umírají bez rodiny, a pokud s tím souhlasí jejich opatrovník, je možné je pohřbít do společné hrobky, kterou má ústav na místním hřbitově.
„Když dělám pohřeb pro město, tak se toho obvykle účastní jen pár lidí z městského úřadu, zato v Rudném jdou na pohřeb klienti i zaměstnanci domova, někdy desítky lidí,“ říká Bujna. „Jednak je to pro ně konfrontace s konečností života, ale taky si sami udělají jasnou představu, jak bude vypadat jejich vlastní odchod.“ A stejně jako u sociálních pracovníků rituál hraje zásadní roli také pro zaměstnance. „Často se o klienty starají roky, někdy desítky let a mají blízké vztahy, takže i jim dává rozloučení útěchu,“ říká Bujna.
Někdy podobná rozloučení přinesou i nečekané situace. Při jednom pohřbu v Sokolově se na seznamu objevil člověk beze jména, který podle záznamů zemřel v ten samý den, kdy se narodil. Šlo tedy zřejmě o mrtvě narozené dítě nebo novorozeně, které zemřelo krátce po porodu. Lukáš Bujna chlapce pojmenoval Ivo, protože jeho svátek připadal na ten samý den. „Smyslem obřadu je vrátit těmto lidem status lidské bytosti. Měli svůj příběh, sny a touhy. Nejsou jen anonymní položkou na seznamu. A měli by mít taky jméno,“ říká Bujna. „A důstojnost jim nevracíme. I když byli často společností vnímáni jako neproduktivní či zbyteční, nikdy o ni nepřišli.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].










