Biden: Skončila éra vojenských operací s cílem změnit jiné země

Americký prezident Joe Biden pronesl v úterý k Američanům zásadní projev, v němž oficiálně ukončil dvacetileté vojenské tažení do Afghánistánu. Rovnou řekněme, že to bylo brilantní vystoupení. Pokud někdo z českých politiků studuje způsob, jak promlouvat k národu, nemusí hledat dál. Biden vysvětloval, opakoval základní myšlenky, znovu vysvětloval, projevoval empatii i zlost. A samozřejmě konstruoval příběh, který dával překotnému vývoji událostí smysl a který může Americe pomoci strávit neúspěch (a mít i nadále alespoň trochu v oblibě svého prezidenta). Projev ukončil mírným bouchnutím pěstí do řečnického pultu. Takhle to je, takhle jsem to chtěl, takové byly moje možnosti, rozhodl jsem se proto a proto. Už toho bylo dost, svět se změnil. Takhle je to správně. Na shledanou.

Někde uprostřed projevu se Biden dostal k pozoruhodnému bodu. Amerika šla do Afghánistánu potrestat strůjce děsivých teroristických útoků proti vlastní zemi. O tom nebylo sporu, spojenci poprvé v historii aktivovali článek 5 o společné obraně zemí NATO, invazi vlastní rezolucí posvětila Rada bezpečnosti OSN. Al-Káida dopadla bídně, Usáma bin Ládin sice uprchl, ale dnes je mrtev po zásahu amerických speciálních jednotek.

Problém nastal v další fázi - té, která trvala dvě desetiletí. Američané i jejich spojenci zabředli do snahy proměnit Afghánistán v moderní a svobodnou zemi, v níž teroristé nemají pevnou půdu pod nohama. Pokus skončil neúspěchem. Biden ho nyní nejen ukončil, ale také z něj vyvodil poučení. „Tohle není jenom o Afghánistánu,“ prohlásil. „Toto afghánské rozhodnutí se netýká pouze Afghánistánu. Jedná se o konec éry velkých vojenských operací, jejichž cílem je změnit jiné země.“

Biden rozhodně není sám, kdo si myslí, že podobná snažení nemají smysl. Komentátor deníku The New York Times Ezra Klein například analyzuje neschopnost Ameriky - ale myslí to nejspíš obecně vyznat se v situaci v jiných zemích do takové hloubky, aby do nich bylo skutečně možné účinně zasáhnout. „Nevíme, co vlastně nevíme, a co je ještě horší, často nevíme ani to, o čem se domníváme, že to víme,“ píše - a zajímavě tak souzní s kdysi hojně vysmívaným výrokem Bushova ministra obrany Donalda Rumsfelda, který vysvětloval, že největším rizikem tažení na Blízký východ „není to, o čem víme, že to nevíme, ale spíše to, o čem ani nevíme, že to vlastně nevíme“. Rumsfeldovy „unknown unknowns“ najednou nevypadají jako příklad krkolomných výmluv neúspěšného republikánského ministra, naopak se jeví jako hluboká moudrost.

Kleinovi ostatně dává za pravdu jeden z afghánských tlumočníků v komentáři na stránkách konkurenčních The Washington Post. Spojenci s Američany v čele prý během dvou desítek let nedokázali vůbec pochopit mentalitu a kulturní kontext Afghánistánu a projevili „pozoruhodnou kulturní negramotnost“. A nebylo to prý poprvé ani naposledy, totéž se dělo v Iráku nebo dříve ve Vietnamu. „Z pohledu Afghánců mohli být Američané úplně klidně také mimozemšťané, kteří se každých pár týdnů snesli z potemnělé oblohy, vypadali a jednali naprosto cize, a vždy s sebou přinášeli rozvrat,“ píše s tím, že Afghánci především na venkově pak začali vlastně považovat domácí Tálibán za menší zlo.

Na téma doporučujeme ještě třeba sloupek Kleinova katolicky-konzervativního kolegy Rosse Douthata kritizujícího „křižácký humanitarismus v jeho liberální i neokonzervativní podobě“. Podle Douthata dosahuje fiasko snažení v Afghánistánu rozměrů, jež „by si žádaly čistky v Pentagonu, zahanbený odchod nespočetných jestřábů v řadách televizních komentátorů a rozprášení nejrůznějších neziskových organizací i programů zaměřených na mezinárodní studia“.

OK, vše míří ke kritice zaslepeného kulturního imperialismu a nejrůznějších vševědů, ale pojďme zpět na zem. Snaha modernizovat Afghánistán se spíše než z arogance zrodila z bezradnosti, tedy z toho, co dělat poté, kdy jsme ze země vyhnali „bad guys“ - a z toho, že al-Káida a Tálibán nejsou kladní hrdinové, neboť na tom se snad dokážeme shodnout. Stabilizovat zemi tak, aby v ní vládla svoboda a relativní prosperita, se zdálo být dobře míněným řešením. Protože jaké jsou vlastně alternativy?

Autorovi textu se zdá, že jich mnoho nezbývá. Jednou je možnost dohodnout se s menšími padouchy na spolupráci proti větším padouchům. V tomto případě s Tálibánem na boji proti al-Káidě a dalším globálním džihádistům. Vyžaduje to ochotu padouchů spolupracovat, možná ji bude nutné prostě cynicky koupit. Z hlediska Západu je podmazaný Tálibán jednoduše menší zlo. Zda je takové řešení stabilnější než to, které právě selhalo, se možná ještě uvidí. Není totiž vyloučeno, že se podobné soužití začíná právě utvářet (odnož IS-K, která úročila minulý týden na kábulském letišti, je s Tálibánem na nože).

Druhou možností je víra, že se podaří ničit extrémistické podhoubí moderně, tedy na dálku. Drony, přesně naváděné střely, cílené bombardování. Tato varianta má také svoje slabiny, jednu jsme viděli právě minulý týden, když ve snaze zabránit dalším útokům proti letišti zabili Američané pravděpodobně také řadu civilistů. Kritiku mimosoudních poprav na dálku můžeme očekávat vzápětí, navíc toto „chirurgické“ řešení vyžaduje dobrou znalost situace na místě. Ale moment, není právě nedostatek informací z hlubin života neznámé společnosti také argumentem proti přestavbě? A nedokázalo všeobecně neočekávané bleskurychlé zhroucení afghánského státu, že spojenci nemají dvakrát spolehlivé informace dokonce ani tehdy, kdy byli ještě přítomní?

V tomto bodě nezbývá než se obrátit na rady laskavých čtenářů. Napadá vás jiný účinný postup, jak zabránit tomu, aby se z Afghánistánu opět stalo epicentrum extremismu ohrožující život v západních velkoměstech? Zaslané návrhy rádi shrneme v textu příští týden.