0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Komentáře17. 2. 20164 minuty

Proč se zdá, že policie nadržuje xenofobům a náckům

Policie by si měla uvědomit, že není součástí politiky a nemá nikoho krýt nebo hájit

Za posledních dvanáct měsíců se extremismus v Česku i Evropě nebývale změnil. Už tu nemáme jakási okrajová, hraniční pravicová a levicová hnutí, ale poměrně masívní vyšinutí části společnosti napříč politickými spektry. Způsobil to příchod milionu uprchlíků do Evropy, který na jedné straně – té silnější, větší a nebezpečnější – probudil značnou nenávist vůči všemu odlišnému. Pro menší část veřejnosti se pak stali uprchlíci prostředkem boje proti té nenávisti. Vzbuzuje to emoce, představuje to v Česku nebývalé a nepoznané riziko - a tuzemská policie si absolutně neví rady s tím jak posoudit, kdy jde ještě o legálně projevenou občanskou vůli a kdy už o extremistický zločin.

Jak píšeme v novém tištěném čísle Respektu. Ještě loni v květnu policie navenek tvrdila, že pravicový extremismus je na ústupu, že pětisetčlenné tvrdé jádro a pět tisíc přívrženců neznamenají v Česku vážné nebezpečí. Naopak, policejní analýzy říkaly, že na vzestupu je levicový extremismus, jehož nejmilitantnější část zařadila do své výzbroje teroristické útoky a dokládala to zatčením skupinky, která chtěla údajně vyhodit do vzduchu vojenský vlak. Jenže tato policejní analýza byla dost mimo, aspoň jak to ukázaly další měsíce.

Reklama

Před třinácti měsíci se na Hradčanech konala první velká protiislámská demonstrace a policie jako by ji příliš ani nevnímala. Akci svolali politici, vystoupili na ní dva nebo tři poslanci Sněmovny a policii to nevarovalo. V červenci se konala na Václavském náměstí další demonstrace – někteří účastníci nesli makety šibenic pro „zrádce národa“ a bylo jasné, že jsou tím míněni někteří členové vlády. Policie nezasáhla a za tři týdny prohlásila ústy policejního prezidenta, že tahle nečinnost byla v pořádku.  O tři měsíce později sice policie nosiče šibenice obvinila, ale jinak se nic nezměnilo.

Demonstrace Islám v ČR nechceme, 2015; ilustrační foto • Autor: Milan Jaroš
Demonstrace Islám v ČR nechceme, 2015; ilustrační foto • Autor: Milan Jaroš

Na dalších dvou velkých demonstracích – 17. listopadu a nyní na přelomu ledna a února – se policie zase chovala, jako by neslyšela rasistická a xenofobní hesla, která spadají do trestního řádu. Ale ani tady podle vyšetřování policie neprokázalo žádné pochybení policistů. Problém je v tom, že policie nemá pojmenováno, proti čemu a jak by měli policisté zasahovat. Respektive, má to pojmenováno dost nepřesně.

Policie by podle předpisů a pokynů měla během demonstrací udržet pořádek, zabránit možným střetům v ulicích, ničení majetku a útokům proti nevinným občanům. Což evidentně plní. Zákony ale říkají, že pokud má policista doložitelné podezření, že je páchán nebo se chystá spáchání trestného činu, musí mu zabránit. A to už policie na protiislámských demonstracích zřejmě nedělá. Protože policisté nevědí přesně a v horším případě nechtějí vědět přesně, že to, co se na demonstracích děje, směřuje k porušení zákona - nebo už je porušením zákona.

Od léta jsou teoretické policejní analýzy extremismu, zejména toho pravicového, skoro příkladné. Projevem extremismu jsou podle nich nejen šibenice a projevy, problémem je podle policie i to, že extremistické demonstrace zaštiťují politici. Třeba poslanec Marek Černoch, nebo dokonce prezident Miloš Zeman. Jenže příkladnost zpráv končí u pojmenování nebo pokusu pojmenovat, která vystoupení na demonstracích jsou trestným činem. Protože to by možná pod zákon spadli i někteří ti politici.

Tak policie opatrně kolem hesel a chování demonstrantů krouží, z jistého alibismu nikoho neobviňuje a přilévá tím oleje do ohně. Rasisté, xenofobové a náckové se cítí bezpeční a beztrestní, obránci levicových hodnot naopak ohrožení - a máme tu válku. Obou táborů proti sobě a ve vypjatější podobě obou táborů proti demokratickým hodnotám. Tedy proti současnému ústavnímu systému.

Policie by si měla uvědomit, že není součástí politiky a nemá nikoho krýt nebo hájit. Nebo zametat pod koberec. Platí to stejně ve velkých korupčních a defraudačních kauzách jako v posuzování extremistických zločinů. Mimochodem v sousedním Německu jich loni stíhali třináct tisíc, v Česku tři sta. V přepočtu na hlavu šestkrát méně.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].