Občanskou společností už nejsou jen ti „dobří“

Jak je možné, že třicet šest let po pádu totalitního režimu se dostávají k vládě osoby, které by nejraději rozhodovaly podobným způsobem jako tehdy komunisté? Co se stalo, že se k moci dostávají lháři, odpůrci spojenectví s demokratickým Západem, proruští dezinformátoři – a v čele všeho stojí oligarcha souzený za podvod, který prosazuje především své podnikatelské zájmy? To byly nejčastější otázky, které jsem dostával v pondělí 17. listopadu jako pamětník především od mladých lidí. Vlastně jsem na to měl jedinou odpověď.

Během těch třiceti šesti let česká občanská společnost dospěla. Její demokratická část vyznávající svobodu, pomoc jiným a veřejný zájem si to odbyla možná už před sedmi osmi lety, kdy dokázala odolat dvojvládí Miloš Zeman – Andrej Babiš. Dnes ji v projevech dospělé suverenity dohání jiná část občanské společnosti; ta, která vyznává jednoduchá silová řešení, manipulace a zneužívá občanské svobody k posílení vlastní moci. Odpověď na další otázku, co s tím, se hledala hůře. Ale existuje.

Komu patří Čechy

O potřebě silné občanské společnosti, tedy o schopnosti lidí kontrolovat vládu a komunální politiky a prosazovat zájmy veřejnosti, mluvili politici, zejména Václav Havel, už v roce 1990. Poměrně brzy vznikly zákony, které umožnily vznik občanských spolků; umožňovaly jim třeba přijímat dary a granty. Společnost zároveň převzala Havlův pohled na aktivity občanských spolků – vznikají proto, aby hájily zájmy slabších, svobodu, vymahatelnost práva a staly se nezávislou opozicí proti politickým a státním strukturám a proti zneužití moci.